„Ale,“ namítl Franklin, „všimly by si velryby tuleňů? Vždyť by je naprosto ignorovaly.“
„Ale já netvrdím, že nejlepší by bylo použít tuleně, to byl jen příklad. Máte pravdu — velryby by je přehlédly. Musíme najít zvíře, které je dostatečně velké, které má inteligenci srovnatelnou s tuleněm a ze kterého budou mít velryby respekt. Existuje jediné zvíře, které všechny tyto požadavky splňuje. Potřebuju vaše svolení, abych mohl nějaká odchytit a vycvičit.“
„Pokračujte,“ povzbudil ho Franklin rezignovaně. I Lundquist, který téměř postrádal smysl pro humor, se při jeho poznámce usmál.
„Rád bych odchytil párek kosatek,“ upřesnil, „a začal je cvičit pro práci s našimi strážci.“
Franklin si představil desetimetrové, silou překypující torpédo, které tak často stíhal a zabíjel v ledových polárních mořích. Bylo těžké představit si, jak takový zuřivý netvor spolupracuje s člověkem. Potom si vzpomněl na propast mezi ovcí, psem a vlkem, kterou se už dávno podařilo překlenout. Ano, je možné se o něco podobného pokusit znovu — pokud to za to stojí.
Když máš pochybnosti, požádej o zprávu, poradil mu kdysi jeden z jeho nadřízených. No, z ostrova Heron si poveze minimálně dvě a obě budou představovat velice provokativnivní četbu. Lundquistovy plány jsou sice vzrušující, ale patří do budoucnosti. Franklin však musí úřad řídit teď a v tom stavu, v jakém se nachází. Drastické změny by raději o několik let odložil, dokud se nerozkouká a důkladně neseznámí s chodem úřadu. Krom toho, i kdyby se Lundquistovy nápady ukázaly jako prakticky využitelné, nejdřív by proběhla dlouhá, tuhá bitva s lidmi schvalujícími rozpočet. „Rád bych koupil padesát automatických dojiček pro velryby, prosím.“ Franklin si dokázal živě představit reakci konzervativních úředníků.
Letadlo, kterým cestoval domů, začalo stoupat a ostrov pod nimi se pomalu ztrácel. Připadalo mu zvláštní, že po letech cestování se nakonec vrací do svého rodiště. Od chvíle, kdy absolvoval s chudákem Donem první plavbu, uplynulo téměř patnáct let. Don by byl určitě rád, kdyby viděl ovoce svého důkladného výcviku. A profesor Stevens také. Franklin z něj měl vždycky trochu strach, ale dnes by mu dokázal klidně pohlédnout do tváře, kdyby profesor ještě žil. S lítostí si uvědomil, že psychiatrovi nikdy pořádně nepoděkoval za všechno, co pro něho udělal.
Za patnáct let se propracoval z neurotického studenta na místo ředitele úřadu. To není špatný výsledek. A co dál, Waltře? ptal se Franklin sám sebe. Žádné další ambice zatím neměl, možná už svou ctižádost uspokojil. Bude docela spokojen, pokud se mu podaří vést úřad do klidné a komplikací prosté budoucnosti.
Pro klid jeho duše bylo dobře, že netušil, jak marnou se tato jeho touha ukáže.
Devatenáctá kapitola
Fotograf svou práci skončil, ale mladík, který Franklina minulé dva dny následoval na každém kroku, měl zřejmě nevyčerpatelnou zásobu zápisníků i otázek. Stojí všechny tyhle potíže za to, aby se váš obličej, pravděpodobně na impozantním pozadí velryb, dostal na každý novinový stánek na světě? Franklin o tom pochyboval, ale v této záležitosti neměl jinou volbu. Vzpomněl si na úsloví: Veřejní činitelé nemají žádné soukromí. Jako každý aforismus byl i tento pravdivý jen zpoloviny. O bývalém řediteli po celou dobu jeho působnosti nikdo neslyšel a jeho mohl potkat stejně nenápadný život, kdyby oddělení pro styk s veřejností nedošlo k jinému rozhodnutí.
