„Člověk se může stejně utopit ve třech metrech jako ve třech stech.“
„To je hloupost a ty to moc dobře víš. Mimochodem, pokud vím, ještě žádný ze strážců se neutopil. To, co se jim stalo, nebylo ani zdaleka tak příjemné a jednoduché.“
„Omlouvám se, že jsem zvolil takové téma,“ přerušil ji Franklin a rozhlížel se, jestli je Petr v doslechu. „Ale akce Percy ti strach nenahání, že ne?“
„Ne, nemyslím. Jsem stejně zvědavá jako všichni ostatní, jestli ho chytíte. A ještě víc mě zajímá, jestli se doktoru Robertsovi podaří udržet ho při životě.“ Vstala a odešla ke knihovně zapuštěné do zdi. Probírala se hromadou časopisů a různých materiálů, které se na polici nahromadily, až nakonec našla to, co hledala.
„Poslechni si tohle,“ pokračovala, „a měj na paměti, že to bylo napsáno téměř před sto lety.“ Začala číst jako v přednáškové síni a Franklin poslouchal. Nejdřív s mírnou nechutí, ale vzápětí ho text zcela pohltil.
V dálce líně narůstala bílá hmota, zvedala se výš a výš, až se vymanila z modři a zářila před nimi jako lavina, která se právě sesula z hor. Chvíli zazářila, potom začala zvolna klesat, až se zcela potopila. Nevypadalo to jako velryba. Že by to byl Moby Dick? pomyslel si Daggoo. Duch se zanořil, ale zanedlouho se objevil znovu a jeho náhlé zjevení probralo všechny z poklidného klimbání. „Támhle,“ vykřikl černoch. „Támhle! Je tam zase! Noří se pod hladinu! Přímo před náma! Bílá velryba! Bílá velryba!“
V okamžiku se ocitly na vodě čtyři loďky. Achab byl vpředu a všichni se hnali za svou kořistí. Brzy se zase ponořila, ale všichni čekali se spuštěnými vesly, až se objeví znovu. Za chvíli se začala vynořovat na stejném místě jako předtím. Na chvíli jsme všichni zapomněli na Moby Dicka a zírali na nádherný výjev, jaký tajuplné moře občas lidstvu odhalí. Obrovská kašovitá, krémově zbarvená hmota, několik furlongů na délku i na šířku, se vznášela na hladině. Ze středu jí vycházel bezpočet dlouhých paží, které se svíjely a kroutily jako anakondy ve snaze zachytit všechno, co se jim ocitne v dosahu. Neměla tvář a nebylo možné poznat, která část patří dopředu. Nedávala najevo žádné projevy myšlení, citů nebo instinktů. Jen se vznášela na vlnách, nadpozemská, beztvará, jako samotná podstata života.
Se šplouchnutím znovu zmizela. Starbuck stále zíral na rozčeřené vody v místech, kde se zanořila a vykřikclass="underline" „Raděj bych viděl Moby Dicka a pustil se s ním do boje, než vidět tohohle bílého ducha!“
„Co to bylo, pane?“ zeptal se Flask.
Obrovská oliheň. Zničila už několik velrybářských lodí, ale některým se podařilo vrátit do přístavu a vyprávět o tom.
Achab mlčel. Otočil člun a vracel se k lodi. Ostatní ho v tichosti následovali.
Indra se odmlčela, zavřela knihu a čekala na manželovu reakci. Franklin se v pohodlném křesle napřímil a zamyšleně pronesclass="underline" „Tu část jsem zapomněl — pokud jsem vůbec někdy tak daleko dočetl. Vypadá to jako ze života, ale co ta oliheň dělala na hladině?“
„Zřejmě umírala. Občas se v noci vynořují, ale ve dne to nedělají nikdy. A Melville píše o průzračně modrém ránu.“
„Mimochodem, co je to furlong? Rád bych věděl, jestli Melvillova oliheň byla velká jako Percy. Podle fotografií má rozpětí chapadel čtyřicet tři metrů.“
„Tak to překonal i největší známou modrou velrybu.“
„Jo, asi o metr. Ale nedosahuje ani desetinu její hmotnosti.“
Franklin se zvedl z pohovky a šel najít slovník. Indra v tu chvíli zaslechla z obývacího pokoje nějaký rozhořčený zvuk. „Co se děje?“
„Tady píšou, že furlong je dvě stě metrů. Melville si to vymyslel.“
„Obvykle je velice přesný, alespoň co se týče velryb. Ten furlong je ale opravdu podivný — překvapuje mě, že si toho zatím nikdo nevšiml. Možná měl na mysli sáhy, nebo došlo k tiskařské chybě.“
Franklin se uklidnil, odložil slovník a vrátil se na verandu. Přišel právě včas, aby zahlédl přicházet Dona Burleye. Vytáhl Indru na nohy a srdečně, nicméně bratrsky, ji políbil na čelo a upustil ji zpátky do křesla.
