I Will pokýval hlavou a stejně vážně praviclass="underline" „A uvězníme Morgarathovo vojsko v průsmyku.“
Gilan se trochu natočil, aby nebylo vidět, jak se baví. Napadlo ho, jestli v době, kdy sám byl učněm, se také snažil napodobovat Haltovo chování, a usoudil, že nejspíš ano.
„Naopak,“ vysvětloval Gilan. „Jakmile bude armáda na místě, má Duncan v úmyslu se stáhnout, pak ustoupit na připravené pozice a nechat Morgaratha vyjít na pláně.“
„Nechat ho?“ Willovi překvapením přeskočil hlas. „Copak se král zbláznil? Proč by…“
Uvědomil si, že oba hraničáři se na něj dívají, Halt s jedním obočím pozdviženým a Gilan s potutelným úsměvem v koutcích úst.
„Já myslel jen…“ Zaváhal, nebyl si jistý, jestli zpochybňování králova zdravého rozumu nemůže znamenat zradu. „To není urážka, nic takového. To je jenom -“
„Ale ne, krále by určitě neurazilo, kdyby se dověděl, že obyčejný hraničářský učeň si myslí, že se zbláznil,“ mínil Halt. „Králové takové věci obvykle poslouchají rádi.“
„Ale, Halte… pustit ho na pláně, po všech těch letech? To vypadá…“ Už zase chtěl říct „bláznivě“, ale radši si to rozmyslel. Vtom si vzpomněl na svoje nedávné setkání s wargaly. Při představě, jak tisíce těchhle odporných stvoření volně proudí ven z průsmyku, mu tuhla krev v žilách.
Jako první mu odpověděl Halt. „V tom to právě je, Wille — po všech těch letech. Už šestnáct let čekáme od Morgaratha nějakou špatnost a snažíme se zjistit, co má za lubem. Celou tu dobu naši vojáci střežili úpatí hraničních útesů a hlídali Tři stupně. A on na nás stejně zaútočil, kdykoli se mu zachtělo. Poslední příklad byli kalkarové, jak sám až moc dobře víš.“
Gilan se s obdivem podíval na svého někdejšího učitele. Halt okamžitě přesně odhadl důvody králova plánu. Gilan si zase jednou uvědomil, proč je Halt jedním z nejváženějších králových poradců.
„Halt má pravdu, Wille,“ řekl. „A je tu ještě další důvod. Po šestnácti letech života převážně v míru si lidé čím dál víc myslí, že se nemůže nic stát. Hraničáři ne, pochopitelně, ale venkovani, kteří posílají muže do našeho vojska, a dokonce i někteří z baronů a bojových mistrů v lénech daleko na severu.“
„Sám jsi viděl, jak neradi někteří lidé opouštějí svá hospodářství a jdou do války,“ přidal se Halt. Will pokyvoval hlavou. Minulý týden objížděli s Haltem zapadlé vesnice Redmontského léna, aby získali muže, kteří měli tvořit převážnou část armády. Nejednou se přitom setkali s otevřeným nepřátelstvím — s nepřátelstvím, které se rozplynulo, jakmile Halt naplno využil sílu své osobnosti a váhu svého dobrého jména.
„Podle krále Duncana nastal čas to rozetnout,“ pokračoval Gilan. „Jsme tak silní, jak jen můžeme být, a každé zdržení nás jen oslabí. Tohle je nejlepší příležitost zbavit se Morgaratha jednou provždy.“
„Což mi připomíná tu mou původní otázku,“ připomněl Halt. „Co tě sem přivedlo uprostřed noci?“
„Rozkazy od Crowleyho,“ rázně oznámil Gilan a položil na stůl písemné poselství. Halt se na Gilana tázavě podíval, potom list rozvinul a četl. Will věděl, že Crowley je velitel hraničářů, nejvyšší ze všech padesáti hraničářů ve sboru. Halt dočetl, pak rozkaz znovu stočil.
„Vezeš tedy poselství pro celtického krále Swyddneda,“ řekl. „Předpokládám, že se dovoláváte smlouvy o vzájemné pomoci při obraně, kterou s ním před několika lety Duncan podepsal.“
Gilan kývl a s potěšením usrkával vonící kávu. „Král se domnívá, že budeme potřebovat všechny vojáky, které můžeme sehnat.“
Halt zamyšleně přikyvoval. „Mně nepřísluší jeho kroky hodnotit,“ řekl tiše. „Ale…?“ Pochybovačně rozhodil rukama. Jestliže Gilan veze poselství do Celtiky, tak čím dřív je odevzdá, tím líp, to tím měl zřejmě na mysli.
