„Copak jste na Zemi nemohli tuto sílu regulovat chemicky, pomocí léků?“ zeptal se Evizin známý neurochirurg.
„Lépe je nezasahovat do složité struktury hormonů, které jsou psychofyziologickým základem individua, a jít přirozenou cestou erotické výchovy.“
„Vy učíte chlapce a dívky erotice? To je neslýchané!“
zvolal neurochirurg.
Ozvalo se pohrdavé mumlání a bručení. Vysoký lékař s jakousi zářící broží na hrudi vstal, prošel kolem prvních řad posluchačů a impertinentně se na Evizu zadíval.
„Čekal jsem jiná odhalení od vyslankyně Země. Tahle jsou stará jako Bílé Hvězdy. Uplatňujete v praxi, abych tak řekl, základní erotickou instruktáž u jednotlivých párů?“
„Samozřejmě! Aby zamilovanost dvojice trvala co nejdéle.“
,,A když dlouho nevydrží?“
„Pak oba partnery zklidníme tím, že každému zvlášť se dostane poučení o vyšším Erotu.“
„To je u nás absolutně nemožné. Pozemšťanům zřejmě chybí hlavní milostný cit, totiž žárlivost.“
„Žárlivost u nás opravdu neexistuje. To je přežitek prvobytného pohlavního výběru, kdy se bojovalo o samici nebo samce. Naše ženy i muži jsou silní a klidní, nežárlí, pochopí i dočasné neporozumění. Ale vědí, že nejvyšší štěstí člověka je vždycky na hranici jeho sil.“
Oponent pohlédl na Evizu mužsky oceňujícím zrakem.
„Zřejmě je to možné jen proto, že vy, Pozemšťané, jste tak chladní, že váš podivuhodně nádherný zevnějšek člověka spíš odrazuje, než přitahuje.“
Část mužů souhlasně zatleskala.
Eviza se nahlas rozesmála.
„Cestou na konferenci jsem vyslechla rozhovor několika zde přítomných mužů, kteří se o mých přednostech vyjadřovali docela jinak. I teď cítím pozornost adresovanou mým nohám.“ Pohladila si oblá kolena vykukující pod krátkým oděvem. „Ani na okamžik jsem nepřestala vnímat lačné pohledy namířené ke mně z mnoha stran. To znamená, že chlad rozhodně nevadí přitažlivosti a můj oponent nemá pravdu.“
Teď zas ženy odměnily Evizu potleskem.
„Jsme opravdu chladní, pokud nedáváme volný průchod erotice, ale pak...“
Eviza pomalu vstala, vzpřímila se a vypjala, jako ve chvíli nebezpečí. A Tormanťané uviděli novou proměnu astronautky. Rty měla pootevřené, jako by se chystala zpívat nebo cosi říci, „tygří“ oči téměř zčernaly. I beztak vyzývavá ňadra mladé ženy se vzepjala ještě výš, ladný štíhlý krk se vztyčil na neširokých, rovných ramenou s nepředstavitelně čistou a hladkou pokožkou, ruměnec vzrušení pronikl opálenou vrstvou obnažené pleti. Klidná a přívětivá vědecká pracovnice zmizela. Místo ní tu stála sama podstata ženství ve vyzývavé kráse a síle, lákavá, hrozivá, maličko přezíravá...
Změna byla tak pronikavá, že posluchači zděšením couvli.
„Had, skutečný had,“ ozval se šepot ohromených Tormanťanek.
Eviza využila všeobecného zmatku a opustila palouk.
Nikdo se neodvážil ji zastavit.
Čedi šla pomalu ulicí a tiše si pobzukovala, třebaže by se nejraději rozezpívala z plných plic. Toužila vyběhnout na volné prostranství, už dávno pociťovala nedostatek prostoru.
Pokojíky malé jako klícky, v nichž teď trvale bydlila, ji nesnesitelně stísňovaly. Někdy nemohla vydržet steskem, neměla sílu dívat se ani dýchat, a pak se vydávala na toulky, míjela malinké parčíky a ubohá náměstí a spěchala, aby co nejdříve byla v hlavním parku. Teď chodila častěji sama.
