„Třetí námitka je teoretická. Ve velkých hloubkách není dost potravy, aby se tak velká a aktivní forma života mohla nasytit.“
„Tím si nikdo nemůže být jistý. Ještě v minulém století vědci tvrdili, že na mořském dně nemůže život vůbec existovat. Dnes už víme, že to byl nesmysl.“
„No, váš návrh se mi líbí. Uvidíme, co se dá dělat.“
„Mnohokrát vám děkuju, pane Farlane. Možná by bylo lepší, kdyby se o naší schůzce nikdo z Úřadu pro chov velryb nedozvěděl.“
„My jim to říkat nebudeme, ale obávám se, že na to přijdou.“ Tajemník vstal a Franklin usoudil, že jednání je u konce. Mýlil se.
„Než se rozloučíme, pane Frankline, rád bych si vyjasnil ještě jednu věc, která mi dělá starosti už řadu let.“
„O co se jedná, pane?“
„Nikdy jsem nepochopil, proč kvalifikovaný strážce bloumá uprostřed noci za Velkým bariérovým útesem a v téměř dvousetmetrové hloubce chce; dýchat stlačený vzduch.“
Nastala dlouhá odmlka, při které se oba muži měřili pohledem. Franklin pátral v paměti, ale tajemníkova tvář mu nic neříkala. Bylo to už dávno a v té době se setkával s množstvím lidí.
„Patříte k těm, kdo mi tenkrát pomohli?“ zeptal se. „Pokud ano, rád bych vám poděkoval.“ Po krátké odmlce dodaclass="underline" „Víte, tehdy to nebyla nehoda.“
„Myslel jsem si to. Tím se všechno vysvětluje. Ale než změníme téma, co se stalo s Bertem Darrylem? Nikdy jsem se nedokázal dopátrat pravdy.“
„No, přišel o dobrou pověst a důvěru a nedokázal už Mořského lva provozovat. Naposledy jsem ho potkal v Melbourne. Byl na dně, protože právě zrušili celní hlídky a slušný pašerák si už neměl jak vydělat na živobytí. Nakonec se pokusil získat za Mořského lva pojistku. Ponorku podpálil a poblíž ostrovů opustil. Šla ke dnu, ale likvidátoři ji našli a začali se zajímat, proč z paluby zmizely před požárem všechny cenné věci. Nevím, jak se z toho kapitán nakonec dostal.
A to byl konec toho starého mizery. Dal se na pití a jednou v noci se v Darwinu rozhodl, že si půjde zaplavat. Jenomže zapomněl, že je odliv — a v Darwinu klesá při odlivu hladina o deset metrů. Skočil z mola a srazil si vaz. Kromě věřitelů litovala jeho konce i spousta dalších lidí.“
„Chudák starý Bert. Na světě bez takových chlapíků brzy zavládne nuda.“
Franklin si pomyslel, že taková slova znějí z úst vysokého úředníka Světového sekretariátu přinejmenším kacířsky. Ale těšila ho — a nejen proto, že s nimi souhlasil. Bylo mu jasné, že nečekaně získal vlivného přítele a šance na realizaci jeho projektu se tak výrazně zvýšily.
Nečekal, že věci budou probíhat závratnou rychlostí, takže týdny ticha a čekání ho nijak nezneklidňovaly. Krom toho měl dost práce. Hluchá sezona nastane až za tři měsíce a do té doby se na něj hrnulo množství drobných, ale nepříjemných problémů.
Jedna událost se ale nedala nazvat drobnou. Na svět přišla Anna Franklinová. Měla vykulené oči, otevřenou pusu a Indra začala pochybovat, že se k vědecké kariéře kdy vrátí.
Franklin, ke svému velkému zklamání, nebyl v době narození dcery doma. Vedl flotilu šesti ponorek u ostrovů Pribilof, aby zabránili v cestě velké skupině zabijáckých velryb. Podobnou práci nedělal poprvé, ale tentokrát byla díky využití nové techniky akce velice úspěšná. Použili nahrávek zvuků, vydávaných tuleními mláďaty a malými velrybami, pouštěli je do moře a tiše čekali na zabijáky.
