„Budu se snažit vás moc nerušit, až budete dole,“ pronesl, „ale neustále mě informujte, co se děje.“
„Asi budeme mít plný ruce práce, než abychom mohli poskytovat ještě komentář,“ ušklíbl se Don. „Ale budeme se snažit. Kdyby se dělo něco nečekanýho, budeme se snažit co nejrychlejc zmizet. Připraven, Walte?“
„O. K.,“ odpověděl Franklin a soukal se do kabiny. „Uvidíme se tak za pět hodin, s Percym — doufám.“
Bez zbytečného otálení se vydali k mořskému dnu. Za necelých deset minut už měli nad hlavou třináct set metrů vody a na obrazovce kamery i na radaru se objevila známá planina. Ale po blikající hvězdičce, která by naznačovala přítomnost Percyho, nebylo ani vidu.
„Doufám, že se to čidlo neporouchalo,“ prohodil Franklin, když podával netrpělivým vědcům hlášení. „Pokud by se to stalo, mohlo by nám trvat celé dny, než ho znovu objevíme.“
„Myslíš, že se přesunul jinam? Z toho bych ho nevinil,“ namítl Don.
Z dalekého světa zalitého sluncem k nim dolehl odhodlaný a jistý hlas doktora Robertse.
„Možná se schovává v nějaké štěrbině nebo je ukrytý za skálou. Navrhuji, abyste se přesunuli o sto sedmdesát metrů výš a měli tak výhled na všechny nerovnosti dna a mohli provést rychlý průzkum terénu. To čidlo má dosah téměř dvě stě metrů, takže byste ho měli poměrně rychle zachytit.“
O hodinu a půl později už doktorův hlas nezněl zdaleka tak sebejistě a z komentářů snášejících se dolů do hlubin bylo jasné, že reportéři a televizní štáby začínají být netrpěliví.
„Existuje jediné místo, kde by se mohl ukrýt,“ ozval se Roberts. „Pokud je v oblasti a čidlo pracuje, určitě se ponořil do Millerova kaňonu.“
„Ale ten je přes pět tisíc metrů hluboký,“ namítl Don. „Tyhle ponorky jsou prověřené jen do čtyř tisíc.“
„Já vím, já vím. Ale on určitě není až na dně. Zřejmě se usadil někde na svahu. Jestli tam je, snadno ho najdete.“
„Dobře,“ odpověděl Franklin bez známek optimismu v hlase. „Vydáme se tam, ale jestli je ve větší hloubce než čtyři tisíce metrů, tak tam zůstane.“
Na obrazovce radaru byl kaňon zřetelně vidět jako průrva na jasně svítícím dně. Obě ponorky se k ní blížily rychlostí čtyřicet uzlů. Franklin si pomyslel, že nikdo se v takové hloubce nepohybuje rychleji. Jednou letěl v nízké výšce a blížil se k Velkému kaňonu. Viděl, jak se zem pod ním najednou rozestoupila a před ním se objevila hluboká průrva. A teď, ačkoli se mohl spoléhat jen na signály radaru, měl při pohledu na největší trhlinu v mořském dně úplně stejné pocity.
Ještě se tou myšlenkou zabýval, když zaslechl Donův vzrušený hlas: „Támhle je! V hloubce tři tisíce metrů.“
„Nemusíš mi protrhnout bubínky,“ zamručel Franklin. „Vidím ho.“ Strmý sráz kaňonu se na obrazovce radaru jevil jako téměř kolmo dolů směřující čára. Na stěně blikala hvězdička, kterou hledali. Zrádné čidlo Percyho odhalilo.
Podali o situaci zprávu doktoru Robertsovi. Franklin si dokázal představit, jaké zavládlo nahoře vzrušení. Něco z něj pronikalo mikrofonem i dolů. Doktor Roberts se trochu zadýchaně zeptaclass="underline" „Myslíte, že můžete pokračovat v připraveném plánu?“
„Pokusíme se,“ odpověděl Franklin. „Nebude to jednoduché, když má člověk hned vedle sráz. Doufám, že tam nejsou jeskyně, ve kterých by se mohl Percy schovat. Done, jsi připraven?“
„Jo, můžeme dolů.“
„Myslím, že se k němu dostanu s vypnutými motory. Tak jdeme na to!“
Franklin přesunul zátěž do předních nádrží a začal klouzat dolů. Doufal, že zcela nehlučně. Jakmile by si Percy všiml nebezpečí, zřejmě by zmizel.
