Franklin vnímal hovor jen na půl ucha. Tři blížící se signály byly už hodně blízko. Odhalí jeho podfuk? Vorvaňi patří k největším bojovníkům na moři. Ve srovnání se svými vegetariánskými sestřenicemi se chovají jako divocí buvoli. Byl to právě vorvaň, kdo inspiroval poslední kapitolu Moby Dicka. Neměl v úmyslu účastnit se pokračování příběhu s ponorkou.
Držel stále kurs, i když do setkání se zvířaty už chybělo jen asi patnáct sekund. Potom si všiml, že se rozdělila. Velryby se chovaly zmateně, i když nebyly vyděšené. Možná díky hluku jeho motorů ztratily kontakt se svým cílem. Snížil rychlost na nulu a velryby začaly kolem něho kroužit v třicetimetrovém kruhu. Občas zahlédl na obrazovce velký stín. Byly to skutečně mladé samice a Franklinovi bylo trochu líto, že je připravil o kořist.
Zadržel jejich útok a zbytek úkolu musí splnit Don. Z úryvků hovoru z reproduktoru usoudil, že to nebude nijak jednoduché. Percy nebyl sice ještě plně při vědomí, ale pochopil, že něco není v pořádku a začínal protestovat.
Lidé na plovoucí plošině měli na konečnou fázi nejlepší výhled. Don se vynořil přibližně padesát metrů od vrat, hladinu za ním pokryla vlnící se rosolovitá hmota, mrskající se na vlnách. Don se vydal přímo k vratům, i když měl ještě velkou rychlost. Percy se pokusil ve vratech zapřít svými chapadly a snažil se osvobodit, ale rychlost ponorky ho přiměla sevření uvolnit. Jakmile se octl uvnitř, masivní vrata se začala zavírat jako obrácené čelisti a Don uvolnil lano, svírající olihni chapadla. Na nic nečekal a druhými vraty vyrazil ven. Ta se začala zavírat už ve chvíli, kdy jimi proplouval. Percyho uvěznění do klece trvalo jen několik sekund.
Když se vynořil Franklin ve společnosti tří zklamaných vorvaňů, nikdo si ho nevšiml. Všichni zírali do obrovské betonové nádrže — někteří s posvátnou úctou, jiní s pocitem vítězství nebo s vědeckou zvědavostí. Někteří vypadali, že tomu nemohou uvěřit. Na hladinu vyskakovaly bubliny vháněného vzduchu, které umožňovaly Percymu zbavit se posledních zbytků uspávací látky. Ve světle jantarových žárovek, osvětlujících vnitřek nádrže, začala obrovská oliheň zkoumat své vězení.
Nejdřív pomalu plavala z jedné strany betonové nádrže na druhou a chapadly zkoumala stěny. Potom se dvě chapadla vynořila ven a zamávala nadšeným divákům na okraji plošiny. Jakmile se ale dotkla elektřinou nabité sítě, zmizela rychlostí, nad níž přecházely oči. Percy pokus ještě dvakrát zopakoval, ale potom se smířil s tím, že tudy cesta ven nevede. Celou dobu upíral na přihlížející lidi pohled, ze kterého promlouvala inteligence srovnatelná s jejich.
Když Franklin s Donem přišli na plošinu, oliheň už byla se zajetím smířená, uklidnila se a jevila mírný zájem o spoustu ryb, které jí do nádrže pustili. Oba strážci se připojili k doktoru Robertsovi a konečně poprvé v plné kráse uviděli příšeru, kterou se jim podařilo vynést z mořských hlubin.
Očima přejížděli po třiceti i více metrech tvárné hmoty plné síly, vybavené přísavkami s drápy, zvolna pulsující nálevkou a obrovskýma očima největšího dravce, jakého kdy svět viděl. Pak Don vyslovil to, na co oba mysleli.
„Je váš, doktore. Doufám, že víte, jak s ním zacházet.“
Doktor Roberts se sebejistě usmíval. Byl šťastný, ale v mysli mu začínaly narůstat obavy. Nepochyboval, že se o Percyho dokáže postarat — a měl pravdu. Ale už si nebyl tak jistý, že dokáže zvládnout i ředitele ve chvíli, kdy přijdou účty za vybavení, které chce nechat pořídit — a za hory ryb, které Percy spolyká.