„Mnoho vašich lidí, pane Frankline,“ prohodil mladík z časopisu Země, „mi vyprávělo o vašem zájmu o takzvaného velkého mořského hada a o výpravě, při které zahynul váš kolega. Podnikly se na tomto poli nějaké další akce?“
Franklin si povzdechl. Obával se, že se tato otázka dřív nebo později objeví a doufal, že v konečném znění článku nebude stěžejní. Přešel ke své skříni a vytáhl silné desky poznámek a fotografií.
„Tady jsou všechny materiály, Bobe,“ pronesl. „Možná byste si je rád prolistoval — záznamy jsou vedené až do současnosti. Doufám, že jednoho dne dostaneme odpověď. Je to sice stále ještě můj koníček, ale posledních osm let jsem na něj neměl čas. Teď je to v pravomoci Ministerstva pro vědu a výzkum — Úřad pro chov velryb s tím nemá nic společného. My máme jiné úkoly.“
Mohl ve výkladu ještě pokračovat, ale raději přestal. Kdyby tajemník Farlan nebyl brzy po nevydařeném pokusu přeložen, mohli mít další šanci. Ale po vyšetřování a obvinění, které po neštěstí následovaly, o ni na dlouhou dobu přišli. V životě každého člověka možná musí dojít k nějakému zásadnímu selhání, musí zůstat nějaká nedokončená práce, která vyváží množství úspěchů.
„Zbývá už jen jediná otázka, kterou bych vám ještě rád položil,“ pokračoval novinář. „Jak vidíte budoucnost Úřadu pro chov velryb? Existují nějaké zajímavé dlouhodobé plány, o kterých byste se rád zmínil?“
Tohle byla další záludná otázka. Franklin už dávno zjistil, že člověk v jeho postavení musí s tiskem spolupracovat a během posledních dvou dnů se čilý mladík stal téměř členem jejich rodiny. Některé věci ale vypadaly příliš vizionářsky a když s Bobem zaletěli na ostrov Heron, snažil se držet doktora Lundquista mimo novinářův dosah. Samozřejmě zahlédl prototyp přístroje na dojení a ten ho celkem zaujal. O dvou mladých kosatkách, držených se značnými potížemi a velkými výdaji v blízkosti jižního okraje útesu ale neměl tušení.
„Víte, Bobe,“ začal pomalu, „ve statistikách se teď už vyznáte zřejmě lépe než já. Doufáme, že se nám podaří zvýšit četnost našich stád během následujících pěti let alespoň o deset procent. Pokud by se program s využitím mléka uskutečnil, zaměřili bychom se na kytovce dlouhoploutvé a snížili bychom stavy vorvaňů obrovských. V současné době zajišťujeme lidstvu dvanáct a půl procenta celkového množství potravin, a to představuje značnou odpovědnost. Doufám, že za svého působení se dočkám zvýšení na patnáct procent.“
„Takže každý člověk na zemi bude mít minimálně jednou v týdnu velrybí steak?“
„Taky je to možné tak vyjádřit. Ale lidé jedí velrybí produkty denně a nemají o tom tušení — pokaždé, když použijí při vaření olej nebo si namažou krajíc chleba margarínem. Můžeme zdvojnásobit produkci, ale nikdo si toho nevšimne, protože naše produkty tvoří jen součást výrobků.“
„Nebojte se. Až článek vyjde, zastihnete při týdenních nákupech lidi s očima upřenýma na obal, jak hledají, kolik procent výrobku pochází z velryb.“
„To by bylo hezké. Ale — mimochodem — už jste se rozhodl, jak nám budete říkat?“
Novinář se zamračil.
„To záleží na nakladateli,“ odpověděl. „Zdůrazním mu ale, aby se jako čert kříži vyhýbal slovu velrybář. Stejně je už příliš otřepané.“
„No, uvěřím vám, až uvidím konečnou verzi článku. Každý novinář slibuje, že nám tak říkat nebude, ale pokušení bývá zřejmě silnější. Kdy by měl podle vás článek vyjít?“
„Pokud ho nevytlačí nějaká žhavá novinka, tak přibližně za čtyři týdny. Před tím ale samozřejmě dostanete korektury — tak asi koncem příštího týdne.“