Nikde ale nebylo ani stopy po ostře ohraničeném a jasně viditelném signálu Donovy ponorky. Se vzrůstající viditelností pohasínala naděje, protože obrazovka zůstávala prázdná. Znovu vysílal do prázdného ticha a do duše se mu vkrádal smutek a bezmoc.
Odpálil signální granáty, které zalarmují hydrofony a ty mu zajistí pomoc ze vzduchu i z vody. Zahájil pátrání po spirále dolů, ale věděl, že je to beznadějné.
Don Burley svou poslední sázku prohrál.
TŘETÍ ČÁST
ÚŘEDNÍK
Osmnáctá kapitola
Celou jednu stěnu pokrývala velice zvláštní velká mapa světa v Mercatorově válcovém zobrazení světa. Oblasti pevniny byly prázdné. Pro autora této mapy kontinenty ještě nikdo neobjevil. Ale na moři mapa zachycovala každičký detail a některá místa byla díky mechanismu ukrytému ve stěně osvětlena barevnými žárovkami. Tato světýlka se hodinu po hodině posunovala, znázorňovala zasvěcenému oku pohyb všech velrybích seskupení, která se ve vodě pohybovala.
Franklin viděl tu mapu za posledních čtrnáct let několikrát, ale ještě nikdy ne z tak výhodné pozice. Teď se na ni díval z ředitelského křesla.
„Nemusím ti určitě připomínat, Walte,“ pronesl jeho bývalý šéf, „že úřad přebíráš ve velice složité době. Během následujících pěti let dojde k rozhodujícímu střetnutí s farmáři. Pokud se nám nepodaří zlepšit produktivitu, planktonové proteiny budou za chvíli daleko lacinější než naše produkce.
A to je jen jeden z problémů. Personální situace se rok od roku horší — a naše existenční problémy jí nepomohou.“
Podal Franklinovi desky a ten se při pohledu na jejich obsah nevesele usmál. Inzerát byl už notoricky známý. Během několika posledních týdnů se objevil ve všech významných časopisech a musel Ministerstvo vesmírných projektů stát hotové jmění.
Scéna pod hladinou byla neskutečně jasná a barvy se rozlévaly po celých dvou stranách. Obrovská šupinatá stvoření, daleko větší a ohyzdnější, než jaká kdy žila od období jury na Zemi, se koupala v průzračných hlubinách. Franklin díky fotografiím věděl, že kresba je velice věrná a malíři nijak nezazlíval, že vodu zobrazil jako průzračnou, ačkoli skutečnost je jiná.
Text byl formulovaný velice sebevědomě a vzbuzoval senzaci. Kresba sama o sobě byla působivá a žádné příkrasy nepotřebovala. Čtenář zjistil, že Ministerstvo vesmírných projektů naléhavě hledá mladé muže jako strážce a odborníky na produkci potravin a pro výzkum moří na Venuši. Ta práce byla, alespoň podle textu, patrně nejvíc vzrušující a uspokojivá ze všech v celé Sluneční soustavě. Je dobře placená a kvalifikační požadavky nejsou tak velké jako pro astronauty. Po krátkém seznamu požadavků na tělesnou kondici a vzdělání končil inzerát slovy, která komise pro Venuši uplatňovala už půl roku a která už Franklinovi začínala vadit: POMOZTE NÁM VYBUDOVAT DRUHOU ZEMI.
„Na nás je,“ pokračoval bývalý ředitel, „abychom tu první udrželi v chodu, zatímco schopní mladíci nám utečou na Venuši. A mezi námi, nijak by mě nepřekvapilo, kdyby se Ministerstvo vesmírných projektů snažilo získat i některé naše lidi.“
„Něco takového by snad nepodnikli!“
„Skutečně? Mimochodem, je tu výpověď od hlavního strážce McRaye. Pokud se ti nepodaří mu to rozmluvit, pokus se aspoň zjistit, co ho k odchodu přimělo.“
Franklin si pomyslel, že ho nečeká jednoduchý život. Joe McRay byl jeho starý přítel. Může se na jejich přátelství spolehnout i teď, kdy se stal Joeovým šéfem?
