Všechny nalezené perly náležely samozřejmě Úřadu pro rybolov. Ale nikomu neuniklo, že manželky strážců, kteří se na tomto úkolu podíleli, začaly zanedlouho po manželově návratu nosit perlový náhrdelník nebo náušnice — výjimkou nebyla ani Indra.
Náhrdelník dostala v den, kdy se narodil Petr. S příchodem syna měl Franklin pocit, že stará kapitola jeho života skončila a jednou provždy se uzavřela. Samozřejmě to nebylo pravda. Nikdy nezapomene, ani po tom netouží, že mu Irena porodila Roye a Ruperta. Ale ti žijí ve světě, který je mu vzdálený jako planeta nejvzdálenější hvězdy. Bolest z odloučení se postupně vytrácela, protože žádný smutek nemůže trvat věčně.
Byl rád, i když toho kdysi hořce litoval, že přímá komunikace s Marsem nebyla ze Země možná. Díky šestiminutovému zpoždění i ve chvíli, kdy k sobě planety měly nejblíž, bylo spojení nemyslitelné. Franklin se tedy nemohl mučit pohledem na Irenu a chlapce na videotelefonu. Každé Vánoce si vyměnili nahrávky a sdělili, co se za předešlý rok událo. Krom občasných dopisů to byl jejich jediný kontakt a Franklinovi úplně stačil.
Irena si v roli vdovy vedla zcela bezúhonně, chlapci jí museli hodně pomáhat, ale Franklin si čas od času přál, aby se znovu provdala. Jí i dětem by se určitě hodně ulevilo. Nikdy jí to ale nedokázal navrhnout a ona sama se o něčem takovém nikdy nezmínila, i když toto téma sám nastolil.
Jak to nese Indra? I to bylo těžké odhadnout. Troše žárlivosti se možná neubrání. Při několika hádkách, ke kterým během jejich manželství došlo, dávala jasně najevo nelibost, že je jen jeho druhou manželkou.
K hádkám u nich ale docházelo málokdy a po Petrově narození byly ještě vzácnější. Manželský pár si vytváří dynamicky nestabilní systém, který se ale po narození prvního dítěte změní z života dvojice na soužití trojice.
Franklin byl teď tak šťastný, jak si vždycky přál. Jeho rodina mu poskytovala citovou jistotu, kterou potřeboval. Díky práci prožíval pocity zaujetí a dobrodružství, jaké kdysi hledal ve vesmíru. V moři bylo víc života a divů než v nekonečném prázdném prostoru mezi planetami a on zjistil, že už jen zřídka touží po pohledu na modrou planetu Zemi, mihotavou stříbřitou mlhu Mléčné dráhy nebo po vzrušení při pohledu na měsíce Marsu na konci dlouhé cesty.
Moře začalo formovat jeho život i myšlení jako všem schopným lidem, kteří ho dokázali poznat a odhalit jeho tajemství. Cítil příbuzenské vztahy ke všem stvořením, která se ve vodě pohybují, i když šlo o nepřátele a jeho povinností bylo je ničit. Především ale cítil náklonnost a téměř tajemnou úctu, za kterou se částečně styděl, k obrovským stvořením, o jejichž osudech rozhodoval.
Byl přesvědčen, že ten pocit zná většina jeho kolegů, i když se zdráhali dát ho najevo. Nejblíž se k němu v hovoru dostali ve chvíli, kdy někoho obvinili, že se v dané situaci chová víc jako velryba než jako člověk. Bez této formy sblížení se zvířaty by nikdo ze strážců nemohl svou práci dělat skutečně dobře, ale občas se stávalo, že to vypadalo přehnaně. Klasickým příkladem — každý se dušoval, že se to skutečně stalo — bylo chování jednoho ze starších strážců, který měl pocit, že kdyby se každých deset minut s ponorkou nevynořil, udusil by se.
Strážci byli považováni — a sami sebe také považovali — za elitu odborníků pracujících pod vodou. Proto je vždycky zavolali v případě nějakého nezvyklého úkolu, kterého se nikdo jiný nechtěl ujmout. Občas šlo o vyloženě sebevražedné nápady a klientovi, který o ně stál, bylo potřeba vysvětlit, že se musí ze svých potíží dostat jinak.