Oliheň se pohybovala po příkrém srázu a Franklin žasl, jak na tomto opuštěném místě dokáže sehnat něco k jídlu. Při každém pohybu vypouštěl Percy z kanálku nálevky proud vody. Zdálo se, že stále netuší, že tu není sám, protože nezměnil směr pohybu.
„Jsme ve vzdálenosti sedmdesát metrů — zapnu světla,“ sdělil Donovi.
„Ještě tě neuvidí. Dneska je viditelnost jen dvacet pět metrů.“
„Ano, ale stále se přibližuju — už mě zahlédl! Jde po mně!“
Franklin nečekal, že stejný úskok mu u tak inteligentního zvířete vyjde i podruhé. Ale za okamžik pocítil náraz, provázený skřípěním drápů, a kolem ponorky se obemkla silná chapadla. Věděl sice, že se mu nemůže nic stát, že plášť ponorky nedokáže žádný živočich porušit, protože je konstruován pro tlak tři tisíce tun na metr čtvereční, ale ten skřípavý zvuk by dokázal vyvolat i noční můru.
Potom nastalo nečekaně ticho. Zaslechl Dona vykřiknout: „Ta věc funguje zatraceně rychle. Je tuhej!“ Vzápětí se ozval doktor Roberts. „Nedávejte mu toho moc! A udržujte ho v pohybu, aby mohl dýchat!“
Don měl plné ruce práce a na odpověď mu nezbýval čas. Franklin splnil svou roli návnady a teď mu nezbývalo než sledovat, jak jeho kolega obratně manévruje kolem obrovského měkkýše. Uspávací bomba ho zcela znehybnila a obr se zvolna potápěl. Chapadla se volně vznášela nad ním. Z tlamy mu vypadávaly kusy ryb, některé až půl metru dlouhé, jak příšera vyvrhla své poslední jídlo.
„Dokážeš se dostat pod něj?“ ozval se Don. „Jde ke dnu moc rychle.“
Franklin zapnul motory a otočil se. Ozvalo se dunění, jako když padá ze střechy sníh a jemu bylo jasné, že mu na ponorce spočívá pět až deset tun rosolovité hmoty.
„Výborně — drž ho tam — zaujímám pozici.“
Franklin nic neviděl, ale podle zvuků usoudil, co se děje. Za chvíli Don vítězoslavně prohlásiclass="underline" „Hotovo. Můžeme jet.“
Váha se z ponorky uvolnila a Franklin měl zase možnost vidět. Percy byl pečlivě spoután. Kolem nejužší části těla těsně pod chapadly ho obepínala pružná sít. Od ní vedlo lano k Donově ponorce, ale v mlze nebylo vidět. Percyho dopravovali ve směru, jakým se pohyboval — tedy dozadu. Kdyby byl při vědomí, hravě by se ubránil, ale v omámení nedělalo Donovi potíže s ním manipulovat. Zábava začne, až se Percy bude probírat…
Franklin podal krátké hlášení, aby i kolegové trpělivě čekající kilometr a půl nad nimi měli přehled, co se děje. Zřejmě jeho slova vysílají. Doufal, že Indra s Petrem poslouchají. Potom se přesunul na místo, odkud bude moci na cestě vzhůru Percyho sledovat.
Nemohli se pohybovat rychlostí vyšší něž dva uzly, aby límec kolem obrovské masy rosolu vydržel. Cesta zpátky jim bude trvat minimálně, tři hodiny, aby měl Percy možnost adaptovat se na změny tlaku. Živočichové, kteří dýchají vzduch, jako například vorvani, jsou daleko přizpůsobivější a stejnou změnu tlaku mohou prodělat bez potíží během dvaceti minut. Tento případ je zřejmě výjimečný, protože doktor Roberts nechtěl svůj neobyčejný úlovek vystavit žádnému nebezpečí.
Po hodině pozvolného stoupání se dostali do hloubky jednoho kilometru. V tu chvíli začal Percy jevit známky života. Dvě dlouhá chapadla pokrytá obrovskými přísavkami se začala pohybovat a ve velkých očích, na která Franklin fascinovaně zíral ze vzdálenosti necelých dvou metrů, začal probleskovat život. Aniž by si uvědomil, že hovoří šeptem, okamžitě oznámil situaci doktoru Robertsovi.
Doktor v prvním okamžiku reagoval ulehčeným: „Bože! Bál jsme se, že jsme ho možná zabili. Vidíte, jestli pravidelně dýchá? Stahuje se nálevka?“
Franklin se spustil o kousek níž, aby měl na masitou trubici rýsující se na těle olihně lepší výhled. Nálevka se nepravidelně otevírala a zavírala, ale s každým vydechnutím byly stahy silnější a důraznější.