Zaměřil se na vzdálený odraz a zvětšil si ho na největší velikost, kterou mu zařízení umožnilo. Detaily nebyly znatelné, na to byla vzdálenost příliš velká. Zjistil ale, že se jedná o dlouhý tenký předmět, který se pohybuje překvapivou rychlostí. Chvíli ho zkoumal a potom se spojil s kolegy. Při akci byl hovor omezen jen na nutné informace, ale teď se objevila záhada, která ho zaujala.
„Volá dvojka,“ ohlásil se. „Na 185 stupních mám nějaký velký předmět. Vzdálenost patnáct kilometrů, hloubka tři tisíce metrů. Vypadá to jako další ponorka. Nevíte, jestli tu kromě nás operuje ještě někdo?“
„Jednička volá dvojku,“ ozvalo se okamžitě. „Je to mimo můj dosah. Mohla by tu být nějaká výzkumná ponorka. Jak velký ten předmět je?“
„Asi třicet metrů dlouhý, možná víc. Pohybuje se rychlostí kolem deseti uzlů.“
„Volá trojka. Žádné výzkumné plavidlo tu není.. Nautilus IV se opravuje a Cousteau je v Atlantiku. Zřejmě jste zaměřil nějakou rybu.“
„Tak velké ryby nejsou. Žádám o povolení podívat se blíž. Myslím, že bychom to měli obhlédnout.“
„Povoluji,“ odpovědělo číslo jedna. „My tady zatím tu díru ohlídáme. Zůstaňte ve spojení.“
Franklin otočil ponorku na jih a vytáhl z malého plavidla maximální rychlost. Bod, který sledoval, byl už příliš hluboko, ale zbývala možnost, že se vrátí zpátky k hladině. A kdyby se tak nestalo, když se přiblíží, odraz na obrazovce radaru bude daleko jasnější.
Po několika kilometrech zjistil, že pronásledování je beznadějné. Zvíře nepochybně zachytilo vibrace motoru nebo radar a hnalo se do hlubin. Podařilo se mu přiblížit na sedm kilometrů, ale potom se signál ztratil ve změti odrazů ode dna. Poslední pohled ho utvrdil v původním předpokladu, že se jedná o dlouhé, ale poměrně štíhlé stvoření, ale žádné podrobnosti nedokázal rozeznat.
„Takže se ti to ztratilo,“ ujistila se jednička. „Předpokládal jsem to.“
„Vy víte, co to mohlo být?“
„Ne — stejně jako všichni ostatní. Ale pokud vám mohu radit, před reportéry o tom nemluvte. Z toho byste se už nedostal.“
Franklin zaskočeně zíral na reproduktor, ze kterého se slova ozvala. Takže oni ho nevodili za nos, jak si celou dobu myslel. Vzpomněl si na vyprávění, která občas zaslechl v baru na ostrově Heron, když se tam strážci po službě sešli. Tehdy se jim smál, ale teď pochopil, že měli pravdu.
Ten podivný bod na obrazovce radaru, který se tak rychle vytratil, byl obrovský mořský had.
Na Indru, která pracovala na částečný úvazek v Havajském akváriu, to neudělalo dojem, jaký očekával. Její první poznámka byla dokonce poněkud znevažující.
