Jeden z vědců vydal zvláštní ječivý zvuk a velryba se okamžitě otočila na bok a na hladině se objevila polovina břicha plného záhybů. Zdálo se, že jí nevadí, když jí na odhalený cecík přiložili velkou gumovou nádobu. Na první pohled bylo jasné, že se snaží spolupracovat, protože měrka na nádrži ukazovala, že obsah rychle přibývá.
„Jistě víte,“ vysvětloval Lundquist, „že matky při krmení vstřikují mláďatům mléko pod tlakem, aby se jim nedostala do pusy voda. Když jsou ale mláďata ještě opravdu hodně malá, matky se otočí na bok, takže dítě se krmí nad vodou. A to nám velice usnadnilo situaci.“
Poslušná velryba se bez jakéhokoli pokynu, alespoň Franklin nic nepostřehl, otočila na druhý bok, aby mohla být podojena i z druhého cecíku. Podíval se na měrku. Ta ukazovala něco kolem pětadvaceti litrů a stále stoupala nahoru. Mládě začínalo být neklidné, nebo je možná rozrušilo mléko, které se nedopatřením dostalo do vody. Několikrát se pokusilo svého gumového soupeře odstrčit a výzkumníci ho museli usměrnit několika plácnutími.
Na Franklina udělal pokus dojem, ale nepřekvapil ho. Věděl, že to není poprvé, kdy se velryby dojí, ačkoli netušil, že je možné to zvládnout tak klidně a čistě. Ale k čemu to bude? Snad to ví doktor Lundquist.
„No,“ ozval se znovu vědec v naději, že ukázka udělala na návštěvu náležitý dojem, „takhle můžeme získat kolem dvou set litrů mléka denně od jedné samice, aniž bychom ohrozili vývoj mláďat. Kdybychom se na mléko zaměřili jako farmáři na souši, bez problémů bychom mohli získat i několikanásobek. Myslíte, že je to přehnaný odhad? Já to považuju za zcela reálný cíl. Koneckonců, nejlepší krávy dávají denně i čtyřicet až padesát litrů — a velryba je přibližně dvacetkrát větší než kráva!“
Franklin se pokusil proud statistických údajů přerušit.
„To je jistě zajímavé,“ poznamenal. „O vašich číslech nepochybuju. Jsem si jist, že se vám také podařilo odstranit z mléka jeho olejnatou chuť — ano, už jsem ochutnal, díky. Ale jak chcete sehnat všechny samice z hejna — zvlášť takového, které urazí za rok šestnáct tisíc kilometrů?“
„To už máme promyšlené. Je to jen otázka cviku. Hodně jsme se naučili, když jsem cvičili Susan reagovat na nahrávky pouštěné pod vodou. Byl jste někdy na farmě a díval jste se, jak krávy vcházejí bez zdráhání do automatické dojičky a po dojení v klidu odejdou, aniž by v okruhu několika kilometrů byl přítomen člověk? A věřte mi, že velryby jsou daleko chápavější a cvičí se snáz než krávy! Vypracoval jsem zatím jen rámcový návrh na mléčný tanker, kde by se mohly dojit čtyři samice najednou a který by mohl velryby na tahu následovat. V každém případě, když teď dokážeme kontrolovat úrodu planktonu, mohli bychom migraci zastavit a držet velryby v tropické oblasti, aniž by trpěly hladem. Ujišťuji vás, že celý projekt má velký praktický význam.“
Franklina ten nápad fascinoval. Už se o něm hovoří mnoho let, ale doktor Lundquist se začal jako jediný zabývat jeho realizací.
Matka s mládětem už odplula na moře a za chvíli se oba hlučně potápěli a vynořovali za útesem. Franklin při pohledu na ně uvažoval, jestli za několik let uvidí stovky obrovských zvířat poklidně čekat, až na ně přijde řada u plovoucích mlékáren, kde každá z nich nadojí tunu tekutiny považované za nejvýživnější potravinu na světě. Ale možná ten nápad zůstane jen snem, protože by bylo nutné vypořádat se se spoustou praktických problémů. To, čeho je možné dosáhnout s jediným zvířetem v laboratorních podmínkách, se nemusí ve větším měřítku na otevřeném moři osvědčit.
