Hluboký signál hvězdoletu, podobný vzdálenému hřměni, přinesl astronautům nesmírnou úlevu. Místo temně modrého světla zazářilo na robotu žluté. Temný Plamen žádal spojení. Tor Lik vypnul pole u vrat, kde byl na stráži Gen, a třetí devítinožka začala vysílat.
Grif Rift se zeptaclass="underline"
„Jak dlouho vystačíte s kruhovou ochranou?“
„Všechno závisí na tom, jak často budou útočit, odpověděl Tor.
„Počítejte s nejhorším.“
„Pak vydržíme nejdéle osm hodin.“
Grif Rift zkoumal mapu Tormansu.
„Náš diskolet uletí sedm tisíc kilometrů k vám za pět hodin. Raketa by tam byla za hodinu. Ale při nedostatečných znalostech povrchu planety nemůžeme ji zaměřit s patřičnou přesností. Nemohli byste se probít za město?“
„To nejde. Bojím se, že by se to bez obětí neobešlo.“
„Máte pravdu, Tore. Pak nemá cenu posílat ani diskolet.
Ať se s nimi vypořádají Tormanťané sami. Jejich letadlům netrvá cesta do Kin-Nan-Te také víc než pět šest hodin. Hned zavolám Rodis. Zapínám televideofon i paměťový stroj. Dejte mi videokanál pro snímkování, a držte se!“
Tor Lik spěšně předal obraz a vypnul spojení. Byl nejvyšší čas. Gen Atal signalizoval nebezpečí a třetí robot zaštítil vchod ochranným polem.
Čas plynul a tlupa dál tvrdošíjně a tupě běsnila u hranic vymezených čtyřmi modrými sloupy. Gen si vyčítal, že nevzal z hvězdoletu baterie ovlivňující psychiku, jakých se užívalo, když na člověka zaútočilo zvíře. Rozehnaly by zdivočelé Tormanťany, protože by v nich vzbudily pocit panického zvířecího strachu. Podobné zařízení potřebovali teď astronauti jako nikdy předtím, ale nezbývalo jim nic než čekat. Mohli tlupu zničit, podobná myšlenka však nemohla Pozemšťany ani napadnout.
Tu dobu v zahradách Coamu vysvětlovala Fai Rodis inženýru Taelovi situaci a prosila ho, aby okamžitě poslal letadlo na záchranu ohrožené trojice.
„Pro nedostatek pohonných hmot rozhoduje o letech jenom Rada Čtyř.“
„Tak informujte okamžitě Radu, nebo ještě lépe, samotného vládce.“ Tael nerozhodně stál.
„Chápete přece, že máme málo času!“ zvolala Rodis udiveně. „Proč otálíte?“
„Pro mě je velmi těžké podat zprávu vládci,“ řekl chraptivě Tael. „Rychlejší bude, když vy sama…“
„Proč jste to neřekl hned!“ a Fai pospíšila do pokojů předsedy Rady Čtyř.
Čojo Čagas naštěstí ten den nikam neodjel. Za půl hodiny uvedli Fai do zelené komnaty, která se stala už trvalým místem pro její schůzky s vládcem Tormansu.
„Něco podobného jsem předvídal,“ řekl Čojo Čagas, když pohlédl na snímek pořízený hvězdoletem. „Proto příslušní činitelé přemlouvali vaše výzkumníky, aby cestu neriskovali.“
„Ale nevysvětlili jim, o jaké nebezpečí se jedná!“
„Správce každé oblasti se stydí, či správněji, bojí mluvit o těch nelidských tvorech. Nazývají je, rouhači obou blah’.“
„Obou blah?“
„Samozřejmě. Dlouhého života i lehké smrti. Odřekli se jednoho i druhého, a proto musí být zničeni. Stát nemůže trpět podobnou svévoli. Ale oni se skrývají v opuštěných a odlehlých městech. Boj s nimi ztěžuje nedokonalá doprava, a tak zůstávají hanbou pro správce každého pásma.“
„Ztrácíme trestuhodně čas,“ řekla Rodis. „Každá promeškaná minuta může způsobit záhubu našich druhů. Mají sice spolehlivou ochranu, ale baterie nejsou nevyčerpatelné.“
Úzké neproniknutelné oči Čojo Čagase upřeně pozorovaly Rodis.
„Vaše devítinožky mají vražednou sílu. Vzpomínám si, jak rozmetaly dveře v tomto paláci,“ usmál se vládce jízlivě.