Šestnáctá kapitola
Tajemník Úřadu pro vědu a výzkum mu sice pozorně naslouchal, ale Franklinovi neušlo, že ho jeho problém nezaujal. Když dokončil řeč, kterou si tak dlouho a pečlivě připravoval, pocítil zklamání. Věděl, že udělal všechno, co bylo v jeho silách. Co se bude dít dál, už nezávisí na něm.
„Rád bych si vyjasnil pár bodů,“ začal tajemník. „Začal bych tím nejdůležitějším. Proč jste se neobrátil na výzkumné oddělení Ministerstva pro moře a oceány, ale přímo na Světový sekretariát?“
Franklin věděl, že je to poněkud choulostivá záležitost. Ale tuto otázku čekal a byl na ni připraven.
„Přirozeně jsem se nejdřív snažil získat podporu u nás, pane Farlane. Problém tam sice vzbudil zájem, zvlášť poté, co se nám podařilo odchytit obrovskou oliheň. Ale operace Percy se ukázala daleko nákladnější, než se původně předpokládalo, a existuje kolem ní i mnoho nejasností. Nakonec několik vědců přešlo do jiných oddělení.“
„Vím,“ přerušil ho tajemník s úsměvem. „Někteří z nich přišli k nám.“
„Takže u nás teď získá podporu pouze výzkum zaměřený na praktické otázky chovu a to je důvod, proč přicházím za vámi. Navíc si myslím, že potřebné pravomoci máte jedině vy. Náklady na provoz dvou hlubinných ponorek jsou značné a musela by je schválit vyšší místa, než pouhé oddělení našeho úřadu.“
„Pokud by se našly prostředky, jste si jist, že by byl i dostatek lidí?“
„Ano, tedy ve vhodnou dobu. Teď jsou ohrady téměř stoprocentně spolehlivé — už tři roky nedošlo k žádné vážnější poruše — a strážci kromě doby každoročních tahů a odchytu na porážku moc práce nemají. Proto mi ten nápad připadal zajímavý…“
„Aby se využily ladem ležící schopnosti strážců?“
„No, to je trochu zjednodušené. Nerad bych vzbudil dojem, že Úřad pro chov velryb není vytížený.“
„Nic takového by mě nenapadlo ani ve snu,“ usmál se tajemník. „Další věc je trochu osobní. Proč se o ten projekt tak zajímáte právě vy? Stál vás určitě spoustu času a starostí — a obávám se, že vašich nadřízených se dotkne, že jste s ním šel rovnou za mnou.“
Odpovědět na tuto otázku by nebylo snadné ani někomu, koho člověk dobře zná, natož někomu zcela neznámému. Pochopí tenhle muž, který se dostal na vysoké místo ve státní správě, jak fascinující je záhadný signál na obrazovce radaru, který zahlédl Franklin jen jednou před několika lety? Ano, pochopí, protože kousek vědce v něm určitě zůstalo.
„Jako hlavní strážce,“ vysvětloval Franklin, „už pravděpodobně nebudu mít tolik příležitostí trávit čas pod vodou. Je mi třicet osm let a na tuto práci začínám být starý. Jsem zvídavý, možná jsem se měl věnovat vědě. Rád bych ten problém vyřešil, i když je mi jasné, že hodně věcí mluví proti.“
„To dokážu ocenit. Tenhle plán průzkumu ale zahrnuje polovinu světových moří.“
„Ano. Je mi jasné, že to vypadá beznadějně, ale nové radiolokátory mají třikrát větší dosah než ty, které jsme používali dřív a signál takových rozměrů nelze přehlédnout. Je jen otázkou času, než ho někdo najde.“
„A ten někdo chcete být vy. No, má to logiku. Když jsem obdržel váš dopis, promluvil jsem s biology a ti vyslovili tři názory, ale ani jeden nebyl příliš povzbudivý. Jedni tvrdí, že podobné signály jsou jen výsledkem chyb radaru nebo nějaké nesourodosti ve vodě.“
Franklin si odfrkl. „Ti, kdo pracují s radarem, všechny duchy i falešné signály poznají. Jinak by tu práci nemohli dělat.“
„Ano, v tom s vámi souhlasím. Většina mých lidí tvrdí, že z většiny mořských hadů se nakonec vyklubaly olihně, úhoři nebo jiné ryby. To, co vaše hlídky zachytily, budou buď tyto druhy nebo velký žralok.“
Franklin zavrtěl hlavou. „Odraz všech, které jste jmenoval, bezpečně poznám. Tohle je něco jiného.“