Objevilo se jich několik stovek a nastala nepředstavitelná jatka. Než se malá flotila vrátila na základnu, zahynulo víc než tisíc kosatek. Byla to těžká a někdy i nebezpečná práce a přes její nezbytnost působila tato vědecky provedená řezničina na Franklina depresivně. Nedokázal se ubránit obdivu k rychlosti a síle lovců, které sám honil a vždycky byl rád, když měl podobnou akci za sebou. Zdálo se, že kosatky se z děsivých zkušeností poučily a statistici budou muset rozhodnout, jestli se opakování podobné operace v další sezoně vyplatí.
Franklin se sotva stačil vzpamatovat a trochu se pomazlit s Aničkou, která mu ale nijak nedávala najevo, že ho poznává, a už se musel vydat do jižní Georgie. Měl zjistit, proč velryby, které jinak bez potíží vplouvaly do jatečních ohrad, začínají být podezíravé a do vrat se jim nechce. K vyřešení záhady ale nijak nepřispěl. Zatímco se zabýval psychologickými aspekty, jeden mladý inspektor zjistil, že z továrny na zpracování masa pronikala do vody krev. Nebylo divu, že velryby, jejichž čich není ve srovnání s jinými savci nijak zvlášť vyvinutý, zostražitěly a do míst, kde tolik jejich příbuzných našlo smrt, se jim nechtělo.
Jako hlavní strážce teď Franklin působil v roli pohyblivého zažehnavače problémů a mohl být kdykoli vyslán na jakékoli místo na světě. Sám podobný stav vítal, ale rodina ho nesla hůř. Jakmile člověk práci strážného zvládl, krom hlídání a péče o velryby už ho nic dalšího nečekalo. Donu Burleymu a jemu podobným ta práce poskytovala uspokojení a bavila je, ale Don nebyl příliš ctižádostivý ani nijak intelektuálně zaměřený. Franklin o tom přemýšlel bez jakéhokoli pocitu nadřazenosti. Prostě to tak je a Don by to klidně přiznal také.
Právě byl v Anglii jako znalec před Velrybářskou komisí, což byl státem určený hlídací pes Úřadu pro chov velryb, když se mu ozval doktor Lundquist, který nahradil doktora Robertse po jeho odchodu na lukrativnější místo v akváriu Mořského světa.
„Právě jsem dostal tři bedny přístrojů ze Světového sekretariátu. Nic takového jsme neobjednávali, ale je na nich vaše jméno. Co to má znamenat?“
Franklin bleskově uvažoval. Musí to přijít právě v době, kdy je pryč! Jestli ředitel odhalí jeho záměry dřív, než se mu podaří ho zpracovat, bude z toho bouřka.
„Je to příliš složité na vysvětlování po telefonu,“ odpověděl Franklin. „Během deseti minut bych měl předstoupit před komisi. Někam to zastrčte, všechno vám vysvětlím, až se vrátím.“
„Doufám, že to není nějaká levota — je to nezvyklý postup.“
„Nemějte obavy — uvidíme se pozítří. Kdyby se na základně objevil Don Burley, ať se na ty věci podívá. Papíry dám do pořádku hned po návratu.“
To bude na celé věci nejhorší, pomyslel si. Získat vybavení, o které nikdo oficiálně nepožádal, a zařadit je bez velkého vyptávání do inventáře bude minimálně stejně zapeklité jako najít obrovského mořského hada…
Jeho obavy byly ale z valné míry zbytečné. Jeho nový vlivný přítel z oddělení pro výzkum při Světovém sekretariátu většinu problémů předvídal. Vybavení bylo Úřadu pro chov velryb jen zapůjčeno a po splnění úkolu bude vráceno. Ředitel z jednání pochopil, že jeho se projekt netýká. Měl sice jisté pochybnosti, ale Franklin byl oficiálně krytý.
„Zřejmě víš, o co jde, Walte,“ pronesl v laboratoři, když vybavení konečně vybalili. „Bude lépe, když mi vysvětlíš, o co se jedná a k čemu to má být.“
„Je to automatický záznam, daleko lepší než ty, které máme umístěné u vrat na počítání velryb, když jimi proplouvají. Je to vlastně radiolokátor dlouhého dosahu, který zkoumá okruh dvaceti kilometrů až na dno. Všechny statické signály vyčlení a zaznamená pouze pohybující se předměty. Je možné nastavit, aby si všímal jen signálů od určité velikosti. Tuto operaci provede každých šest minut, tedy dvě stě čtyřicetkrát za den. Zmapuje jakoukoli oblast.“