„Jo, to je pravda, ale těžko mě přesvědčíš, že to nemá vliv na psychiku. Copak necítíš na ramenou ty tři kilometry vody?“
Nebylo zvykem, aby právě Don podléhal fantazii. Obvykle takové poznámky pronášel Franklin a sklízel za ně posměch. Když začíná být Don melancholický, bude nejlepší ho vyléčit jeho vlastním lékem.
„Řekni mi, až ti bude voda sahat až po bradu. To se budeme muset vrátit.“
Musel uznat, že otřepaný vtip pomohl i jemu. Představa, že tlak vody kolem něj se blíží třem tunám na centimetr čtvereční, ho mírně zneklidňovala. V mělkých vodách takový pocit nikdy nezažil, ale i tam může být konec stejně nečekaný a zničující. Měl v technické vybavení plnou důvěru a zvláštní pocit deprese, který ho téměř připravil o nadšení z akce, kterou s takovým úsilím připravil, dobře znal.
O tisíc sedm set metrů hlouběji se nadšení se stejnou intenzitou vrátilo. Oba zahlédli signál téměř ve stejném okamžiku a oba začali pokřikovat jeden přes druhého, až si uvědomili, že je potřeba zachovávat disciplínu. Když znovu nastal klid, Franklin vydal příkazy.
„Sniž obrátky motoru na čtvrtinu,“ nařídil. „Víme, že ten tvor je velice citlivý a nemůžeme si dovolit ho do poslední chvíle vyplašit.“
„Nemohli bychom zatížit přední nádrže a dolů už jen klouzat?“
„To by trvalo moc dlouho — pod námi je ještě tisíc metrů. Radar seřiď na minimální výkon, nechci, aby zachytil naše vlny.“
Zvíře se pohybovalo po podivně klikaté trase, občas udělalo kličku doleva nebo doprava, jak hledalo potravu. Zjistili, že na své trase míjejí podivně strmé kopce, tyčící se z mořského dna. Franklin jako už mnohokrát pocítil lítost, že nejdivukrásnější scenérie světa se skrývají tisíce metrů pod mořskou hladinou. Nic na souši se nemůže srovnávat se sto padesát kilometrů širokými kaňony v severním Atlantiku nebo s obřími dírami v Pacifiku, které představovaly nejhlubší místa na zeměkouli.
Zvolna se potápěli pod vrcholek podmořské hory — hory, jejíž vrcholek se tyčil téměř pět kilometrů pod hladinou. Jen kousek pod nimi se tajemně vlnil signál, jehož pohyb Franklinovi připomínal hadí plazení. Pomyslel si, jakou ironií by bylo, kdyby se z velkého mořského plaza vyklubal skutečně had. Ale to nebylo možné, protože hadi nemohou pod vodou dýchat.
Při pomalé cestě k cíli oba muži mlčeli. Oběma bylo jasné, že prožívají jeden z největších okamžiků v životě a chtěli si ho plně vychutnat. Don byl až doposud lehce skeptický a byl přesvědčen, že najdou jen variantu některého ze známých živočišných druhů. Ale jakmile se signál na obrazovce zvětšoval, bylo jasné, že nic takového ještě neviděli. Tohle je něco úplně nového.
Hora se teď tyčila nad nimi a oni se ocitli na úpatí útesu. Jejich kořist se pohybovala necelý kilometr před nimi. Franklina svrběla ruka a toužil zapnout ultrafialová světla, která by dávné tajemství moře okamžitě odhalila a vnesla do něj jasno. Vteřiny míjely a on uvažoval, nakolik je to pro něho skutečně důležité. Nenamlouval si, že mu na tom nezáleží. Taková příležitost ho už nikdy v životě nemusí potkat…
Najednou se ponorka nečekaně zachvěla jako po úderu kladiva. V tu chvíli vykřikl Don: „Pane Bože, co to bylo?“
„Nějaký blázen odpaluje výbušniny,“ odpověděl Franklin, kterého vztek a frustrace zbavily strachu. „Copak nedostali všichni zprávu, že se potápíme?“
„To není exploze. Už jsem to zažil — to je zemětřesení.“
Žádné jiné slovo by nedokázalo tak spolehlivě znovu vyvolat hrůzu z hloubky, které se Franklinovi podařilo cestou se zbavit. Najednou na ně dolehla váha vody jako obrovské duševní břemeno. Bytelné plavidlo jim připadalo křehké jako skořápka, rozkývaná silami, které se zatím člověku nepodařilo ovládnout.
