Выбрать главу

„Nu, nebudeš, v podstatě. Ale s takovým poselstvím nemůže jet jen tak někdo. Ti tři poslové musejí mít jistou úřední roli nebo společenské postavení. Nemůžou to například být jen obyčejní vojáci.“

„A ty, Wille,“ dodal Gilan, „jsi členem hraničářského sboru. Toho si budou Celtikové do jisté míry považovat.“

„Jsem jenom učeň,“ namítl Will a byl překvapený, když oba hraničáři nesouhlasně zavrtěli hlavami.

„Nosíš dubový list,“ podotkl Halt. „Nezáleží na tom, jestli bronzový, nebo stříbrný. Jsi jeden z nás.“

Po učitelově prohlášení se Will znatelně rozzářil.

„Dobře,“ souhlasil, „když to stavíte takhle, tak se k tobě rád přidám, Gilane.“

Halt ho pobaveně sledoval. Pomyslel si, že už je nepochybně nejvyšší čas s tím vychvalováním přestat. Obrátil se proto ke Gilanovi.

„Tak,“ zeptal se, „víš ještě o někom, kdo je dočista k ničemu a mohl by být třetím členem?“

Gilan pokrčil rameny a usmál se, když viděl, jak Will zvadl. „To je další důvod, proč mě Crowley poslal sem,“ řekl. „Protože Redmont je jedno z největších lén, myslel si, že byste tu mohli oželet ještě někoho dalšího. Napadá tě někdo?“

Halt si zamyšleně mnul bradu, jistý nápad se rýsoval. „Myslím, že právě takového člověka, jakého potřebuješ, asi máme,“ řekl. Obrátil se k Willovi. „Možná by sis měl jít trochu schrupnout. Já pomůžu Gilanovi s koňmi a pak půjdeme nahoru na hrad.“

Will přikývl. Když teď Halt zmínil spaní, strašně se mu chtělo zívnout. Vstal a zamířil do svého malého pokojíku.

„Tak tedy ráno, Gilane.“

„Časně ráno,“ smál se Gilan a Will v předstíraném zděšení vyvalil oči.

„Věděl jsem, že to řekneš,“ prohlásil.

* * *

Halt s Gilanem v přátelském mlčení zvolna kráčeli přes pole k hradu Redmontu. Gilan se dobře vyznal ve zvycích svého někdejšího učitele, a tak cítil, že Halt má na srdci něco, co chce probrat. Netrvalo dlouho a starší z hraničářů promluvil.

„Tohle poselství do Celtiky by mohlo být právě to, co Will potřebuje,“ řekl. „Dělá mi trochu starosti.“

Gilan se zatvářil vážně. Neposedného mladého učně měl rád. „O co jde?“ zeptal se.

„Když jsme minulý týden narazili na ty wargaly, měl smůlu,“ vyprávěl Halt. „Myslí si, že selhal.“

„A selhal?“

Halt rozhodně zavrtěl hlavou. „Jistě že ne. Má víc odvahy než spousta dospělých mužů. Když nás ale wargalové napadli, střílel moc zbrkle a dvakrát minul.“

Gilan pokrčil rameny. „To přece není žádná ostuda. Nakonec, vždyť je mu teprve šestnáct. Neutekl, rozumím tomu dobře?“

„Ne. To vůbec ne. Zůstal stát pevně na místě. Dokonce ještě znovu vystřelil. Potom Cuk toho wargala odstrčil, takže jsem to mohl dokončit já. Je to vážně dobrý kůň.“

„Má dobrého pána,“ poznamenal Gilan a Halt přikývl.

„To je taky pravda. Stejně si ale myslím, že když bude kluk nějaký čas pryč od těch válečných příprav, jen mu to prospěje. Pár týdnů s tebou a s Horácem mu určitě pročistí hlavu.“

„S Horácem?“ opáčil Gilan.

„To je třetí posel, kterého navrhuju. Jeden z učňů bojové školy a Willův kamarád.“ Halt se na chvilku zamyslel a pak to sám sobě odsouhlasil. „Ano. Pár neděl s někým, kdo je v jeho věku, mu udělá dobře. Konec konců lidi přece říkají, že já jsem někdy trochu morous.“

„Ty, Halte? Morous? Kdo by něco takového mohl říct?“ podivoval se Gilan. Halt se na něj podezíravě zadíval. Gilanovi se až příliš nápadně dařilo zachovávat vážnou tvář.

