„Pokud bych ho našel, tak určitě. Ale dno je tam hodně členité a hledání by mohlo trvat dost dlouho. Obyčejná ponorka by samozřejmě nestačila — v takové hloubce by to nebylo bezpečné, zvlášť když by se na ni Percy začal lepit přísavkami. Mimochodem, jak je podle vás vlastně velký?“
Hlavní účetní, který se sebejistě pohyboval mezi čísly, odpověděl až po chvíli váhání.
„Není to můj odhad,“ pronesl nakonec omluvným tónem, „ale biologové tvrdí, že může být až padesát metrů dlouhý.“
Ozvalo se několik hvízdnutí, ale na ředitele to dojem neudělalo. Už dávno se přesvědčil o pravdivosti tvrzení, že v hlubinách žijí daleko větší ryby, než jaké se dostanou k hladině. Věděl, že v prostředí, kde růst neomezuje gravitace, mohou někteří tvorové růst téměř bez ustání, pokud se vyhnou předčasné smrti. A obrovská oliheň má ze všech mořských živočichů nejlepší předpoklady se ubránit. I její jediný nepřítel, vorvaň obrovský, se za ní může potopit jen do hloubky tisíc pět set metrů.
„Existuje řada možností, jak Percyho zneškodnit, ale musíme ho napřed najít,“ vložil se do hovoru hlavní biolog. „Výbušniny, jed, elektrický proud — každý z těchto prostředků je možno použít. Ale pokud to nebude nevyhnutelné, byl bych raději, kdybychom se mohli zabíjení vyhnout. To zvíře patří k největším živočichům, jací kdy na Zemi žili a zabít ho by byl zločin.“
„Prosím vás, doktore Robertsi!“ protestoval ředitel. „Rád bych vám připomněl, že náš úřad se zabývá výhradně produkcí potravin — výzkum ani zachování živočišných druhů, s výjimkou velryb, nespadá do naší kompetence. Navíc si myslím, že výraz zločin je v souvislosti s nějakým přerostlým měkkýšem příliš silné.“
Doktora Robertse ale ředitelova poznámka nezastrašila.
„Souhlasím s vámi, pane,“ pokračoval zdvořile, „že vaším hlavním úkolem je produkce potravin a ekonomické faktory nesmíme nikdy ztrácet ze zřetele. Zároveň ale musím připomenout, že průběžně spolupracujeme s oddělením pro výzkum a toto je jen další příležitost k oboustranně prospěšné spolupráci. Vlastně tím můžeme získat dlouhodobý přínos.“
„Pokračujte,“ vybídl ho ředitel s lehkým mrknutím oka. Zajímalo ho, jaký geniální plán vědci, kteří měli spolu s kolegy z oddělení pro výzkum pracovat pro něj, upekli.
„Žádnou obrovskou oliheň se ještě nepodařilo odchytit živou. Důvodem je především skutečnost, že na to nemáme potřebné vybavení. Byla by to nákladná akce, ale pokud se nám podaří Percyho najít a chytit, další náklady už nijak vysoké nebudou. Proto navrhuji, abychom se ho pokusili dostat živého.“
Nikdo se neobtěžoval dotazem, jak si to představuje. Když doktor Roberts tvrdí, že to je proveditelné, znamená to, že už vypracoval plán postupu. Pro ředitele je typické, že přehlížejí drobné technické detaily, které s ulovením několikatunové bránící se olihně z hloubky patnácti set metrů souvisejí a věnují se přímo nejdůležitějšímu bodu.
„Uhradí to oddělení pro výzkum? A co bude s Percym, až ho chytíme?“
„Neoficiálně mohu slíbit, že oddělení pro výzkum zajistí potřebné dodatečné vybavení, pokud my zajistíme ponorky a jejich obsluhu. Budeme také potřebovat plovoucí plošinu, kterou jsme si loni půjčovali od údržbářů. Je dost velká pro dvě velryby, takže oliheň určitě udrží. Tady jistě budou nějaké dodatečné výdaje, budeme muset zajistit vzduchovací zařízení, elektronickou síť, aby Percy nemohl vyskočit, a tak dál. No, zřejmě budeme při jeho zkoumání používat dok jako laboratoř.“
„A potom?“
„Coby, prodáme ho.“
„Obávám se, že poptávka po padesátimetrovém domácím mazlíčkovi nebude nijak převratná,“ vytáhl doktor Roberts svůj trumf.
