Slzy bezmoci a beznaděje se bolestně dotkly Čedina nitra. Neuměla bojovat proti lítosti, citu, který se jí zmocňoval stále silněji. Musí požádat Evizu, aby ženě pomohla nějakým účinným lékem.
V moři utrpení na Tormansu bylo ženino trápení jen kapkou. Pomáhat kapce je pro moře bez významu a bez užitku. Tak to učili Čedi na Zemi, kde se vždy požadovalo určit příčiny utrpení, zničit jeho kořeny, a tím napomáhat dobru. Ale zde bylo všechno naopak. Příčiny byly nad slunce jasnější, ale vykořenit je v propasti tormanského inferna nemohla nejen Čedi, ale ani celá posádka Temného Plamene. Dívka usedla vedle plačící ženy, uklidnila ji, a teprve pak se vydala domů.
Setmělo se. Na spoře osvětlených ulicích hlavního města se tu a tam objevili chodci, mihli se v záři luceren, a zase zmizeli ve tmě. Měsíc stál nízko nad obzorem a jeho slabý šerý svit vrhal matné přízračné stíny. Čedi byla patrně jedinou ženou v opuštěných ulicích této městské čtvrti.
Astronautka nespěchala do své komůrky. Připomínala si stříbřité měsíční noci na Zemi, kdy lidé mizeli v noční přírodě, aby buď o samotě snili, milovali se nebo podnikali procházky společně s přáteli. Zde s příchodem tmy všichni pádili domů pod ochranu svých čtyř stěn, a ještě se bojácně ohlíželi.
Čedi šla asi hodinu, než se dostala do dobře osvětlené centrální čtvrti ve Středu Moudrosti. Večerní zábavy sem přilákaly spousty lidí, hlavně z řad KŽI, kteří kvůli bezpečnosti přicházeli v malých skupinkách. DŽI se vyhýbali místům, kam chodili KŽI.
I Čedi se snažila skupinkám vyhnout, aby nemusila použit únavného psychologického působení, ale hlavně aby nepotřebovala ukazovat ochrannou kartičku vládců. Když uviděla proti sobě přicházet hlouček mužů, kteří za doprovodu reproduktoru hulákali jakousi rytmickou píseň, přešla na druhou stranu ulice a zastavila se u kamenné brány.
Lidé chodili sem a tam, ozývaly se výkřiky a hlasitý chechtot, tak vlastní obyvatelům Jan-Jachu. Dva mladíci přistoupili k Čedi a snažili se zapříst rozhovor. Široké schodiště tonulo v jasném rudě fialovém světle, které sem v šikmých kaskádách dopadalo z průčelí Paláce Večerních Potěšení, obklopeného dvojitou řadou tmavě modrých čtyřhranných sloupů zdobených zlatem. Mládenci však zmizeli jako odvátí větrem, když cestu zatarasili tři KŽI, obávané „vzory“.
Přišli blíž, prohlíželi si Čedi, a pak mezi sebou o něčem hovořili. Vtom čísi ruka uchopila dívku zezadu a přinutila ji, aby se otočila. V ostrém pocitu nebezpečí uhnula instinktivně stranou. Strašlivý úder, způsobený něčím těžkým zřejmě kovem, zasáhl Čedi do hlavy, sedřel jí kůži na zátylku, roztrhl sval a roztříštil jí pravý ramenní kloub, klíční kost i část lopatky. Při pádu se bezděčně obrátila na levou stranu. Těžký šok jí stiskl hrdlo i srdce, zatemnil oči, hasil vědomí. Náraz při pádu projel jako tisíc rozžhavených nožů jejím ramenem, rukou i šíjí. Silou vůle zvedla Čedi hlavu a škubla sebou ve snaze zvednout se na kolena. Před ní jako v dálce vyvstala známá tvář. Šotšek na ni hleděl vylekaně a s vítězoslavnou zlobou.
„Vy?“ zašeptala Čedi s nesmírným údivem. „Proč?“
Při vší omezenosti si Tormanťan uvědomil, že v krásném obličeji své oběti nevidí ani strach, ani hněv. Jen údiv a lítost, ano, hlavně lítost, která platila jemu! Neobyčejná duševní síla astronautčina probudila cosi v jeho temné duši.
„Co stojíš? Vraž jí další!“ křikl jeden z jeho kumpánů.
,,Zmizni!“ Šotšek se po něm rozehnal jako beze smyslů.