Franklin samozřejmě věděl, že na dně Pacifiku není zemětřesení ničím neobvyklým, protože rovnováha mezi vodou a skalami se tu neustále měnila. I při obvyklých hlídkových plavbách několikrát pocítil vzdálené chvění — ale tentokrát si byl jist, že epicentrum není daleko.
„Plnou rychlostí ke hladině,“ nařídil. „To může být teprve začátek.“
„Ale stačí nám už jen pět minut,“ protestoval Don. „Zkusme to, Walte.“
Franklin byl na vážkách. Ten otřes mohl být ojedinělý a napětí nejnižších vrstev několik kilometrů pod nimi možná už opadlo. Podíval se na signál tvora, kterého hledali. Pohyboval se teď daleko rychleji, jako by ukázka síly, kterou příroda předvedla, vyděsila i jeho.
„Dobře, riskneme to,“ rozhodl nakonec. „Ale kdyby došlo k dalšímu otřesu, jedeme okamžitě zpátky.“
„Jasně,“ odpověděl Don. „Vsadím se s tebou deset ku jedný…“
Větu už nestačil dokončit. Tentokrát sice úder kladiva nebyl tak silný, ale vytrvalejší. Celý oceán jako by se ocitl ve vlnobití. Vlny se šířily rychlostí přibližně kilometr a půl za sekundu a voda se přesunovala střídavě k hladině a zpátky ke dnu. Franklin vykřikl jediné slovo: „Nahoru!“ a ostře stočil ponorku ke vzdálené hladině.
Ale hladina nebyla k nalezení. Ostře vyznačená rovina, která na obrazovce radaru ohraničovala rozhraní vody a vzduchu, zmizela. Nahradila ji změť nejasných signálů. V prvním okamžiku si Franklin myslel, že otřesy vyřadily zařízení z provozu. Potom si ale uvědomil, co ten šílený zmatek na obrazovce znamená.
„Done,“ křikl, „co nejrychleji na otevřené moře — hory se hroutí!“
Miliardy tun kamene, které se nad nimi tyčily, se začaly propadat do hlubin. Obrys hory zmizel a proměnil. se v kamenný vodopád pohybující se pomalu, ale s nezadržitelnou silou. Připomínalo to zpomalený pohyb laviny, ale Franklinovi bylo jasné, že za několik okamžiků se voda v místech, kde proplouvají, zaplní úlomky skal.
Nabral plnou rychlost, ale zdálo se mu, že nehybně stojí. I bez zesilovačů slyšel rachot drtící se skály. Radar byl zpoloviny vyřazen z provozu jednak díky úlomkům kamene, jednak díky obrovským mračnům bahna a nánosů, které se zvedly ze dna. Měl velké potíže s orientací. Zbývalo mu jen držet kurs a modlit se.
Ozval se tupý náraz. Něco narazilo na plášť ponorky a ta se celá zatřásla. Chvíli si Franklin myslel, že nad ní ztratil vládu. Nakonec se mu ale podařilo plavidlo uklidnit a udržet ve směru. Potom si uvědomil, že se dostal do sevření silného proudu, který vznikl díky posunu velkého množství vody po pádu skály. Byl rád, protože ten ho odnese do bezpečí na otevřené moře. Znovu začal doufat, že se z toho dostane.
Kde však může být Don! Najít jeho signál na radaru bylo beznadějné. Zapnul vysílačku na nejvyšší výkon a začal přítele volat. Odpovědi se ale nedočkal. Možná má Don moc práce a nemá čas se ozvat, i když se signál k němu dostal.
Divoké rázové vlny začaly slábnout. S nimi odezněly i Franklinovy nejhorší obavy. Už nehrozilo, že by tlak roztrhl plášť ponorky a sesuv kamene už ho také nemohl ohrozit. Proud, který podporoval výkon motorů začal slábnout, takže jeho zdroj byl už hodně daleko. Chaotická mlha na obrazovce radaru, která znemožňovala orientaci, minutu od minuty řídla a ubývalo i úlomků a bahna.
Nakonec se ze změti zmatených signálů vynořila poničená tvář hory. Její tvar získával na obrazovce stále ostřejší kontury a Franklin uviděl obrovskou průrvu, způsobenou sesuvem kamenů. Dno se stále ještě ukrývalo v mlze bahna. Bude trvat hodiny, než bude znovu vidět a než bude možné zjistit, jakou zkázu záchvat vzteku Přírody způsobil.
Franklin sledoval obrazovku a čekal, až se vyjasní. S každým otočením radiolokátoru se interference vytrácely. Voda nebyla sice ještě klidná, ale už se v ní nepohybovalo tolik úlomků. Nejdřív viděl kilometr před sebe, potom tři, pak pět.