„Pokud dostaneme Percyho živého a v dobrém stavu, Mořský svět za něj zaplatí padesát tisíc dolarů. Tak vysoká byla nabídka profesora Miltona, když jsem s ním dnes ráno mluvil. Nepochybuju, že bychom mohli dostat i víc. Koneckonců, obrovská oliheň bude jistě největší atrakcí, jakou kdy Mořský svět měl.“
„Oddělení výzkumu se neosvědčilo,“ bručel ředitel, „a zdá se, že teď chcete do té zábavné akce nalákat nás. Co se mě týče, připadá mi to předem odsouzené k neúspěchu. Pokud mě účetní dokáží přesvědčit, že ten projekt není příliš nákladný a pokud se neobjeví další překážky, pustíme se do toho. Tedy pokud si pan Franklin a jeho kolegové myslí, že je to proveditelné. To jsou totiž lidé, kteří by tu práci odvedli.
Pokud má pan Roberts připravený nějaký plán, rád bych ho s ním prodiskutoval. Je to velice zajímavý projekt.“
Tak tomuhle se říká zdrženlivé vyjádření, pomyslel si Franklin. Nepatřil k lidem, kteří se pro věc bezhlavě nadchnou. Už dávno se poučil, že takové nadšení obvykle končí zklamáním. Pokud se operace Percy bude realizovat, bude to nejzajímavější úkol, s jakým se za pět let působení v ponorce setkal. Ale vypadalo to příliš lákavě, aby to mohla být pravda. Určitě se přihodí něco, co celý projekt zhatí.
Nic takového se ale nestalo. O necelý měsíc později se snášel ke dnu ve speciálně upravené ponorce pro velké hloubky. Asi sedmdesát metrů za ním ho následoval Don Burley ve druhém stroji. Bylo to poprvé, co se od dob výcviku na Heronu setkali při práci, ale když se Franklina zeptali, koho by chtěl za partnera, bez váhání jmenoval Dona. Tohle byla životní šance a Don by mu nikdy neodpustil, kdyby si vybral někoho jiného.
Franklin občas uvažoval, jestli Don jeho rychlý služební postup nenese nelibě. Před pěti lety byl Don hlavním strážcem a Franklin zcela nezkušeným začátečníkem. Teď jsou oba hlavními strážci a Franklin zanedlouho zřejmě zase povýší. Nijak to nevítal, i když byl nepochybně ctižádostivý, protože mu bylo jasné, že čím vyšší postavení získá, tím méně času bude trávit pod vodou. Don zřejmě dobře ví, co dělá. Bylo těžké představit si ho někde v kanceláři…
„Vyzkoušej si světla,“ ozval se Donův hlas z reproduktoru. „Doktor Roberts chce, abych tě vyfotil.“
„Dobře,“ odpověděl Franklin. „Zapínám.“
„Bože — ty opravdu vypadáš skvěle! Být olihní, jsem si jist, že bys mi připadal neodolatelný. Zapni na chvíli boční světla. Díky. To je teda věc. Poprvé v životě vidím někoho jet rychlostí deset uzlů v hloubce přes tisíc metrů.“
Franklin se ušklíbl a vypnul světla. Tento nápad doktora Robertse se zdál na první pohled jednoduchý, ale zbývalo zjistit, jestli se osvědčí. Mnoho mořských živočichů má čidla na vnímání světla. Mohutné olihně díky obrovským očím reagují na světlo velice citlivě. Umožňují jim nejen nalákat oběť, ale také přivábit své druhy. Pokud jsou olihně tak inteligentní, jak se předpokládá, Percy jejich maskování brzy prohlédne, pomyslel si Franklin. Bylo by ironií osudu, kdyby si ho Percy spletl s vorvaněm obrovským a dal se s ním do boje.
Skalnaté dno bylo teď asi sto osmdesát metrů pod nimi, každý detail byl zřetelný už na radiolokátoru krátkého dosahu. Místo nevypadalo nijak slibně. Může tu být bezpočet jeskyní, ve kterých se může Percy ukrýt — a pak není naděje ho odhalit.
Na druhou stranu, velryby ho našly — ke své škodě. To, co dokáže velryba, přesvědčoval Franklin sám sebe, dokáže ponorka také.
„Máme štěstí,“ ozval se Don. „Voda je tu čirá. Něco takovýho jsem v týhle hloubce ještě nezažil. Pokud nezvíříme bahno, máme viditelnost kolem sta metrů.“