„Ahoj Walte!“ hlaholil. „Máš sbaleno? Hodím tě na letiště.“
„Kde se schovává Petr?“ zeptal se Franklin. „Petře! Pojď se rozloučit! Táta odchází do práce.“
Čtyřletý uzlík nezvládnutelné energie vletěl do místnosti a skočil otci do náruče tak bouřlivě, že ho málem povalil.
„Táta jede chytit tu oliheň?“ ujišťoval se.
„Hej — kdepak se to dozvěděl?“
„Dneska ráno, tos ještě spal, to říkali ve zprávách,“ vysvětlovala Indra. „Ukázali taky několik záběrů z Donova filmu.“
„Tak toho jsem se bál. Teď nás bude pronásledovat banda kameramanů a reportérů a budou nám nakukovat přes rameno. Tak to určitě nastanou nějaké potíže.“
„No, na dno za náma nemůžou,“ uklidňoval ho Burley.
„Doufám, že máš pravdu. Ale nezapomínej, že nejsme jediní, kdo má hlubinné ponorky.“
„Nechápu, jak s ním můžeš vydržet,“ obrátil se Don na Indru. „Na všem vidí vždycky to nejhorší.“
„Vždycky ne,“ usmívala se Indra a odtrhávala Petra od otce. „Minimálně dvakrát v týdnu má i dobrou náladu.“
Když sledovala sportovní auto, jak sjíždí dolů z kopce, úsměv se jí vytratil z tváře. Měla Dona moc ráda, byl téměř členem jejich rodiny, ale byly chvíle, kdy o něho měla strach. Bylo jí líto, že se nikdy neoženil a neusadil. Toulavý, přelétavý život, jaký vedl, ho mohl jen těžko uspokojovat. Od chvíle, kdy se s ním poznala, trávil většinu času pod vodou. Výjimkou byly jen letmé návštěvy základny, za kterou považoval jejich dům. Byl vždycky vítán, problémem byly jen perné chvilky, když se u snídaně objevil s nečekanou dámskou návštěvou.
I jejich život byl podle běžných měřítek kočovný, ale vždycky měli místo, které mohli považovat za domov. Byt v Brisbane, kde její krátká kariéra asistentky na Queenslandské univerzitě skončila narozením Petra. Domek na Fidži, který měl ve střeše štěrbinu, kterou se stavitelům nikdy nepodařilo najít, byt na stanici pro chov velryb v jižní Georgii (stále se jí vybavoval pach hory odpadků a racci kroužící nad dvorky) a nakonec tento dům s výhledem přes moře na další ostrov. Čtyři domovy během pěti let by se mnoha lidem zdály přehnané, ale Indře bylo jasné, že na rodinu strážce to ještě jde.
Občas litovala svojí přerušené kariéry. Říkala si, že až bude Petr starší, vrátí se k výzkumu. Neustále sledovala odbornou literaturu a udržovala kontakt i s praxí. Před několika měsíci jeden časopis dokonce uveřejnil její článek O možném vývoji žraloka ostroploutvého (Scapanorhynchus owstoni) a od té doby se účastnila diskuse s dalšími pěti vědci, kteří měli k tomuto tématu co říct.
I kdyby se nic z jejích snů nesplnilo, bylo příjemné je mít a vědět, že z obou světů se jí dostalo toho nejlepšího. To si říkala Indra Franklinová, hospodyně a ichtyoložka, když se vydala do kuchyně připravit oběd pro věčně hladového syna.
Plovoucí plošina prošla mnoha úpravami, které zcela změnily její původní vzhled. Bytelná ocelová mříž nad izolovaným prostorem pro pozorování celou plošinu prodloužila a nad sítí bylo napnuté plátno, aby Percyho citlivá čidla a kůži neponičily sluneční paprsky. Osvětlení plošiny zajišťovala soustava jantarově zbarvených žárovek. Obrovská vrata betonové nádrže byla na obou stranách otevřena a pouštěla dovnitř slunce i vodu.
Obě ponorky se pohupovaly přivázané vedle přeplněné lávky, kde doktor Roberts uděloval poslední pokyny.