„Takže,“ řekl Gilan, „je to oficiální poselství do Celtiky.“ Poslední slovo trochu zdůraznil a Halt najednou chápavě přisvědčil.
„Jasně,“ prohlásil. „Ten starý celtický zvyk.“
„Pověra, přesněji řečeno,“ poznamenal Gilan a vrtěl hlavou. „Je to vyložená ztráta času, jestli můžu říct svůj názor.“
„Pochopitelně že ano,“ souhlasil Halt. „Jenže Celtikové na tom trvají, takže co můžeš dělat?“
Will těkal pohledem z Halta na Gilana. Oba hraničáři vypadali, že tomu, o čem mluví, i rozumějí. Pro Willa mohli stejně tak dobře mluvit espanardsky.
„Za normálních okolností to ještě jde,“ mínil Gilan. „Jenže při všech těch přípravách na válku je všude všeho jen tak tak. Prostě nemáme lidí nazbyt. Tak si Crowley myslel…“
„Myslím, že vím, kam míříš,“ skočil mu do řeči Halt. Ale Will už to nemohl dál vydržet.
„Tak to já tedy nevím ani náhodou!“ vyhrkl. „O čem to vy dva vlastně mluvíte? Mluvíte přece araluensky, že, a ne nějakou cizí řečí, která jen podobně zní, ale nedává vůbec žádný smysl?“
Dvě
Halt pomalu otočil hlavu ke svému dětsky netrpělivému učni a zareagoval na ten výbuch pozdvižením jednoho obočí. Will se zklidnil a zamumlaclass="underline" „Omlouvám se, Halte.“ Hraničář kývl hlavou.
„No to bych prosil. Je víc než jisté, že Gilan chce vědět, jestli ti dovolím, abys ho doprovázel do Celtiky.“
Což Gilan potvrdil přikývnutím a Will svraštil čelo, zmatený tím náhlým obratem událostí. „Já?“ ptal se nevěřícně. „Proč já? K čemu budu já dobrý v Celtice?“
Svých slov litoval téměř v okamžiku, kdy je vypustil z úst. Už se mezitím poučil, že by Haltovi neměl dávat takovouhle příležitost. Halt našpulil rty a o té otázce přemýšlel.
„Celkem k ničemu, nejspíš. Správná otázka ale je, jestli je možné tě tady postrádat. A odpověď na ni zní: ‚Rozhodně ano‘.“
„Tak proč…“ Will se vzdal. Buď mu to budou chtít vysvětlit, nebo ne. A sebedelší vyptávání by Halta stejně nepřimělo, aby mu něco vysvětlil třeba jen o vteřinu dřív, než si usmyslel. Will začínal mít dojem, že čím víc se ptá, tím víc si Halt užívá, že ho může napínat. Ale Gilan se nad ním slitoval. Snad si vzpomněl, jak umí být Halt skoupý na slovo, když chce.
„Potřebuju tě do počtu, Wille,“ oznámil. „Podle tradice Celtikové trvají na tom, aby poselstvo tvořili tři lidé. A abych byl upřímný, Halt má pravdu. Tebe můžou při té nejdůležitější práci tady v Araluenu postrádat.“ Malinko omluvně se zazubil. „Jestli ti to pomůže, tak mě to poselství svěřili proto, že jsem nejmladší hraničář ve sboru.“
„Ale proč tři?“ ptal se Will, když viděl, že alespoň Gilan je ochotný odpovídat na otázky. „Jeden tu zprávu předat nemůže?“
Gilan vzdychl. „Jak už jsme řekli, je to zvyk, který platí u Celtiků. Pochází z dávných časů Celtické rady, kdy Celtikové, Skotiové a Hiberniové byli spojenci. Vládl jim tenkrát spolek tří vládců.“
„Vtip je v tom,“ dodal Halt, „že Gilan samozřejmě může jet se zprávou sám. Když bude ale jen jediný posel, nechají ho čekat a nebudou si ho všímat řadu dní nebo dokonce měsíců, a mezitím budou hloubat nad svými pravidly. A takovou ztrátu času my si nemůžeme dovolit. Je o tom jedno staré celtické rčení: Jeden člověk může být podvodník. Dva mohou být spiklenci. Tři, to je počet, kterému věřím.“
„Tak pošlete mě, protože já vám nebudu chybět?“ zeptal se Will, trochu dotčený tím pomyšlením. Halt usoudil, že už je načase pozvednout trochu jeho mladé sebevědomí — ale jen trochu.