„Dobře,“ odpověděl Franklin rezignovaně. „Zapomeňme na to. Ale odpovězte mi na jedno: Jste jako vědec přesvědčen, že si můžeme dovolit ukončit chov velryb na maso a přejít na mléko a syntetické náhražky?“
„Když nám poskytnou deset let, klidně to zvládneme. Žádnou technickou překážku nevidím. Nemohu samozřejmě ručit za údaje od farmářů, ale můžete si být jistý, že Therovy informace jsou přesné.“
„Uvědomujete si ale, co by to znamenalo? Když to začne od velryb, dřív nebo později se to přesune na všechna domácí zvířata.“
„A proč ne? Mně se ta představa zamlouvá. Pokud věda a náboženství mohou zbavit přírodu krutosti, proč se tomu bránit?“
„Mluvíte jako utajený buddhista — a mě už unavuje opakovat, že v tom, co děláme, žádná krutost není. Mimochodem, pokud by po vás Thero znovu něco chtěl, odkažte ho na mě.“
„Dobře, pane Frankline,“ odpověděl vědec upjatě. Nastala tísnivá odmlka, kterou přerušil až příchod posla se zprávou.
„Chtějí s vámi hovořit na velitelství, pane Frankline. Je to naléhavé.“
„To si pište,“ zamumlal Franklin. Potom pohlédl na Lundquistův nepřátelský výraz a neubránil se úsměvu.
„Když dokážete cvičit kosatky na strážce, Johne,“ pronesl, „měl byste se začít rozhlížet po nějakém dalším savci, nejlépe obojživelném, aby se stal novým ředitelem.“
Na planetě s nepřetržitou univerzální komunikací se zprávy dostaly od jednoho pólu ke druhému dřív, než se kdysi rozšířily ústním podáním po jediné vesnici. Dovedně sestavený a prezentovaný program, který se napoprvé dotkl zvyků dvaceti milionů lidí, se napodruhé setkal s daleko příznivější odezvou. Brzy se objevilo několik dalších témat ke konverzaci, mimo jiné o jedné z nevýhod života v mírumilovném a dobře organizovaném světě, kde se bez válek a krizí vlastně nic neděje. Mezi stesky patřila i skutečnost, že po zrušení státní suverenity se rozplynula i historie. K výměně názorů tak docházelo jen v klubech, kuchyních, Světové radě a v osamělých kosmických dopravnících, ale stejně neexistoval odpůrce.
Světová organizace pro výživu se tvářila důstojně a klidně, ale v zákulisí probíhala horečná aktivita. Věcem nijak neprospělo lobování skupiny pěstitelů planktonu, kteří se chovali přesně podle Indřiných předpokladů. Franklina snahy konkurenčního oddělení vytěžit z jeho potíží co nejvíc pro sebe tak popudily, že několikrát protestoval přímo u ředitele planktonových farem. „Zatraceně, Tede,“ křičel do videofonu jednou, když útoky přesáhly únosnou míru, „jsi řezník stejně jako já. Každá tuna planktonu, který vypěstujete, obsahuje půl miliardy krabů a krevet, které mají stejný nárok na život, svobodu a štěstí jako moje velryby. Takže se nesnaž tvářit, že tebe se to netýká. Dřív nebo pozděj se Thero vrhne i na tebe — tohle je jen vrcholek ledovce.“
„Možná máš pravdu, Waltře,“ připustil obviněný kolega celkem vstřícně. „Ale myslím, že farmy vydrží, než odejdu do důchodu. Vzbudit soucit s krevetami není tak jednoduché, ony totiž nemají roztomilá desetitunová mláďata.“
To byla naprostá pravda. Bylo těžké najít předěl mezi přehnaným sentimentem a rozumnou lidskostí. Franklin si vzpomněl na kreslený vtip, na kterém Thero spíná ruce nad kvílejícím zelím, rvaným brutálně ze země. Malíř se nestavěl na žádnou ze stran, jen se pokusil upozornit na názor lidí, kteří si myslí, že spousta povyku je pro nic. Možná za několik týdnů, až se lidé začnou nudit, celá aféra odezní a nahradí ji něco dalšího. Ale Franklin o tom pochyboval. Televizní program jasně ukázal, jak Thero dokáže mistrně ovlivňovat veřejné mínění. Určitě nepřipustí, aby jeho kampaň ztratila tempo.