Stávalo se, že ji zastavovali „fialoví“ nebo lidé v uniformě s „okem“ na hrudi. Kartička ji vždycky spolehlivě vysvobodila. Casor ji upozornila na tmavě modře podtrženou řádku značek, jež v překladu znamenaly „projevovat zvláštní pozornost“. Byl to kategorický příkaz všem Tormanťanům, ať v jídelnách, obchodech, kadeřnických salónech, prostředcích veřejné dopravy, či kdekoli jinde, aby Čedi obsloužili co nejrychleji a nejlépe. Pokud chodila s Casor, nikdy kartičku nepoužívala, a přesvědčila se tak z vlastní zkušenosti, jak obtížné je pro řadového obyvatele hlavního města dosáhnout ne zvláštního, ale docela normálního zacházení. Sotva však vytáhla čtvereček z plastické hmoty, hrubiáni se začali co nejponíženěji klanět, a zároveň hleděli mít nebezpečnou návštěvnici co nejdříve ze dveří. Všechny ty nenadálé obraty, vyvolané strachem, Čedi natolik odrazovaly, že používala kartičku jen jako obranu před „fialovými“.
Už několik dní se Čedi nepodařilo navázat prostřednictvím robota spojení s Evizou nebo s Virem. Neviděla se ani s Rodis. Vir Norin žil mezi vědci a mladá socioložka nechtěla jít za ním, nebude-li to krajně nutné. Počítala, že se Eviza brzy objeví, a nedovedla si představit, co ji mohlo zdržet víc než čtyřiadvacet hodin. Čedi se vypravila k přítelkyni pěšky. Neodradila ji značná vzdálenost, ani špatný, terén města.
Šla kilometr za kilometrem, nevšímala si jednotvárných domů, ale snažila se objevit pomníky a památníky, v nichž se na každé planetě obrážely sny obyvatel, vzpomínky na minulost i touha po kráse. Na Zemi byly skulptury velmi oblíbeny a stavěly se na otevřených a osamělých místech.
Ale ve Středu Moudrosti stály na náměstích i v parcích obelisky nebo zpodobeniny hadů s poučnými nápisy.
Zřídkakdy se objevily sochy velkých vůdců z rozličných historických období Jan-Jachu. Pózami i výhružnými tvářemi, v nichž se zračila neústupná vůle, byly si všechny navzájem podobné jako blíženci. Úplně tu chyběly sochy, které by zachycovaly prostou krásu člověka nebo myšlenky.
Čedi zahnula do uličky s jednotnými rudými domy, zdobenými starodávnými vzory z černé keramiky. Vypadalo to, jako by ohromné kapky smůly stékaly po širokých hladkých stěnách. Zde byly byty DŽI, a také Evizin útulek v hlavním městě. Dívka vytočila známý kód, jímž se otvíraly dveře, a v maličké předsíni hlasitě požádala o dovolení vstoupit.
Hlava domácnosti, obstárlý bakteriolog, jako obvykle nebyl doma, protože většinu času trávil v Hlídkách Zdraví.
Ozval se hlas hospodyně, která zvala Čedi do vedlejšího pokoje. V křesle s knížkou v ruce seděla uplakaná žena středních let. Eviza prý nebyla už čtvrtý den doma. Žena se s obavou zeptala:
„Co myslíte, objeví se tu ještě vaše kolegyně? Vždyť tu zůstaly všechny její věci!“
„Určitě přijde. Ale co se vám stalo?“
„Neštěstí! Ach, jak bych tu potřebovala vaši přítelkyni!
Jen ona může zmírnit mé trápení!“
„Jaké? Možná že bych vám mohla pomoci hned?“
„Já...,“ žena vzlykla, slzy se ji koulely po tvářích.
Čedi ji položila ruku na hlavu.
„Nemohu,“ žena zvedla knihu, „vůbec nemohu číst.
Nevidím. Co se mnou bude? Trochu jsem si vydělávala výpisky. Ale teď? Co mám dělat? Jak budu žít?“
„Především se uklidněte. Máte muže a děti, kteří vás potřebují.“
Je strašné být bezmocná. To vy nepochopíte. Knihy byly mou jedinou radostí. Mně, která jsem neužitečná, nikomu nepotřebná, dávají knihy všechno!“ A znovu ji vyhrkly slzy. „Nevidím! A naši lékaři neznají pomoc.“