Výhled měl poměrně omezený. Na vzdálené straně ohně stál Erak, obrácený čelem k jezdcům. Will si uvědomil, že když se takhle postavil, byla mezi nově příchozími a místem, kde on s Evanlyn leželi v úkrytu, oslňující záře ohně. Kdyby se některý z wargalů podíval jejich směrem, zíral by přímo do plamenů ohně. Byla to dobrá lekce taktiky a Will si ji zapamatoval.
Muži na koních se zastavili. Bručení wargalů náhle utichlo. Malou chvíli nebylo slyšet vůbec nic. Potom se ozval hlas. Byl tichý a trochu připomínal syčení hada.
„Kapitáne Eraku, kam máš namířeno?“
Will měl oko přilepené ke štěrbině mezi kameny a napínal zrak, aby uviděl muže, který mluví. Ten ledový, zlý hlas musel nepochybně patřit Morgarathovi. Byl plný chladu a nenávisti. Zněl jako skřípání drápů po tlustém skle. Při tom zvuku stydla krev v žilách. Willovi se opět na zátylku zježily vlasy a cítil, jak se Evanlyn chvěje.
Pokud hlas působil stejně i na Eraka, ten to na sobě nedával nijak znát.
„Moje správná hodnost je ‚jarl‘, lorde Morgarathe,“ prohlásil klidně, „a ne ‚kapitán‘.“
„Dobrá,“ odpověděl ledový hlas, „musím si to zapamatovat, pro případ, že by to někdy pro mne mělo nějaký význam. A teď… kapitáne,“ řekl a tentokrát na hodnost položil důraz, „ptám se znovu, kam máš namířeno?“
Ozvalo se zachřestění zbroje a Will štěrbinou ve skalách viděl, jak bílý kůň popojíždí vpřed. Nebyl to bělouš se svítivou hladkou srstí, na jakém by mohl jezdit například statečný rytíř, ale sinavě bledý kůň se srstí bez lesku a bez života, mrtvolně bílý a s divokýma, neklidnýma očima. Will natáhl krk trochu do strany a podařilo se mu spatřit ruku v černé rukavici, která volně držela otěže. Víc z jezdce nezahlédl.
„Mysleli jsme si, že se k tvému vojsku přidáme u průsmyku Tří stupňů, můj pane,“ odpovídal Erak. „Počítám, že přece jen zaútočíš, i když most už nestojí.“
Při zmínce o mostu Morgarath strašně zaklel. Bílý kůň vycítil, že jeho pán má vztek, a bezděčně ukročil stranou. Will teď mohl spatřit jezdce celého.
Byl mimořádně vysoký, ale hubený, oblečený v černém. Při hovoru se Skandijci se v sedle nahrbil a sehnutá ramena spolu s černým pláštěm mu dodávala vzezření dravce.
Obličej měl hubený, se zobákovitým nosem a vysedlými lícními kostmi. Pokožka obličeje byla sinavě bílá, tak jako u koně. Vlasy měl dlouhé a bílé, zčesané dozadu z čela. Naproti tomu oči měl jako černé tůně. Jeho tvář byla hladká a ústa v sinalém obličeji vypadala jako tenká krvavá rána. Když se na něj Will díval, zdálo se, jako kdyby pán Deštných a temných hor vycítil jeho přítomnost. Zvedl hlavu, upřel pohled dozadu za Eraka a další tři Skandijce a prozkoumával temnotu za nimi. Když ty černé oči pátraly ve tmě, Will ztuhl a málem se neodvážil ani nadechnout. Záře ohně však nad Morgarathem zvítězila a on znovu obrátil svůj pohled k Erakovi.
„Ano,“ odpověděl. „Útok bude pokračovat. Teď, když má Duncan své vojsko uspořádané v silném obranném postavení, jak si nejspíš myslí, můžeme my vyjít na pláně a potom zaútočit.“
„A v tý chvíli mu Horth vpadne do zad,“ doplnil Erak a zachechtal se. Morgarath se na něj zkoumavě zadíval, hlavu skloněnou ke straně. Držením těla Willovi opět připomněl dravce.
„Přesně tak,“ potvrdil. „Bylo by lepší, kdyby z boku zaútočily dvě jednotky, jak jsem původně plánoval, ale jedna by měla stačit.“
„To si myslim taky, můj pane,“ souhlasil Erak a nastala delší odmlka. Morgaratha samozřejmě nezajímalo, zda s ním Erak souhlasí, nebo ne.