Therovi stačil na posbírání deseti procent hlasů, potřebných na ustavení vyšetřovací komise, necelý měsíc. Skutečnost, že deset procent lidstva projevilo o tyto problémy zájem a chtělo se seznámit se všemi skutečnostmi zdaleka neznamenalo, že s Therem souhlasí. Svůj hlas odevzdali hlavně ze zvědavosti sledovat, jak se státní instituce dokáže bránit. Komise sama o sobě velký význam neměla. Zásadní bude až hlasování o její konečné zprávě a do té doby uplyne ještě řada měsíců.
Jedním z neočekávaných výsledků rozvoje elektroniky ve dvacátém století byla možnost, aby měl svět poprvé v historii skutečně demokratickou vládu — každý občan měl možnost vyjádřit svůj názor na jednotlivé politické záležitosti. To, o co se Athéňané pokusili před několika tisíciletími v omezeném okruhu několika tisíc svobodných občanů, bylo teď dosažitelné pro celých pět miliard obyvatel Země. Zařízení, určené původně k hodnocení televizních pořadů, teď získalo daleko širší význam. Stalo se prostředkem k jednoduchému a poměrně levnému způsobu, jak zjistit názory veřejnosti.
Jistě, musela existovat i bezpečnostní opatření a před dosažením určité úrovně vzdělání na celém světě by byl takový systém nebezpečný — uplatnit se mohl až od začátku dvacátého prvního století. I v současnosti se v některých citově laděných případech vyskytovaly hlasy, které byly ve skutečnosti zaměřené proti zájmům lidstva, a žádná vláda by nemohla existovat bez práva konečného rozhodnutí. I když se celý svět shodl na některé věci devadesáti devíti procenty hlasů, stát mohl vůli lidu ignorovat, ale musel počítat s odezvou v příštích volbách.
Franklin si nijak neliboval ve výsadě představovat pro komisi korunního svědka, ale bylo mu jasné, že neexistuje způsob, jak se z této povinnosti vyvléct. Většinu času teď trávil shromažďováním údajů proti návrhům lidí, kteří se snažili ukončit porážky. Ukázalo se, že to bude daleko složitější úkol, než si představoval. Nemohl jasně přesvědčit uvedením ceny za vyprodukování kilogramu velrybího masa až do okamžiku, kdy se ocitne spotřebiteli na stole, a srovnat ji s cenou syntetického masa vyrobeného z planktonu. Tyto údaje totiž nikdo neznal a existovalo množství variant. Největší neznámou se ukázaly být náklady na provoz navrhovaných mořských mlékáren v případě rozhodnutí, že velryby se budou pěstovat na mléko, nikoli na maso.
Čísla byla nepřesná a nespolehlivá. Bylo by čestné to předem připustit, ale byl vystaven tlakům prokázat, že zastavení výroby velrybího masa by se hospodářsky nevyplatilo. Jeho loajalita k Úřadu pro chov velryb, podpořená zájmem o uchování svého místa, ho směrovala stejně.
Ale nešlo jen o ekonomické otázky. Ve hře byly i city, které Franklinovi komplikovaly situaci a bránily mu v jednoznačném rozhodnutí. Doba, kterou strávil s Therem a letmé seznámení s civilizací a způsobem uvažování, které byly daleko starší než ty, které doposud uznával, ho ovlivnily víc, než si uvědomoval. Jako většina lidí materialistické éry byl nakažen obdivem k vědeckému i společenskému pokroku počátku dvacátého prvního století. Byl hrdý na svůj skepticky racionální přístup ke světu a oproštění se od pověr. Základní filozofické otázky ho nikdy příliš nezajímaly. Věděl, že existují, ale měl pocit, že se týkají jiných.
A teď, ať se mu to líbí nebo ne, na něj dolehly úvahy, proti kterým byl téměř bezbranný. Vždycky se považoval za humanistu, ale teď si uvědomil, že lidskosti není nikdy dost. Čím víc se nořil do svých úvah, tím víc ho popouzel svět kolem něj a věci nakonec dospěly do takového stádia, že se iniciativy musela ujmout Indra.
„Waltře,“ řekla odhodlaně, když se Anna s pláčem odebrala po hádce s otcem do postele, „ušetříme si spoustu potíží, pokud se dokážeš vyrovnat s fakty a přestaneš ze sebe dělat blázna.“