„Jistě, ale který z mořských hadů? Víš, že existují minimálně tři naprosto odlišné druhy?“
„Ne, o tom jsem neměl tušení.“
„No, první je obrovský úhoř, kterého se podařilo asi třikrát zahlédnout, ale nikdy nebyl řádně identifikován, i když ve čtyřicátých letech dvacátého století byly odchyceny jeho zárodky. Dorůstá dvacetimetrové délky a to většině lidí pro mořského hada stačí. Opravdu zvláštní je ryba Regalecus glesne. Hlavou připomíná koně s hřívou rudých ostnů jako čelenka statečného indiánského válečníka a hadí tělo dosahuje až pětadvacetimetrové délky. Když víme o existenci takových stvoření, jak můžeš předpokládat, že by nás zaskočilo, co všechno dokáže moře stvořit?“
„A co ten třetí druh, o kterém jsi mluvila?“
„Ten jsme zatím neurčili ani nepopsali. Dostal označení X, protože v lidech vzbuzují řeči o mořských hadech výsměch. Víme jen, že téměř nepochybně existuje, je neobyčejně prohnaný a žije ve velkých hloubkách. Jednoho dne se nám ho podaří odchytit, ale až k tomu dojde, nebude to naší zásluhou, půjde jen o velkou náhodu a štěstí.“
Franklin byl po zbytek večera zamyšlený. Nerad připouštěl, že i přes vybavení, které má člověk k dispozici, a přes nepřetržité hlídkování pod hladinou má moře stále ještě spoustu tajemství a záhad, která si dokáže ještě dlouho uchovat. A bylo mu jasné, že i kdyby se s ním už nikdy nesetkal, bude ho po zbytek života pronásledovat vzpomínka na vzdálený, fascinující bod na obrazovce radaru, jak rychle mizí v hloubce, kde je doma.
Třináctá kapitola
O lesku povolání strážce koluje mnoho mylných představ. Franklin jim nikdy nepodlehl, takže hodiny trávené na moři na hlídkách, kdy se nic neděje, ho nezklamaly ani nezaskočily. Vlastně je měl rád. Poskytovaly mu čas na přemýšlení a právě na těchto osamělých plavbách v srdci moře se zbavil posledních zbytků obav a strachu.
Rok strážce se řídil rozvrhem migrace velryb, který se ale neustále měnil podle toho, jak se zúrodňovaly a ohrazovaly nové plochy. Léto mohl trávit opatrným pohybem pod arktickým ledem a zimu neustálým přejížděním rovníku. Někdy vyjížděl každý den ze stanic na pobřeží, někdy z pohyblivých základen jako Rorqual, Pequod nebo Cachelot. Jednu sezónu se může zabývat velrybami s obrovskými kosticemi, které proplouvaly mořem a potravu doslova vysávaly jako hustou planktonovou polévku. V další sezóně se mohl setkat s jejich naprosto odlišnými sestřenicemi, dravými, zubatými kytovci, jejichž nejdůležitějšími reprezentanty jsou kosatky. Tohle nebyli mírní býložravci, ale drsní bojovníci, kteří se na svou kořist vrhali v hloubce osm set metrů pod hladinou, kam ještě pronikaly sluneční paprsky.
Je možné, že strážce celé týdny, dokonce i měsíce nezahlédne jedinou velrybu. Úřad pro chov velryb měl ale i množství jiných úkolů. Všichni, kdo měli co do činění s mořem, se na něj dříve nebo později obrátili s žádostí o pomoc. Některé požadavky byly smutné. Několikrát za rok vyplouvaly ponorky na předem ztracené pátrací akce po utonulých sportovcích nebo výzkumnících.
Objevily se ale i veselé situace. Jednou se nějaký senátor obrátil na úřad v Sydney, aby mu pomohli najít umělý chrup, který ztratil spolu s vládou nad surfem. Říkalo se, že tehdy obratem dostal obrovské žraločí čelisti doprovázené omluvou, že jde o jediné volné zuby na pláži Bondi, o které se nikdo nehlásí.
Některé úkoly byly skutečně oslnivé a když se objevily, byl o ně neobyčejný zájem. Úřad pro rybolov měl malé oddělení s malým počtem lidí, které se zabývalo chovem perel. Během doby sběru byli občas strážci vyčleněni ze své obvyklé práce a pomáhali na perlových polích.
Franklin měl takovou příležitost jednou v Perském zálivu. Byla to práce s jasným cílem, hodně připomínala zahradničení. Potápělo se při ní maximálně do hloubky sedmdesáti metrů, takže stačily dýchací bomby se stlačeným vzduchem a potápěč se pohyboval na torpédu. Nejvhodnější oblasti pro pěstování perel se osazovaly vybranými perlorodkami a hlavním úkolem bylo ochránit je před jejich přirozenými nepřáteli — hlavně hvězdicemi a rejnoky. Když dospěly, vynesly se na hladinu na prohlídku — byla to jedna z prací, kterou se ještě nikomu nepodařilo zmechanizovat.