„Nádhera!“ radoval se doktor Franklin. „Je v dobrém stavu. Jakmile se začne vrtět příliš, dejte mu jednu z těch menších ampulí. Ale počkejte s tím na poslední možný okamžik.“
Franklin uvažoval, jak má tu chvíli poznat. Percy se začal zbarvovat do modra a i když měl Franklin vypnutá světla, zřetelně ho viděl. Vzpomněl si., že podle doktora Robertse je modrá barva u olihní znamením rozrušení. V tom případě je nejvyšší čas něco podniknout.
„Raději vypusť tu bombu. Myslím že začíná být neklidný,“ navrhl Donovi.
„Dobře — tady je.“
Na Franklinově obrazovce se objevila skleněná bublina, která vzápětí zmizela.
„Ta zatracená věc nepraskla!“ křikl. „Dej tam další!“
„O. K. — tady je číslo dvě. Doufám, že zabere. Zbývá mi jich už jen pět.“
Jenomže bomba s uspávacím prostředkem znovu selhala. Tentokrát ji Franklin ani nezahlédl. Bylo mu jen jasné, že místo toho, aby Percy upadl do omámeného spánku, jeho aktivita vteřinu po vteřině stoupá. Osm kratších chapadel — tedy kratších v porovnání s téměř třicetimetrovým dosahem těch delších — se začalo proplétat. Vzpomněl si na Melvillovo přirovnání o hnízdě anakond. Ne, měl pocit, že to není výstižné. Bylo to, jako když si lakomec — takový ponorkový Shylock — mne ruce a proplétá prsty v radosti nad svým bohatstvím. V každém případě to byl zajímavý pohled, když prsty měly průměr třicet centimetrů a pohybovaly se ve vzdálenosti necelého metru…
„Budeš se muset snažit dál,“ oznámil Donovi. „Pokud ho neuspíme, dostane se ze sítě a zmizí.“
O chvíli později si vydechl úlevou, když zahlédl klesat ke dnu rozbité střepy. Percy se znovu zklidnil a už se nevztekal.
„Co se stalo?“ vyptával se doktor Roberts napjatě z hladiny.
„Ty vaše podivné uspávací kapky! Dvě z nich selhaly. Zbývají nám už jen čtyři a při současném počtu selhání budu rád, když bude funkční alespoň jedna.“
„Nechápu to. Při testování v laboratoři fungoval jejich mechanismus perfektně.“
„Ověřovali jste je pod tlakem sto atmosfér?“
„No — ne. Nepřipadalo nám to nutné.“
Donovo „Aha!“ zcela vystihovalo jeho názor na biology, kteří se pletou do řemesla technikům. Několik následujících minut vládlo ticho. Potom se doktor Roberts ozval poněkud změněným tónem.
„Na bomby se nemůžeme spolehnout, tak bude lepší, když se vynoříte rychleji. Znovu se probere přibližně za třicet minut.“
„Dobře — zdvojnásobím rychlost. Doufám jen, že mu ten límec nesklouzne.“
Následujících dvacet minut proběhlo v klidu, ale potom došlo k dramatické změně.
„Začíná znovu přicházet k sobě,“ oznámil Franklin. „Myslím, že ho probrala ta vyšší rychlost.“
„Toho jsem se bál,“ ozval se doktor Roberts. „Vydržte co nejdéle a potom odpalte další bombu. Můžeme se jen modlit, aby alespoň jedna fungovala.“
Na frekvenci se ozval další hlas.
„Tady kapitán. Hlídky zahlédly několik vorvaňů. Jsou asi tři kilometry od nás, ale plují naším směrem. Navrhuju, abyste se po nich podívali sami — já nemám horizontální radar dlouhého dosahu.“
Franklin rychle přepnul na dlouhý dosah a okamžitě zachytil signál.
„Nemusíme se ničeho obávat,“ řekl. „Kdyby se dostali moc blízko, vyplašíme je.“ Podíval se na obrazovku kamery a viděl, že Percy začíná být velice neklidný.
„Vypusť bombu,“ navrhl Donovi. „A drž nám palce.“
„Moc bych na ně nesázel,“ odpověděl Don. „Tak co?“
„Nic, další zmetek. Zkus to znovu.“
„Máme už jen tři. Tak jedem.“
„Je mi líto, ale praskla dřív.“
„Vyšlu další a pak už máme jen jednu.“
„Další rána vedle. Co máme dělat, doktore? Risknout to s tou poslední? Obávám se, že Percy nám za chvíli vyklouzne.“
„Nic jiného dělat nemůžeme,“ odpověděl doktor napjatým hlasem. „Tak to odpal, Done!“
Franklin téměř okamžitě spokojeně vykřikl.
