Will se přinutil tomu věřit a zůstal nehybně civět na wargala. V puse mu vyprahlo. Srdce tlouklo dvakrát rychleji než obvykle. Slyšel těžký, chraplavý dech toho medvědovitého tvora, viděl, jak se jeho nozdry lehce chvějí, nasávají vítr a vyhledávají v něm neznámé pachy.
Konečně se wargal odvrátil. Vzápětí se prudce otočil zpět a ještě jednou se upřeně zadíval do křoví. Willův výcvik naštěstí počítal i s tímto úskokem. Will se ani nepohnul. Tentokrát wargal krátce zamručel a pak vydal rozkaz jednotce.
Wargalové se s bručením dali opět do pohybu a mrtvého horníka nechali ležet u cesty.
Když se zvuky vzdálily a wargalové zmizeli za další zákrutou, ucítil Will, jak se Horác za ním mele.
„Ani se nehni!“ šeptl ostře. Mohlo se stát, že wargalům jde v patách stopař zametač — zvěd, který se tiše pohybuje za jednotkou a může nachytat neopatrné pronásledovatele, kteří si myslí, že nebezpečí už pominulo.
Donutil se napočítat do sta a pak teprve ostatním dvěma dovolil se pohnout, vyplazit z křoví a protáhnout ztuhlé a bolavé údy.
Will naznačil Horácovi, aby vzal Evanlyn zpět k tábořišti, a sám obezřetně postupoval k cestě, u níž ležel Celtik. Jak předpokládal, muž byl mrtvý. Bylo vidět, že v posledních několika dnech dostal mnoho ran. Na obličeji měl podlitiny a šrámy od wargalských pěstí i bičů.
Pro toho muže se už nedalo nic udělat, a tak ho nechal, kde byl, a vydal se ke svým.
Evanlyn seděla a plakala. Když se Will přiblížil, podívala se na něj, po tvářích jí tekly slzy a ramena se jí otřásala mohutnými vzlyky. Horác stál vedle ní a tvářil se nešťastně i bezradně.
„Omlouvám se,“ dostala ze sebe konečně mezi vzlyky Evanlyn. „Prostě to… bručení… ty zvuky… vzpomněla jsem si na všechno, co se stalo, když…“
„To je v pořádku,“ tiše ji uklidňoval Will. „Jsou to ale strašné obludy!“ dodal směrem k Horácovi a kroutil hlavou. Bojovnický učeň jednou nebo dvakrát naprázdno polkl. Wargaly neviděl. Celou dobu ležel s obličejem přitisknutým k písčité půdě. Will si pomyslel, že svým způsobem to muselo být stejně hrozné.
„Jak vypadají?“ zeptal se Horác tiše. Will znovu potřásal hlavou. Bylo téměř nemožné je popsat.
„Jako šelmy,“ řekl. „Jako medvědi… nebo jako něco mezi medvědem a obrovským psem. Chodí ale po dvou jako lidi.“
Evanlyn znovu vykřikla hrůzou. „Jsou odporní!“ rozhořčila se. „Hnusné, ohavné nestvůry. Doufám, že už je nikdy neuvidím!“
Will k ní přistoupil a nemotorně ji poplácával po ramenou.
„Už jsou pryč,“ konejšil ji tiše, jako kdyby utěšoval malé dítě. „Jsou pryč a nemůžou ti nic udělat.“
Evanlyn s velkou námahou posbírala trochu odvahy. S bázlivým úsměvem ve tváři se podívala na Willa. Potom mu stiskla ruku. Už pouhý dotek jí přinesl úlevu.
Will chvíli nechal svoji ruku v její. Uvažoval, jak jim asi sdělí, co se rozhodl udělat.
Třináct
„Sledovat je? Tobě snad přeskočilo?“
Urostlý Horác vyjeveně zíral na malou odhodlanou postavu před sebou, neschopný uvěřit svým vlastním uším. Will na to neřekl nic, takže Horác to zkusil ještě jednou.
„Wille, právě jsme půl hodiny leželi ve křoví a třásli se strachy, aby si nás ty obludy nevšimly. A ty je teď chceš sledovat a dát jim další příležitost?“
Will se rozhlédl, aby se ujistil, že Evanlyn je opravdu nemůže slyšet. Nechtěl dívku zbytečně polekat.