„Rád bych,“ ozval se znovu Lundquist, „abyste mě nechal přednést zprávu o — hm — velrybích mlékárnách a o požadavcích na jejich vybavení a obsluhu. Pokuste se zjistit, kde by bylo možné získat potřebné prostředky. Potom spočítáme, kolik mléka je možné získat a za jak dlouho se vložené náklady vrátí. Pak už budeme mít přesné údaje, se kterými bude možno pracovat. Teď je věc ve stádiu zajímavého experimentu, ale nikdo ještě neví, jestli bude mít i praktické využití.“
Lundquista očividně zklamala malá míra Franklinova nadšení, ale cestou od bazénu za chvíli zase ožil. Jestli si Franklin myslí, že tak malý projekt, jako je zřízení mlékáren pro velryby, Lundquistovy nápady vyčerpá, vzápětí zjistí, že tomu tak zdaleka není.
„Chtěl bych si s vámi promluvit ještě o jednom návrhu,“ promluvil vědec znovu. „Je to teprve ve stádiu plánů. Je mi jasné, že jedním z našich nejvážnějších problémů je nedostatek pracovních sil, a tak jsem uvažoval o způsobu, jak zvýšit produktivitu uvolněním pomocných pracovníků.
Samozřejmě to není nic jednoduchého a není možné všechno zautomatizovat. Před necelým rokem u nás byli odborníci na zvyšování produktivity práce.“ (Jo, a doposud jsme se z toho nevzpamatovali, pomyslel si Franklin.)
„Můj přístup k problému,“ vysvětloval Lundquist, „je poněkud nekonvenční a myslím, že vás jako bývalého strážce zaujme. Jak víte, na usměrnění pohybu velkého hejna velryb je třeba dvou až tří ponorek. Jedna ponorka by to nezvládla, protože zvířata by se rozprchla do všech stran. Právě tohle mi ale připadá jako šokující plýtvání lidmi a stroji, protože by na to stačil jediný strážce. Stačí mu, když jeho partneři budou vydávat na správných místech požadované zvuky — a to přece zvládne i stroj.“
„Pokud máte na mysli automatické ponorky,“ přerušil ho Franklin, „tak ty už jsme zkoušeli a neosvědčily se. Jeden strážce nedokáže ovládat dvě nebo dokonce tři ponorky najednou.“
„O tom experimentu vím všechno,“ namítl Lundquist. „Mohl být úspěšný, kdyby byl dobře provedený. Ale moje myšlenka je daleko revolučnější. Řekněte mi — říká vám něco název ovčácký pes?“
Franklin svraštil obočí. „Myslím, že ano. Nebyli to ti psi, které ovčáci před několika sty let používali k ochraně stád?“
„No, bylo to ještě před necelým stoletím. A slovo ochrana jejich práci podceňuje. Sledoval jsem filmové záznamy činnosti ovčáckých psů a kdo je neviděl v akci, neuvěří, co všechno byli schopni zvládnout. Ti psi byli tak inteligentní a dobře vycvičení, že dokázali stádo přimět ke všemu, co ovčák požadoval. Stačil k tomu správný povel. Dokázali stádo rozdělit na několik částí, oddělit jednotlivé ovce nebo po libovolnou dobu udržet stádo v klidu na místě.
Je vám jasné, na co narážím? Po staletí jsme cvičili psy, takže jejich výkony nás nijak neudivují. Navrhuji, abychom podobný model uplatnili i pod vodou. Dnes víme, že řada mořských savců — například někteří z ploutvonožců nebo sviňuchy — jsou přinejmenším stejně inteligentní jako psi, ale krom cirkusů a akvárií se jejich výcvikem nikdo nezabývá. Viděl jste, co dokáží naši tuleni a lachtani a víte, jak jsou přátelští a přítulní. Kdybyste se podíval na ty staré filmy o psech, uznal byste, že to, co se dokázali naučit před sto lety psi, se dnes naučí i ploutvonožci.“
„Moment,“ přerušil ho Franklin. „Vysvětlete mi to jasně. Navrhujete snad, aby každý strážce disponoval několika — ehm — pomocníky, když shromažďuje hejno velryb?“
„Při některých operacích. Samozřejmě by tu byla jistá omezení. Žádné zvíře nedokáže vyvinout takovou rychlost jako ponorka, ani nemá takový dosah. A ti pomocníci, jak jste je nazval, se ne vždy dostanou na místa, kde je jich zapotřebí. Ale vypracoval jsem několik studií a myslím, že efektivita práce vašich strážců by se tak zdvojnásobila a zmenšila by se doba, kdy musí pracovat ve dvojicích nebo ve trojicích.“