„Ovšem, každý robot má řezací paprsek, infrazvuk pro překonávání překážek a konečně laser… Ale nechápu, kam míříte?“
„Žena s tak pronikavou inteligencí a nemůže pochopit, že místo plýtvání energií na ochranné pole je třeba ty padouchy zničit.“
„Oni to neudělají!“
„Ani když jim poručíte?“
„Nemohu vydat tak nemorální příkaz. Ale i kdybych to zkusila, nikdo ho nesplní. Je to jedna z hlavních zásad naší společnosti.“
„Neuvěřitelné! Jak může existovat společnost na tak chabých základech?“
„Vysvětlím vám to později, ale teď neztrácejme čas, a vydejte rozkaz! Mohli bychom poslat vlastní diskolet, ten však neletí rychleji než letadla vaší bezpečnostní služby, a hlavně nevíme, jak jednat s tak divokou tlupou podle zdejších zákonů. Co používáte v podobných případech?
Uklidňující hudbu, nebo plyn dočasné radosti?“
„Plyn radosti!“ řekl Čojo Čagas se zvláštním přízvukem.
„Budiž tedy! Na kolik hodin stačí vašim lidem energie?
Copak jim nemůžete poslat raketu s bateriemi z vašeho všemohoucího hvězdoletu?“ Rodis pohlédla na signalizační náramek se zaznamenaným časem, kdy přišel signál z města Kin-Nan-Te.
„Zásoba energie stačí asi na sedm hodin. Ale s raketou nedokážeme přesně přistát bez korigujících stanic. Zabili bychom své kolegy, protože náměstí, kde jsou obklíčeni, je příliš malé.“
Čojo Čagas vstal.
„Vidím, že vám jejich osud dělá velké starosti. Nejste koneckonců vůbec tak chladní a bez emocí, jak se snažíte představit nám, obyvatelům Jan-Jachu!“ Otočil malinkým diskem na stole a zamířil do vedlejšího pokoje. „Vrátím se za okamžik!“
Čekal ho vysoký hubený „hadonoš“ s vpadlýma očima a širokými žabími ústy s tenkými rty.
„Pošlete dvě letadla z bezpečnostní rezervy do Kin- Nan-Te na pomoc našim hostům ze Země,“ začal vládce a díval se přes uctivě skloněného úředníka. „Jejich ochrana bude fungovat ještě sedm hodin,“ pokračoval Čojo Čagas, „to znamená, že za sedm a půl hodiny bude už pozdě. Slyšíte, za sedm a půl!“
„Pochopil jsem, veliký!“ úředník pozvedl k vládci oddané oči.
„Rouhači musí být do posledního vyhlazeni. Tentokrát už bez všech výslechů a průtahů. Prostě zničit!“
„Hadonoš“ se uklonil ještě hlouběji a odešel. Čojo Čagas cestou do zeleného pokoje mluvil sám k sobě: — Uvidíme, jsou-li tak dětsky naivní, jak mě ujišťuje ta Kirké. I když je to svým způsobem experiment.
„Rozkaz je vydán. A mé příkazy se tu plní!“ Fai Rodis mu poděkovala pohledem, ale najednou zbystřila pozornost.
,,O jakém experimentu přemýšlíte?“
„Rád bych vám sám položil několik otázek,“ řekl rychle Čojo Čagas. „Budete se po tomhle poučeni ještě snažit navštívit vzdálené oblasti planety?“
„Ne. Výprava se uskutečnila jenom na výslovné přání našich vědeckých pracovníků, kteří chtěli vidět prapůvodní přírodu Jan-Jachu.“
„Nu, tak ji tedy viděli!“
„Nebezpečí nevyšlo z přírody. ,Rouhači’ jsou jen produktem lidské společnosti založené na potlačení rovnosti.“
,,O jaké rovnosti mluvíte?“
,,O jediné! Té, která dává každému stejné možnosti.“
„Rovnost je vyloučena. Lidé jsou tak rozdílní, a tedy ani jejich možnosti nemohou být stejné. Když omezené zásoby planety jsou vyčerpány na nejvyšší míru, zdaleka ne každý člověk je hoden, aby žil. Lidé mnoho spotřebují, ale nemají-li schopnosti, oč jsou lepší než červi?“
„Vy pokládáte za hodné života jen ty, kteří mají vynikající schopnosti? Ale vždyť existuji prostě dobří, hodní a svědomití pracovníci!“