„Všechno by bylo jednodušší, kdyby nás tví krajani neopustili,“ řekl nakonec Morgarath. „Bylo mi řečeno, že Olvak se svými muži odplul zpět do Skandije. Počítal jsem s tím, že přijdou od jižních útesů a podpoří nás.“
Erak pokrčil rameny. Odmítal přijímat odpovědnost za něco, co sám nemohl ovlivnit. „Olvak je žoldnéř,“ prohlásil. „Žoldnéřům nemůžeš věřit. Bojují jenom za žold a kořist.“
„A co ty… ty ne?“ otázal se pohrdavý hlas. Erak narovnal ramena.
„Já budu ctít vše, co jsem slíbil,“ řekl upjatě. Morgarath se na něj znovu tiše a dlouze zadíval. Skandijec jeho pohledu čelil a nakonec to byl Morgarath, kdo uhnul očima.
„Chirath mi řekl, že u mostu jsi někoho zajal — prý mocného bojovníka. Nevidím ho tu.“ Morgarath se opět pokusil proniknout očima přes záři ohně do tmy. Erak se drsně zasmál.
„Jestli Chirath byl ten vůdce tvých wargalů, tak ho neviděl ani on,“ odpověděl posměšně. „Skoro pořád se krčil u mostu za skálou a uhýbal šípům.“
„A ten zajatec?“ zeptal se Morgarath.
„Je mrtvý,“ odvětil Erak. „Zabili jsme ho a hodili do propasti.“
„A to se mi právě vůbec nelíbí,“ prohlásil Morgarath a Willa zaplavila vlna děsu. „Raději bych ho viděl trpět za to, že zkřížil mé plány. Měli jste mi ho přivést živého.“
„No, my bysme zas byli radši, kdyby nám ty jeho šípy nesvištěly kolem hlavy. Střílet teda uměl, to se musí nechat. Jedinej způsob, jak ho dostat, byl zabít ho.“
Opět nastalo ticho a Morgarath přemýšlel o Erakově odpovědi. Očividně ho neuspokojovala. „Příště si dej pozor. Tvoje jednání se mi nelíbilo.“
Tentokrát to byl Erak, kdo mlčel. Lehce pokrčil rameny, jako by ho Morgarathova nelibost ani za mák nezajímala. Konečně se pán Deštných a temných hor chopil otěží, trhnul s nimi a divoce pobídl koně patami, aby se otočil od táborového ohně.
„Uvidíme se u Tří stupňů, kapitáne,“ zavolal. Potom, jako by si ještě dodatečně na něco vzpomněl, koně znovu obrátil. „A kapitáne, ne aby vás napadlo zběhnout. Budete s námi bojovat až do konce.“
Erak přikývl. „Řekl jsem ti, můj pane, že budu ctít každou dohodu, kterou jsem uzavřel.“
Tentokrát se Morgarath usmál, nepatrným pohybem červených rtů ve strnulém bílém obličeji. „Tím si buď jistý, kapitáne,“ řekl mrazivě.
Pak škubl otěžemi, kůň se otočil a tryskem vyrazil vpřed. Wargalové ho následovali a nocí se opět rozeznělo jejich jednotvárné bručení. Will si uvědomil, jak strašně dlouho zadržuje dech. Vydechl a podobné oddechnutí slyšel i od Skandijců.
„U boha všech bitev,“ ulevil si Erak, „ten chlap teda dovede pouštět hrůzu, jen co je pravda.“
„Vypadá, jako by už byl po smrti a v pekle,“ prohodil Svengal a ostatní přitakávali. Erak obešel oheň a postavil se nad Willa a Evanlyn, stále přikrčené za skálami.
„Tak slyšels to?“ zeptal se a Will přikývl. Evanlyn zůstávala schoulená tváří k zemi. Erak do ní šťouchl špičkou boty.
„A co ty, slečinko,“ oslovil ji. „Slyšelas to taky?“
Evanlyn teď vzhlédla, po ušmudlané tváři jí z přestálého děsu tekly slzy. Bez hlesu kývla. Erak se zadíval směrem, kudy odjel Morgarath se svými wargaly.
„Tak si na to vzpomeňte, až se vám zachce pláchnout,“ řekl drsně. „Když nám utečete, nic jinýho vás nečeká.“
Dvacet šest
Uthalské pláně tvořila mírně zvlněná krajina plná luk a pastvin. Tráva byla hustá a sytě zelená. Stromů tu rostlo málo a celkovou jednotvárnost občas narušovaly pahorky nebo malé kopečky. Kus od místa, které obsadila araluenská armáda, pláně začínaly postupně přecházet v nízkou hornatinu.