„Kdy se pro vás máme vrátit?“ zeptal se trhanou řečí kormidelník.
„Není třeba,“ řekl Tor a oba mořeplavci si viditelně oddechli.
„Zajdeme hlouběji na pevninu a přejdeme hřeben směrem k rovníku, abychom se dostali na rovinu Men- Zin,“ pokračoval astrofyzik a nahlížel do mapy. „Tam pro nás pošlou letadlo.“
„A prohlédneme si největší mrtvé město na Zadní polokouli,“
dodala Tivisa.
„Kin-Nan-Te!“ zvolal kormidelník a zmlkl.
Jeho druh do něho strčil, přitom se ukláněl astronautům a přál jim „neúchylnou cestu hada“.
Potom Tormanťané rozhoupali plavidlo, loď se odtrhla od mělčiny a zmizela v Zrcadlovém moři.
Pozemšťané, odkázáni teď sami na sebe, shodili šaty, sbalili je do pevných ranečků a připevnili k devítinožkám.
Nato se tři postavy v temně granátovém, malachitově zeleném a skořicově zlatém skafandru vydaly dlouhým neúnavným krokem podél břehu k oválnému prostranství u přístavu. Opuštěné město je přivítalo skličující jednotvárností, charakteristickou pro spěšné a ledabylé stavitelství v epoše populační exploze. Svědčily o tom domy, školy, bývalé zábavní místnosti i nemocnice. Zvláštní zvyk, hromadit ve stísněných čtvrtích objekty pro různé účely, odsuzoval děti, nemocné i staré lidi žít v deprimující nahuštěnosti a brzdil hlučnou dopravu v úzkých ulicích podobných kanálům. To všechno Tivisa i Tor pozorovali už v živých městech.
V nevzhledných souběžných řadách budov s jednotnými okenními otvory nebylo nic tajemného, co obvykle přitahuje návštěvníky opuštěných měst. Pozemšťané spěšně přecházeli jednotvárné ulice plné prachu. Pokřivené pahýly stromů stály bez hnutí v dusném vzduchu a rozpadaly se při prvním doteku. Tor nazdařbůh vešel do budovy, která ho zaujala barevně orámovaným vchodem. Prorezavělé pruhy železobetonových krytin sotva udržovaly stropy.
Tor se rozhodl zajít hlouběji do domu. Ladně oblé kontury interiéru se pronikavě lišily od bezútěšných pravoúhelníků většiny budov. Polokruhovitou halou, přeplněnou zbytky nábytku, vstoupil do kulatého sálu, který mu okamžitě připomněl Zemi. Když se rozhlédl, uviděl, že stěny jsou obloženy dlaždičkami z leštěného dunitu a pyroxenitu, hornin, vyvřelých z nejspodnějších vrstev zemské kůry.
Zřejmě i nejhlubší zóny tormanského povrchu měly stejné složení. Jako by chtěly zdůraznit shodný původ, prosvítaly rudě pod nánosem prachu dva válcovité vlysy. Tor v nich poznal hrubozrnný eklogit s velkými krystaly granátů.
„Tore, kdepak jsi?“ zavolala hlasitě Tivisa a vstoupila za ním.
„Pssst! Odejdi odtud, budova sotva drží pohromadě.“
„Copak jsi objevil zajímavého v té zaprášené místnosti?“
„Je obložena hlubinnými vyvřelinami, které úplně připomínají pozemské. Vnitřní skladba Tormansu je asi Zemi velice podobná. V důsledku toho má planeta skoro stejnou gravitaci i charakter geologických procesů.“
Za městem se prostírala holá rovina, která směrem k horám zvolna stoupala. Vzduch se tetelil horkem a v dálce se rozplývaly tmavé skvrny. Stereoteleskop ukázal, že jsou to první živé stromy.
Tři Pozemšťané vytrvale šlapali po serpentinovité cestě z uježděného štěrku. Půda se za celá staletí pod koly těžkých povozů natolik slehla, že cesta připomínala říční koryto.
Vtom se Gen Atal zastavil tak prudce, ze devítinožka, cupitající vedle, zvedla mračno prachu, když se krátkýma nožkama zaryla do země.
„Podívejte, jdeme po hřbitově!“ zvolal inženýr kosmické ochrany a ukazoval na nekonečné pole malých vyvýšenin.
Někde bylo vidět ještě zbytky ohrádek nebo cementových desek místo pomníků.