„Víš, Gilane,“ řekl mu, „posmívat se není ten nejhorší druh humoru. On to vlastně žádný humor není.“

* * *

Přestože Halt s Gilanem dorazili na hrad až po půlnoci, v pracovně barona Aralda se ještě svítilo. Baron a sir Rodney, redmontský bojový mistr, měli plno práce. Připravovali pochod na Uthalské pláně, kde se k nim pak připojí další části královského vojska. Když Halt vysvětlil, co Gilan potřebuje, sir Rodney rychle pochopil, kam hraničář míří.

„Horác?“ zeptal se Halta. Malý vousatý hraničář téměř neznatelně kývl.

„Ano, to vůbec není špatný nápad,“ pokračoval bojový mistr a zamyšleně přecházel po místnosti. „Postavení, jaké je pro takový úkol třeba, má — je členem bojové školy, i když je pouze žák. Můžeme ho uvolnit z jednotky, která odjíždí koncem týdne, a…“ Zde se odmlčel a významně pohlédl na Gilana. „Dokonce možná zjistíte, že je užitečné mít ho s sebou.“

Mladší z hraničářů se na něj zvědavě podíval a sir Rodney se rozhovořiclass="underline" „Je to jeden z mých nejlepších učňů — skutečný rozený šermířský talent. Už teď je lepší než většina členů bojové školy. Jen je někdy trochu úzkostlivý a nepružný v postoji k životu. Třeba ho plnění úkolu se dvěma neukázněnými hraničáři naučí trochu se uvolnit.“

Krátce se zasmál, aby dal najevo, že ten žert nemyslel nijak zle. Potom jeho pohled sjel k meči po Gilanově boku. Byla to u hraničáře neobvyklá zbraň. „Vy jste ten, co se učil u MacNeila, že je to tak?“

Gilan přitakal. „U šermířského mistra. Ano, to jsem byl já.“

„Hmmm,“ zabručel sir Rodney a prohlížel si vysokého mladého hraničáře s nově probuzeným zájmem. „Nu, tak to byste třeba mohl dát Horácovi cestou nějakou tu radu. Já bych to považoval za čest a vy byste zjistil, že je bystrý žák.“

„Bude mi potěšením,“ odpověděl Gilan. Pomyslel si, že toho bojovnického učně by rád viděl. Z doby svého učení u Halta věděl, že sir Rodney nemá ve zvyku žáky bojové školy přehnaně vychvalovat.

„Nuže, tedy domluveno,“ uzavřel baron Arald. Už se nemohl dočkat, až se opět vrátí k řešení spousty podrobností spojených s pochodem na Uthal. „V kolik hodin odjíždíte, Gilane?“

„Po východu slunce, co nejdřív to půjde, pane,“ odpověděl Gilan.

„Nařídím Horácovi, aby se u vás hlásil těsně před úsvitem,“ řekl mu Rodney. Gilan kývl. Pochopil, že schůzka je u konce. Což potvrdila i baronova další slova.

„A teď nás vy dva omluvte, musíme se vrátit k našemu celkem prostému úkolu, totiž k plánování války,“ prohlásil.

Tři

Obloha ztěžkla temnými dešťovými mraky. Slunce někde nejspíš vycházelo, ale tady po něm nebylo ani stopy. Clonou mraků pronikal pouze mdlý, šedivý přísvit a pomalu a neochotně zaplňoval nebe.

Když měla skupinka jezdců mohutnou siluetu hradu Redmontu za sebou a dosáhla vrcholu posledního horského hřebene, nový den se konečně mrakům vzdal a spustil se studený jarní déšť. Byl drobný a jemný, ale vytrvalý. Nejprve po nepromokavých vlněných pláštěnkách jezdců jen stékal. Nakonec se ale začal do tkaniny vsakovat. Po nějakých dvaceti minutách seděli všichni tři shrbeni v sedle a snažili se udržet si co možná nejvíc tělesného tepla.

Jak se tak vlekli, nachýlení ke koňským šíjím, Gilan se ohlédl po svých dvou společnících. Zasmál se pro sebe a promluvil na Horáce. Ten jel kousek za ním vedle nákladního ponyho, jehož Gilan vedl.

„Tak co, Horáci?“ zeptal se. „Připadáš si s námi v tuhle chvíli dost dobrodružně?“

Horác si setřel dotěrný déšť z obličeje a zatvářil se žalostně.