Znovu našel stezku, určil svou polohu a vydal se dál. Přestože netrpělivost s ním přímo cloumala, nutil se do klidu a opatrného postupu. Stopy pronásledované skupinky začaly být stále čerstvější. Věděl, že je dohání. Otázkou zůstávalo, jestli je dohoní včas.
Kolem bzučeli komáři a bahenní mouchy. Nezafoukal ani slabý vánek, vzduch nad močálem byl dusivě teplý a Halt se hodně potil. Šaty měl mokré a nasáklé páchnoucím bahnem, a když ho Abelard tahal z močálu, ztratil jednu botu. Pokračoval však dál a každým čvachtavým krokem se víc a víc přibližoval ke svému cíli.
Věděl ovšem, že zároveň se čím dál víc přibližuje i ke konci bažin. A to znamenalo ke břehu, kde kotvily skandijské lodě. Musel najít Willa dřív, než Skandijci dorazí na pobřeží. Jakmile se Will jednou ocitne na vlčí lodi, bude s ním navždy konec. Vezmou ho přes Bílé moře do studené, zasněžené skandijské země, kde ho prodají do otroctví a bude odsouzen k živoření v dřině a nekonečné otrocké práci.
Přes hnilobný zápach bažin nyní zachytil čerstvou slabou vůni soli. Moře bylo blízko! Veškerá opatrnost šla v tu chvíli stranou. Halt zdvojnásobil své úsilí a dal v sázku všechno, jen aby dostihl Skandijce dřív, než se dostanou k moři.
Tráva před ním teď řídla a půda po nohama byla s každým krokem pevnější. Utíkal a kůň klusal za ním. Vyběhli na pobřeží, dlouhé a větrné.
Výhled na moře mu zakrýval nevelký písečný pahorek. V běhu se vyšvihl do sedla, přitiskl se Abelardovi k šíji a pobídl ho do cvalu. Kůň se přehnal přes písčitý val.
Nedaleko od pobřeží kotvila vlčí loď. Na samém břehu moře malá skupinka osob právě nastupovala do člunu a Halt i na takovou dálku poznal v malé postavě uprostřed svého učně.
„Wille!“ zakřičel, jenže mořský vítr odnášel jeho slova na druhou stranu. Koleny i rukama pobízel Abelarda vpřed.
Právě dunění kopyt je varovalo. Erak stál po pás ve vodě a spolu s Horakem postrkovali člun do větší hloubky. Ohlédl se přes rameno a spatřil šedozeleně oděnou postavu na huňatém koni.
„U Hergelovy brady!“ zaláteřil. „Hoď sebou!“
Will seděl vedle Evanlyn uprostřed člunu. Při Erakových slovech se otočil a spatřil Halta — nebyl dál než nějakých dvě stě kroků. Will si stoupl a snažil se, aby na rozhoupaném člunu neztratil rovnováhu.
„Halte!“ zavolal zoufale, ale Svengal ho okamžitě udeřil hřbetem ruky a Will se rozplácl na dně malého plavidla.
„Ani se nehni!“ poručil mu Svengal. Erak s Horakem se vyhoupli do člunu a při nejbližší vlně veslaři rychle zabrali.
Stejný vítr, který jim nedovolil zaslechnout Haltův křik, donesl chlapcovo slabé zavolání k Haltovým uším. Uslyšel ho i Abelard, napjal svaly a řítil se vpřed dlouhými skoky. Halt pustil otěže, stáhl z ramene luk a vložil do tětivy šíp.
V plném trysku zamířil a vystřelil.
Veslař na přídi vyhekl překvapením a sesunul se k okraji člunu — Haltův mohutný šíp mu propíchl paži nad loktem. Člun se začal naklánět ke straně. Erak vyskočil, odstrčil zraněného veslaře a chopil se vesla.
„Veslujte jako čerti!“ křikl na ostatní veslaře. „Jestli se dostane moc blízko, je s náma se všema konec.“
Halt nyní vedl Abelarda koleny, vehnal ho do moře a pobízel ho kupředu v zoufalém pokusu přiblížit se ke člunu. Znovu vystřelil, ale vzdálenost byla příliš velká a cíl se houpal na vlnách. Navíc Halt nemohl střílet moc blízko ke středu člunu, aby nezasáhl Willa nebo Evanlyn. Největší naději by měl, kdyby se dostal natolik blízko, aby mohl každou ranou odstřelit jednoho veslaře.