„Vás to udivuje, Gene?“ řekl Tor Lik. „Ostatně, přišel jste právě z Coamu. Kolem každého města se na desítky kilometrů rozkládají podobné hřbitovy z doby přelidnění planety, kdy kvůli nedostatku paliva se mrtvoly nemohly spalovat, a lidé se musili vrátit ke starověkému způsobu pohřbívání. Gigantické hřbitovy jsou jedním z nejvýmluvnějších svědectví hrozné fosforové katastrofy na zdejší planetě. Jestliže se Tormans prvkovým složením tolik podobá Zemi, pak i zde musily být zásoby fosforu vcelku malé. Tormanťané nejen že rozpustili fosfor v odpadech splavených do oceánu, odkud ho jejich ubohá energetika nebyla schopna vytěžit. Oni ho zadrželi v trilionech svých koster a zakopali na těchto vyschlých hřbitovech. Tím ho vyloučili z koloběhu planety a zapomněli přitom, že jakékoli procesy proti toku entropie se neobejdou bez fosforu.“
„Ano, je podivné, proč se nevzdali starodávného pochovávání tělesných pozůstatků?“
„Zřejmě bylo nad jejich síly dát událostem jiný směr,“
řekl Gen.
„Anihilace kvality kvantitou,“ řekla Tivisa. „V zelených džunglích byl tygr velkolepým zvířetem, nahánějícím až mystickou hrůzu. Ale představte si deset tisíc tygrů, vyhnaných třeba na takovouhle rovinu! Ať je taková masa sebenebezpečnější, je to jen stádo odsouzené k záhubě, tygr v ní neexistuje!“
Gen Atal si z neznámých důvodů povzdechl a nepronesl už ani slovo.
Řídký porost se rozprostíral na všechny strany a mizel za horizontem na úpatí horského pásma. Pozemšťané došli k prvním stromům. Tmavohnědé krátké kmeny zvedaly k olověnému nebi pravidelné trychtýřovité koruny, jejichž větve nesly veliké čokoládově zbarvené listy. Neobvyklá asymetrie zakrnělých kuželů, postavených základnami vzhůru, připomínala, že v okolí Zrcadlového moře panuje stálé bezvětří. Cestovatelům bylo horko, přestože provzdušování skafandrů pracovalo naplno. Vzduch, unikající záklopkami na patách, vířil při každém kroku malé stružky prachu.
Tormanský večer bez soumraku zastihl astronauty mezi stejnými stromy, ale s daleko silnějšími kmeny a korunami tak hustými, že se jednotlivé větve ztrácely v záplavě obrovských listů. Dlouhé stíny se kladly na suchou půdu.
Strnulá obora nejevila sebemenší známky života. Když však Pozemšťané ulehli k odpočinku poblíž stromu rostoucího u cesty, slétl se kolem rozsvícené lampy jakýsi poloprůhledný hmyz. Astronauti pro všechny případy zapojili vzdušné trysky na límcích svých skafandrů. Tivisa pomalu vtáhla vzduch rozšířeným chřípím a řekla:
„Sugesce je báječná věc. Patrony trysek jsou zásobeny pozemským vzduchem, a třeba vím, že je to jen atomární směs, absolutně bez chuti i vůně, cítím, že zdejším dusnem vane aromatický vítr severních jezer… Pracovala jsem tam před expedicí.“
„Zde musí každý ventilátor připadat člověku jako severní vítr, proti tomu vedru a prachu,“ zabručel Tor Lik, vytáhl chladicí polštářek a přilehl k boku svého robota.
Dvanáctihodinová tormanská noc trvala příliš dlouho, než aby astronauti mohli čekat do svítání. První se probudil Gen Atal, zmořený hrůzostrašnými sny. Zjevovaly se mu mihotavé gigantické stíny, neurčité postavy, jež se přikrádaly podél nakloněných kamenných hrází, rudé chuchvalce kouře v zejících propastech. Gen nějakou dobu ležel a snažil se analyzovat svá vidění, dokud nepochopil, že podvědomé instinkty ho upozorňují na hrozící nebezpečí, vzdálené sice, ale nesporné. Vstal, a v tu chvíli se probudila i Tivisa.
„Zdálo se mi něco ošklivého, zneklidňujícího. Zde na Tormansu cítím v noci zvláštní tíži, hlavně před rozbřeskem.“
„Hodina Býka, dvě hodiny po půlnoci,“ poznamenal Gen Atal. „Tak nazývali pravěcí lidé dobu krátce před svítáním, kdy prý panují démoni zla a smrti. Mongolové ze Střední Asie věřili, že vláda Býka končí, když koně před rozedněním uléhají na zem.“