Všichni vzali do zaječích. Bezděční svědkové surového přepadení se rozutekli už předtím. Osvětlené schodiště bylo pusté a prázdné.
Čedi se pomalu převrátila na bok a zůstala ležet u Šotšekových nohou. V bezmocném zhroucení pozemské dívky zanikalo tolik čisté a nekonečně vzdálené krásy, že mladík najednou pocítil, jak ho nesnesitelný žal a výčitka doslova trhají vedví. Mohl je překonat jen jediným způsobem. Zaskřípal zuby, vytrhl dlouhou trojhrannou jehlu a vší silou si ji vrazil do hrudi, rovnou do srdce. Klesl k zemi a odvalil se několik kroků od Čedi. Ta ovšem neviděla ani Šotšekovu sebevraždu, ani dva „fialové“, kteří přiběhli, obrátili ji tváří ke světlu, prohledali, a když objevili vládcovu kartičku, s hrůzou přivolali uniformovaného muže „s okem“.
„Do Ústřední nemocnice, okamžitě!“ zněl jeho příkaz.
KAPITOLA XI
Masky v podzemí
Fai Rodis neměla příležitost uvidět vládce před svým odjezdem do Památníku Historie. Vyhnul se audienci na rozloučenou.
Vysoký, hubený „hadonoš“, který dělal prostředníka mezi předsedou Rady Čtyř a Fai, vysvětlil velitelce expedice, že „Veliký“ je krajně zaneprázdněn státními záležitostmi. Neodkladná práce v souvislosti s událostmi předešlého týdne by Rodis docela pobavila, kdyby neměla starost o přátele ve městě. Než opustila Coamský palác, stačila alespoň instalovat mikrovysílač souřadnic.
Nové obydlí, přes pochmurnost architektury a celkovou zpustlost, připadalo Fai útulnější než vládní sídlo v zahradách Coamu, i když si nezasloužilo svůj pyšný název Památník Historie. Byl to pravděpodobně starý chrám, postaveny kdysi na počest Všemocného Času. Nešlo o božstvo, spíš symbol, uctívaný zastara nereligiózními Tormanťany.
Chrám Času, tvořilo šest dlouhých budov z velkých tmavomodrých kvádrů. Domy stály paralelně a byly dva metry nad zemí spojeny otevřenou galérií, vroubenou balustrádou z propletených hadů. Průčelí každé ze šesti budov spočívalo na vřetenovitých sloupech z hrubé litiny. Zpustlý sad se zakrnělými stromy a křovinami rostl mezi chrámem a vysokou rudou zdí, po jejímž hřebeni se čas od času procházeli „fialoví“ strážci s nálevkovitými zbraněmi na hrudi.
Suchá půda, přes den vyhřátá, vydechovala v noci teplo s příchutí prachu.
Uvnitř budovy nebylo nic kromě knižních svazků.
Uprostřed každého sálu stály vysoké desky z šedého a rudého zrnitého kamene, pokryté složitými kresbami starobylých nápisů. Před deskami byly rozmístěny kamenné schrány pro přinesené dary.
Boční přístavky v horních podlažích byly zastavěny skříněmi a policemi plnými knih. U volných stěn mezi okny se kupily haldy polozetlelých rukopisů, novin, reprodukcí nebo grafik. Podobná podívaná nebyla pro Fai ničím novým, protože na planetě Jan-J ach neexistovaly speciálně vystavěné památníky či knihovny. Spokojovali se zde jakžtakž přizpůsobenými prázdnými budovami ze starých dob.
Neměli tu ani opravdová muzea s rozsáhlými expozicemi, speciálně sestrojenými optickými diorámami se zvláštním osvětlením, nebo ochranným zařízením proti prachu a tepelným změnám.
V horních poschodích se zachovaly nesčetné pokoje a komůrky s neznámým určením, úzké chodby, vratké balkony a prostory v podkroví.
Když „hadonoš“ vedl Rodis, aby si vybrala svůj příbytek Tael, který pozemskou „vládkyni“ ustavičně doprovázel, stačil jí pošeptat, aby trvala na páté budově od brány.
„Hadonoš“ měl radost, čekal, že Fai bude chtít bydlit poblíž vchodu, ale přece jen se z bázlivé opatrnosti zeptal, proč se jí zalíbil právě pátý chrám.
„Budova je zachovalejší než ostatní,“ odpověděla Rodis bez rozmýšlení, „a kromě toho na odpočívadle schodiště je pozoruhodný had.“