Občas ale nebylo vyhnutí a bylo nutno riziko podstoupit. Všichni si vzpomínali, jak se hlavní strážce Kircher ve dvaadvacátém roce vydal k obrovským vpustím, kterými proudila chladicí voda do obrovské jaderné elektrárny zásobující energií polovinu Jižní Ameriky. Jeden z filtrů se uvolnil a opravit ho mohl jedině člověk přímo na místě. Kircher, připoutaný silnými lany, aby ho vpust nepohltila, se ponořil do řvoucí temnoty. Udělal, co bylo potřeba a v pořádku se vrátil, ale bylo to naposledy, kdy sestoupil pod vodu.
Franklin zatím plnil jen obvyklé úkoly, nemusel se vyrovnat s ničím tak děsivým jako Kircher. Nebyl si jistý, jak by ve vypjaté situaci reagoval. Úkol, který by mu připadal neúměrně riskantní, by mohl samozřejmě odmítnout, vymezení jeho pracovních povinností bylo zcela jednoznačné. Ale sebevražedné riziko bylo tabu, pouze s výjimkou extrémních okolností. Od nadřízených by takový člověk žádnou nevoli nepocítil, ale jen s velkými obtížemi by potom dokázal vyjít se svými kolegy.
Franklinova první akce nad rámec povinností na sebe nechala čekat téměř pět let — pět rušných, prací naplněných, ale přece jen jednotvárných let. Když k ní ale došlo, přímo si o odmítnutí říkala.
Čtrnáctá kapitola
Hlavní účetní odložil tabulky a grafy na stůl a přes obroučky staromódních brýlí se vítězoslavně rozhlédl po nepočetném publiku.
„Takže, pánové, vidíte,“ pronesl, „že o tom není pochyb. V této oblasti,“ a znovu ukázal na mapu, „je nezvykle velké procento ztrát vorvaňů. Už to nemůže být jen otázka náhodných čísel. Za posledních pět let při tazích zmizelo v této malé oblasti minimálně sedm, maximálně jedenáct velryb.
Jistě víte, že vorvaň obrovský nemá přirozené nepřátele. Jedině kosatky občas napadnou malé samice s mládětem. Ale máme ověřeno, že do této oblasti už po léta žádný vetřelec nepronikl, a přesto zmizela tři dospělá zvířata. Podle našeho názoru zbývá jediná možnost.
Mořské dno je v této oblasti v hloubce kolem třinácti set metrů. To znamená, že vorvani se mohou dole zdržet lovem jen několik minut, potom se musí vynořit a nadechnout. Od doby, kdy se zjistilo, že se živí téměř výhradně olihněmi, přírodovědci uvažují, jestli se oliheň dokáže velrybě ubránit. Většinou panuje názor, že ne, protože velryba je daleko větší a silnější.
Nesmíme ale zapomínat, že ani dnes si nikdo není jistý, jakých rozměrů obrovské olihně dorůstají. Z oddělení biologie mi sdělili, že byl nalezen Bathyteutis Maximus s chapadly o délce dvacet šest metrů. Navíc olihni by stačilo velrybu zdržet u dna dost dlouho, aby se utopila, protože by nestihla vyplout na hladinu pro vzduch. Před několika lety jsme tedy usoudili, že v této oblasti žije minimálně jeden nezvykle veliký exemplář olihně. Dali jsme mu — ehm — jméno Percy.
Do konce minulého týdne byl Percy pouhou teorií. Potom, jak jistě víte, byla na hladině nalezena mrtvola velryby S.87693. Byla ošklivě pohmožděná a tělo měla pokryté šrámy, jaké způsobují olihně ostrými konci přísavek. Podívejte se, prosím, na tyto fotografie.“
Vytáhl z kufříku několik snímků a poslal je kolovat. Každá fotografie zachycovala kousek povrchu velrybího těla, porušeného bílými šrámy a kruhy. Uprostřed každého snímku bylo měřítko, aby bylo možné udělat si představu o skutečných rozměrech.
„Tohle jsou stopy po přísavkách. Mají až devíticentimetrový průměr. Myslím, že můžeme prohlásit, že Percy už není jen teorií. Otázkou je, co s ním podnikneme. Každý rok nás stojí minimálně dvacet tisíc dolarů. Rád bych si poslechl vaše návrhy.“
Následovala chvíle ticha, kdy si skupina vedoucích pracovníků zamyšleně prohlížela fotografie. Potom ředitel oznámiclass="underline" „Požádal jsem pana Franklina, aby přišel a vyslovil svůj názor. Tak co tomu říkáte, Waltře? Myslíte, že byste si s Percym poradil?“