Znovu vystřelil. Šíp se zasekl hluboko do dřevěné zádě člunu necelý palec od Horakovy ruky. Horak ucukl, jako kdyby se spálil, a vyjekl překvapením. Pak se přikrčil, když další šíp pleskl o hladinu sotva stopu za zádí.
Člun se však nyní vzdaloval, protože Abelard, ponořený po prsa ve vodě, zpomalil. Koník udatně bojoval s vodou, ale člun se už blížil k vlčí lodi a byl příliš daleko. Halt popohnal koně ještě o několik kroků dál, ale potom zastavil. Prohrál — sledoval, jak posádka vytahuje osazenstvo člunu na loď.
Dva nejmenší členy odváděli na záď ke kormidlu. Skandijci stáli kolem paluby, vylézali na hrazení a urážlivě pokřikovali na malou postavu, kterou bylo v našedlých zpěněných vlnách sotva vidět.
Jakmile se Erak dostal na vlčí loď, sehnul se, aby byl ukrytý za okrajem lodi, a ječel na ně.
„Slezte dolů, vy blázni! Je to hraničář!“
Zahlédl Haltův luk, pak viděl, jak se jeho ruce nepředstavitelně rychle míhají. Zbývajících devět šípů opsalo vysoký oblouk během letu vzduchem a potom první z nich udeřil.
V rozmezí pouhých dvou vteřin tři ze Skandijců, kteří stáli na hrazení, v dešti šípů klesli. Dva se svíjeli a bolestně naříkali. Třetí byl nepřirozeně tichý. Ostatní členové posádky se vrhli na břicho na palubu, zatímco šípy kolem nich svištěly a dunivě se zabodávaly do dřeva.
Erak opatrně vystrčil hlavu nad okraj lodi, aby se ujistil, že Haltovi došly šípy.
„Tak do práce,“ zavelel a chopil se kormidelního vesla. Na Willa prozatím zapomněli, takže se nenápadně přesunul k okraji lodě. Ke břehu nebylo moc daleko a nikdo se teď na něj nedíval. Věděl, že by to uplaval, a už se vytahoval na hrazení. Potom však zaváhal, pomyslel na Evanlyn. Věděl, že by ji neměl opustit. Ještě ve chvíli, kdy o tom přemýšlel, sevřela Horakova velká tlapa límec jeho kazajky a bylo po rozhodování.
Loď začala nabírat rychlost a Will sledoval, jak do postavy sedící na koni narážejí vlny příboje. Halt byl tak blízko, a přece tak nekonečně daleko. V očích ho pálily slzy a slabě k němu doléhal Haltův hlas.
„Wille! Zůstaň naživu! Nevzdávej se! Já tě najdu, ať budeš kdekoli!“
Chlapec polykal slzy a zvedl ruku na rozloučenou se svým přítelem a učitelem.
„Halte!“ zanaříkal, ale věděl, že hraničář ho slyšet nemůže. Znovu k němu přes hučení větru a moře zalétl ten hlas.
„Já tě najdu, Wille!“
Potom se vítr opřel do velké čtvercové plachty vlčí lodě a ta se obrátila od pobřeží k širému moři a vzrůstající rychlostí zamířila k severovýchodu.
Ještě dlouhou dobu potom, co loď zmizela za obzorem, seděla na koni ponořeném až po prsa ve zpěněných vlnách promočená postava a hleděla za ní.
A Haltovy rty stále opakovaly tichý slib, který nikdo jiný nemohl slyšet.
O autorovi
Série dobrodružných bestsellerů Hraničářův učeň Johna Flanagana původně obsahovala dvacet povídek, které John napsal proto, aby svého dvanáctiletého syna Michaela přilákal ke čtení. Od té doby urazily tyto příběhy dlouhou cestu. Objevují se na seznamu bestsellerů vlivného deníku New York Times a pravidelně figurují v užším výběru při udělování cen za literaturu pro děti a mládež v Austrálii i jinde ve světě. Byly přeloženy do 17 jazyků a v současnosti se podle nich připravuje celovečerní film.
John, někdejší autor televizních a reklamních scénářů, žije se svou ženou Leonií v přímořském předměstí Sydney zvaném Manly a pracuje na dalších příbězích série Hraničářův učeň.
Copyright © John Flanagan 2005
© Cover Illustration: Paolo Barbieri
© Graphic Design: Arnoldo Mondadori Editore SpA, Milano.
All rights reserved