„Povedlo se! Je zase tuhej! Jak dlouho mu to vydrží tentokrát?“
„Můžeme se spolehnout jen na dvacet minut, tak podle toho plánujte vynoření. Jsme přímo nad vámi. A nezapomeňte, že posledních sedmdesát metrů nesmíte absolvovat za kratší dobu než deset minut. Nerad bych, aby po všech těch potížích nakonec utrpěl náhlou změnou tlaku šok.“
„Moment,“ vložil se do hovoru Don. „Díval jsem se po těch velrybách. Nabraly rychlost a plavou přímo k nám. Myslím, že objevily Percyho — nebo to čidlo, kterým jsme ho vybavili.“
„Takže co?“ zeptal se Franklin. „Můžeme je vyplašit — ale…“
„Jo — myslím, žes na to zapomněl, Walte. Tohle nejsou hlídkový ponorky. Nejsou vybavený sirénama. A pouhej zvuk motorů velryby nevyplaší.“
Dnes to byla pravda, i když před padesáti lety, kdy byla velká zvířata blízko vyhubení, to bylo jinak. Od té doby ale dospělo a zemřelo několik generací zvířat, která teď chápala ponorky jako zcela neškodné a neočekávala od nich žádné ústrky. Existovalo reálné nebezpečí, že si na bezmocném Percym pochutnají dřív, než se dostane do klece.
„Myslím, že to zvládnem,“ uklidňoval se Franklin a propočítával rychlost blížících se velryb. S tímhle rizikem nikdo nepočítal. Byl to ale typický příklad, jak se podmořské operace komplikují neočekávanými překážkami.
„Vynořím se co nejrychleji do sedmdesáti metrů,“ oznámil Don. „Počkáme, až to bude pro Percyho bezpečné a potom se dostaneme k lodi. Co si o tom myslíte, doktore?“
„Nic jiného nám nezbývá. Ale nezapomínejte, že ty velryby dokážou v případě nutnosti vyvinout rychlost patnáct uzlů.“
„Jo, ale nevydržej dlouho, i když jim utíká večeře. Tak jdem na to.“
Když se voda kolem rozjasnila a obrovský tlak se snížil, ponorky zvolnily. Dostali se do zóny, kde se může bezpečně potápět i člověk. Mateřská loď byla vzdálena necelých sto metrů, ale právě poslední fáze operace byla nejriskantnější. V posledních sedmdesáti metrech se tlak rychle snižoval z osmi atmosfér na jedinou — to byl ve srovnání s předešlými čtyřmi sty metry obrovský rozdíl. Percy na sobě sice neměl žádné dutiny, které by mohly způsobit jeho roztrhání, ale nikdo nevěděl, k jakým vnitřním poškozením by mohlo dojít.
„Velryby jsou jen osm set metrů od nás,“ oznámil Franklin. „Kdo to říkal, že nás nedohoní? Za dvě minuty jsou tady.“
„Musíte je nějak zadržet,“ vyhrkl doktor Roberts a v jeho hlase bylo znát zoufalství.
„Nějaké návrhy?“ zeptal se Franklin ironicky.
„,Co kdybyste předstírali útok. Možná je to odradí.“
Tohle není žádná legrace, říkal si Franklin pro sebe. Ale jiná možnost zřejmě neexistuje. Ještě jednou se zadíval na Percyho, který už zase ožíval, a vydal se k blížícím se velrybám.
Před sebou viděl tři signály — nebyly sice velké, ale to mu nijak nepomohlo. I když to budou menší samice, každá z nich je velká jako deset slonů a blíží se k němu rychlostí šedesát kilometrů v hodině. Snažil se dělat co největší rámus, ale zatím se zdálo, že to nestačí.
Potom zaslechl Dona křičet: „Percy se rychle probírá! Cítím, že se začíná hýbat.“
„Pojeďte sem. Vrata jsou otevřená,“ nařídil doktor Roberts.
„Připravte se zavřít zadní vrata hned, jak uvolním lano. Vyjedu druhou stranou ven — nerad bych s Percym sdílel váš bazén v okamžiku, kdy zjistí, co se s ním stalo.“