„Na tom není nic divného,“ ozval se astrofyzik. „Je to docela zákonitý pocit, v němž je obsažena fyziologie organismu ještě z prvobytných dob a zvláštní stav atmosféry před svítáním.“
„Pro Afiho je všechno spojeno s kosmem!“ zasmála se Tivisa.
Genův rudozlatý robot se hnul kupředu. Vysoko zvednutá lampa na pružném stvolu osvětlovala cestu. Černé stíny divoce tančily v prohlubních a výmolech, jako v Atalových snech. Devítinožka na nerovné půdě poskakovala, a tma se hned těsně přibližovala, hned zas na chvíli ustupovala.
V návalech temnoty vždy na okamžik zaplály ojedinělé ohýnky hvězd. Napravo nemohoucně svítil měsíc Tormansu, a jeho bledý svit spoře ozařoval pravidelný vršek vzdálené hory. Aniž věděli jak, dosáhli cestovatelé průsmyku. A znovu měli před sebou holou pustinu… Začal sestup, stejně povlovný jako byl výstup. Vepředu se v řídnoucí tmě rýsovalo něco temného a zakrývalo celý, stěží viditelný horizont. Dole bylo slyšet slabý rovnoměrný šum.
Pozemšťané už přivykli ohromným vyschlým prostorám Jan-Jachu a neuvědomili si hned, že to bublá voda. Krátké svítání zhaslo robotovu lampu a vpravo vzadu zaplálo ponuré purpurové slunce. Stoupalo, jasnělo, a mezi horami se objevila kotlina. Kdesi pod svahem šuměla říčka a za ní, na nízkých kopcích, rostla houšť gigantických stromů.
I v astronautech, zvyklých na stopadesátimetrové pozemské eukalypty a sekvoje, se zatajil dech. Řady poměrně štíhlých kmenů, vysokých dvě stě padesát až tři sta metrů, vytvářely nahoře souvislý příkrov z větví a listí. Pozemšťané sestoupili k říčce. Očekávali průzračný horský potok běžící přes oblázky a štěrk, ale narazili na hlubokou, temnou, skoro nepozorovaně plynoucí vodu, přehrazenou kusem obrovitého stromu spadlého napříč. Šestice poutníků, tři lidé a tři roboti, přešli opatrně přes kluzkou hráz na měkký mechovitý porost. Devítinožky musily dělat skoky, aby v něm neuvízly krátkýma nožkama. Mech vystřídala opět suchá kamenitá: půda, pokrytá v lesním pásmu silnou vrstvou zetleného listí a větví. Pod nohama chodců se poloshnilý příkrov měnil v červenohnědý prach. Zřejmě celá staletí nikdo nevstoupil na tyto zvetšelé zbytky.
„Takhle tedy vypadaly tormanské lesy před příchodem našich hvězdoletů!“ řekla Tivisa tiše.
„Zajímalo by mě, kdo tu v těch dobách žil?“ položil otázku Gen Atal a zvířil temný prach, když nohou prohrábl zpuchřelou vrstvu listí a plodů. „Zde dole by se někdo stěží uživil!“
„V pozemských pralesích se všechno živé soustřeďovalo tam,“ ukázala Tivisa rukou ke zkřiveným větvím v nedohledné výšce.
Jako odpověď na její posunek se rozlehl lesním tichem vysoký svištivý skřek. Pozemšťané ztuhli překvapením.
Kdesi v dálce se ozvala odpověď připomínající hvizd rychloběžné diamantové pily.
Tor Lik vytáhl spěšně stereoteleskop a snažil se zahlédnout něco v hustém listí. Ale ve třísetmetrové výšce postřehl jenom nepatrný pohyb větví.
„Tak vida!“ vykřikl vesele Gen Atal. „Všechno za Zrcadlovým mořem přece jen nevymřelo! Všechno Tormanťané nesnědli!“
Působí-li faktor Ahrimanovy Střely, pak tam zbylo sotva něco kloudného,“ zašklebil se Tor Lik. „Ten skřek ve mně nevzbuzuje zrovna sympatické pocity.“
Astronauti dlouho stáli, poslouchali, a nastavili oko robotovy kamery na malou světelnost. Ale zdálo se, že obrovitý les v sobě neuchoval o nic víc života než zchátralé krabicovité domy ve městě Čendin-Tot.
Ještě dva další dny strávili astronauti v lese a prodírali se nánosy rostlinného prachu z kopce na kopec. Občas narazili v hustém porostu na malé průrvy, které jako sloupy oslnivého jasu vystupovaly vzhůru. Ve výšce bylo vidět olověně šedé nebe, orámované čokoládovými větvemi s hustým listím. Třetí den se zastavili na kraji menší mýtiny.