„Další problém, který tě čeká, je udržet pod kontrolou vědce. Lundquist je daleko horší než Roberts. Má v běhu asi šest šílených projektů a Roberts, na rozdíl od něj, běsnil jen občas. Polovinu času tráví na Heronu a možná by nebylo špatné zajet se tam za ním podívat. Já jsem se k tomu ale nikdy nedostal.“
Franklin stále zdvořile naslouchal, jak jeho předchůdce s gustem pokračoval a probíral bod za bodem. Při každé příležitosti zdůraznil, kolik jeho nové postavení skýtá nevýhod. Většinu z nich Franklin znal, takže začal pomalu myslet n něco jiného. Přemýšlel o tom, jak krásné bude zahájit kariéru ředitele návštěvou na ostrově Heron, kde už přinejmenším pět let nebyl, a na který měl tolik vzpomínek z počátku svého působení.
Doktora Lundquista návštěva nového ředitele potěšila. Ve své naivitě si ji totiž vykládal jako první krok při zvýšení prostředků na jejich projekty. Kdyby tušil, že výsledkem bude zřejmě pravý opak, nadšení by ho opustilo. Nikdo nesympatizoval s výzkumem víc než Franklin, ale když teď začal sám podepisovat účty, zjistil, že jeho názor se začíná měnit. Cokoli Lundquist podnikne, bude muset znamenat pro úřad přímý užitek. Jinak nebude možné takový projekt uskutečnit — pokud by se ho neujalo přímo Ministerstvo pro vědu a výzkum.
Lundquist byl malý prudký člověk, jehož rychlé a poněkud chaotické pohyby připomínaly Franklinovi vrabčáka. Byl typem nadšence, jaký se potká už jen zřídkakdy a spojoval v sobě vědecký základ a neotřelé nápady. Míru jeho nespoutanosti bude mít Franklin příležitost brzy poznat.
Na první pohled se zdálo, že většina práce, probíhající v laboratoři, představuje rutinní záležitosti. Franklin přežil půlhodinu, po kterou mu dva mladí vědci vysvětlovali postup prací na výzkumu, jak zbavit velryby množství parazitů, které je trápí, a vzápětí jen o vlásek unikl přednášce o porodech kytovců. S větším zájmem se seznámil s poslední studií o umělém oplodnění, protože kdysi s rannými, a většinou naprosto neúspěšnými pokusy v této oblasti pomáhal. Se zájmem přičichl ke vzorkům uměle vyrobené ambry a souhlasil, že vůně je téměř k nerozeznání od pravé. Potom se zaposlouchal do nahrávky tlukotu velrybího srdce po složité operaci, která zvířeti zachránila život a předstíral, že slyší rozdíl.
Všechno tam bylo v naprostém pořádku. Přesně to předpokládal. Potom ho Lundquist vytáhl z laboratoře dolů k bazénu se slovy: „Myslím, že tohle vás bude zajímat víc. Je to teprve ve stádiu pokusů, ale vypadá to slibně.“
Vědec pohlédl na hodinky a poznamenaclass="underline" „Musíme tam být za dvě minuty. Touhle dobou bývá vidět.“ Zadíval se k útesu a spokojeně prohlásiclass="underline" „Á — támhle je!“
K ostrovu se blížila obrovská černá masa a za chvíli Franklin spatřil typický mohutný gejzír, podle kterého se poznal kytovec dlouhoploutvý. Zároveň zahlédl druhý, o něco menší vodotrysk a uvědomil si, že je to matka s mládětem. Obě zvířata bez váhání proplula průplavem, který tu před mnoha lety vyhloubili, aby se malá plavidla mohla dostat až k laboratořím. Ve velkém, přílivem naplněném bazénu se zvířata stočila vlevo a zůstala na místě jako dobře vycvičení psi.
Dva technici z laboratoře, oblečeni do nepromokavých oděvů, táhli k okraji bazénu zařízení připomínající hasicí vůz. Lundquist a Franklin se vydali za nimi a nový ředitel pochopil, proč mají v tak jasném a slunečném dni nepromokavé obleky. Při každém gejzíru nastala malá bouře. Franklin byl rád, že si půjčil oděv, který ho před nelibě páchnoucí sprchou ochránil.
Dokonce i strážcům se málokdy poštěstilo zahlédnout velrybu z tak krátké vzdálenosti a za tak ideálních podmínek. Matka byla asi sedmnáct metrů dlouhá a jako všichni kytovci dlouhoploutví byla mohutná. Žádná krasavice to není, pomyslel si Franklin, a nic na tom nemění ani nepravidelné výstupky na okrajích ploutví. Mládě měřilo asi sedm metrů a na první pohled bylo jasné, že toto prostředí mu nevyhovuje, protože kolem klidné matky stále neklidně kroužilo.