„Nemluv tak nahlas,“ požádal Horáce. A kamarád sice ztišil hlas, ale na důrazu neubral.
„Proč?“ zeptal se. „Co tím můžeme získat, když půjdeme za nimi?“
Will rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu. Upřímně řečeno nápad se sledováním wargalů děsil i jeho samotného. Cítil, že mu srdce tluče rychleji než normálně. Byli to strašní tvorové a nepochybně neměli žádný soucit ani slitování, jak se ukázalo na osudu toho vězně. A přece si myslel, že tohle je příležitost, kterou by neměli promarnit.
„Poslouchej,“ vysvětloval tiše. „Halt mi vždycky říkal, že vědět, proč nepřítel něco dělá, je stejně důležité jako vědět, co dělá. Někdy vlastně ještě důležitější.“
Horác umíněně vrtěl hlavou. „Tomu nerozumím,“ trval na svém. Podle Horáce byl tenhle Willův nápad bláznivý, nezodpovědný a příšerně nebezpečný.
Ani Will si upřímně řečeno nebyl úplně jistý, jestli má pravdu. Ale Gilanova slova na rozloučenou, aby nedával najevo nejistotu, mu zněla v uších a jeho instinkty, vybroušené Haltovým výcvikem, mu napovídaly, že tohle je příležitost, kterou by neměl propásnout.
„Víme, že wargalové berou do zajetí celtické horníky a odvádějí je pryč,“ připomněl. „A víme, že Morgarath nedělá nic jen tak bez důvodu. Tohle může být šance, jak zjistit, k čemu se chystá.“
Horác pokrčil rameny. „Potřebuje otroky,“ prohlásil. Will rychle potřásl hlavou.
„Ale na co? A proč jen horníky? Evanlyn říkala, že se zajímají jen o horníky. Proč? Nechápeš to?“ naléhal na velkého chlapce. „Mohlo by to být důležité. Halt říká, že obrat ve válce může často způsobit i zdánlivě nepodstatná drobnost.“
Horác sešpulil rty a uvažoval o tom, co Will řekl. Nakonec váhavě přikývl.
„Dobrá,“ souhlasil. „Řekl bych, že máš asi pravdu.“ Horácovi to nemyslelo dvakrát rychle, ani pronikavě. Ctil však zavedené postupy a svým způsobem byl rozumný. Will instinktivně cítil, že je nutné wargaly sledovat. Horác se k tomu musel propracovat. Když se mu to podařilo, pochopil, že Will nejedná z nějaké divoké touhy po dobrodružství. Horác věřil důvodům, které uvedl hraničářský učeň. „Dobrá, jestli je máme sledovat, tak sebou musíme hodit,“ dodal. Will na něj překvapeně pohlédl a zavrtěl hlavou.
„My?“ žasl. „Kdo tady mluvil o ‚nás‘? Mám v plánu jít za nimi sám. Tvoje starost je bezpečně dopravit Evanlyn zpátky do Araluenu.“
„A to říká kdo?“ zeptal se trochu bojovně velký kluk. „Moje starost, jak mi vysvětlil Gilan, je zůstat s tebou a dohlédnout, aby ses nedostal do potíží.“
„Dobrá, tak já ten pokyn měním,“ oznámil mu Will. Tentokrát se však Horác zasmál.
„Copak někdo umřel a velení přešlo na tebe?“ odsekl. „Ty nemůžeš změnit rozkazy, které jsem dostal. Dal mi je Gilan a ten má vyšší hodnost než ty.“
„A co Evanlyn?“ zaútočil Will. Horác chvilku hledal odpověď.
„Dáme jí zásoby a nákladního koně,“ navrhl. „Může jet zpátky sama.“
„To je tedy od tebe hodně šlechetné,“ řekl kousavě Will. Horác znovu potřásl hlavou. Odmítal ustoupit před námitkami takového druhu.
„Ty sám jsi přece říkal, jak je to strašně důležité,“ odpověděl. „A já myslím, že máš pravdu. Takže Evanlyn prostě bude muset zkusit štěstí, stejně jako my. Už jsme blízko u hranice a jedna noční jízda jí bude stačit, aby se dostala z Celtiky.“