„Ztrácíme zbytečně čas,“ řekla Tivisa rozhodně. „Jestli se ve zdejší rezervaci, která je nesporně prastará, uchovalo pár podobných křiklounů, pak máme mizivou naději, že bychom je mohli uvidět, natož pozorovat. Mají před člověkem příliš velký strach.“
„Kromě tamtoho!“ zašeptal Gen a ukazoval rukou k protilehlé straně mýtiny.
Za sloupem světla se mezi stromy ukrylo zvíře o něco menší než medvěd. Bystré oči, podobné ptačím, pozorovaly nehnutě stojící astronauty beze strachu, jako by odhadovaly vlastní síly proti moci vetřelců.
Tivisa vytrhla narkotizační pistoli a poslala stříbrnou ampulku do boku zvířete. Vyrazilo krátký hluboký řev, poskočilo, a když dostalo druhou ampuli do zadní nohy, zmizelo. Gen Atal se vrhl za ním. Tivisa zkrotila jeho zápal, když mu řekla, že preparát účinkuje na velké plazy během dvou minut. Jestliže má ovšem zvíře hlouběji uloženou nervovou strukturu, trvá to i déle.
Stopa vyrytá ve zpuchřelém nánosu vedla k úpatí obrovitého stromu, který vynikal i mezi okolními giganty. Zvíře omámené silným narkotikem, naletělo prudce na kmen a svalilo se naznak. Nesnesitelný mrtvolný pach donutil astronauty, aby si nasadili nosní filtry. Teprve pak mohli přistoupit těsně k neznámému živočichu. Měl kůži černou jako tormanská noc, bez chlupů, celou pokrytou šupinami.
Velké oči, teď vytřeštěné a skelnaté, hovořily o nočním způsobu života. Dva páry zahnutých tlap byly tak blízko u sebe, že vzbuzovaly dojem, jako by oba vycházely z jednoho místa na trupu. Pod těžkou hranatou hlavou byl vidět další pár končetin, dlouhých a svalnatých, se srpovitě zakřivenými drápy. Široká tlama bez pysků byla otevřená a odhalovala dvojitou řadu kuželovitých otupených zubů.
Buď účinek narkotika, nebo náraz na strom způsobil, že příšera vyzvrátila páchnoucí obsah svého žaludku.
Tor Lik chytil Tivisu prudce za ruku a ukázal na polostrávenou lidskou lebku vyvrženou s ostatními úlomky kostí. Oba výzkumníci sebou trhli při výkřiku Gena Atala:
„Buďte opatrnější, přichází k sobě!“
Zadní tlapa zacukala jednou, podruhé… — To není možné! přemýšlela Tivisa. — Paralyzátor účinkuje nejméně hodinu. — Rozhlédla se a uskočila před pohledem několika párů očí, stejně velkých a rudých, jaké měla uspaná nestvůra. Hleděly na ni upřeně z temnoty. Jedno ze zvířat, polozakryté ztrouchnivělou vrstvou, plížilo se svíjivě k omámenému živočichu.
„Tore, rychleji!“ zašeptala Tivisa.
Ochranné pole robota odmrštilo drzého netvora a jeho řev zanikl v neproniknutelné stěně.
Tor Lik postavil devítinožku na druhou stranu a Tivisa se začala obírat anestezovaným zvířetem. Gen Atal vytáhl ze svého robota přístroj podobný Tivisině paralyzující pistoli a nasadil na něj okrouhlé pouzdro s ozubeným čepem uprostřed. Astrofyzik zatím pomáhal Tivise. Převrátili společně trup obludy a pořizovali elektronogramy.
Gen Atal nastavil pistoli na maximální úder a vystřelil vzhůru podél stromu, u kterého stáli. Pouzdro dokonale přilnulo k vidlici dvou mohutných větví ve výšce víc než tři sta metrů. Na dálku řízený motor spustil na tenounkém lanku záchytnou karabinku. Gen k ní připevnil propletené popruhy, spojil je dvěma přezkami, a provizorní výtah byl hotov.
Za několik minut se Tivisa vyhoupla do závratné výšky, tažená motorem ukrytým v pouzdře. Pomocí vlastní pistole zatloukla do kmene několik skob s kroužkem pro zabezpečovací lanko a závěs robotů. Poslední se vznesl do větví Gen Atal a jeho devítinožka. Sotva se vypnulo ochranné pole obludy číhající za stromy se vrhly ke zvířeti, které se dosud neprobralo. Chřupot kostí a táhlé vytí nepřipouštěly pochyby o osudu Jednoho z posledních velkých živočichů, kteří obývali planetu předtím, než ji zpustošil člověk.