Těla tří Pozemšťanů ležela na hřbitově v besídce z narudlého kamene. Tivisa a Tor se i ve smrti objímali a jejich nepoškozené tváře si zachovaly výraz milostné něhy. Gena Atala mohli poznat jen podle skafandru.
Eviza i Vir zbavili těla ochranných oděvů, které nebylo výzkumníkům od příletu na planetu dopřáno svléknout, a přistoupili k smutečnímu obřadu. Zapojili roboty na nejsilnější výboj a na kamenné desce zůstaly jen obrysy těl, vyznačené tenkou vrstvou popela.
Platinové urny a tři devítinožky, jejichž pláště nesly stopy nezdařených pokusů o průlom, dopravili na Temný Plamen.
Rodis dostala pozvání od Rady Čtyř. Vládcové planety jí vyjádřili soustrast nad záhubou tří pozemských hostí.
Náhodou nebo záměrně se Rada sešla v černém sále, nazývaném astronauty Sál Chmur.
Fai, neúčastná a bez hnutí, vyslechla vstoje krátkou řeč Čojo Čagase. Předseda Rady Čtyř čekal zřejmě na odpověď, ale Rodis mlčela. Nikdo se neodvážil porušit napjaté ticho. Konečně Fai přistoupila k Čojo Čagasovi.
„Mnohému jsem se na vaší planetě naučila,“ řekla bez afektu. „Teď už chápu, že může zalhat člověk donucený k tomu neblahou situací. Ale proč lže ten, kdo vládne velikou mocí a silou, kterou mu dává celá pyramida lidstva Jan- Jachu, na jejímž vrcholu stojí? Proč? Je snad celý systém vašeho života tak proniknut lží, že ovládá i samotné vládce?“
Čojo Čagas pobledl, vstal a procedil sevřenými rty:
„Cože? Jak se můžete opovážit…“
„Mé úmysly jsou poctivé, proto mohu všechno. Vy sám jste mě ujistil, že letadla odstartovala, a zdůraznil jste, že vaše příkazy se neodkladně plní. Když jsem se na vás obrátila podruhé, odpověděl jste, že letadla mají zpoždění, protože je zadržela bouře. Nevyznám se v planetografii Jan- Jachu, musila jsem vám uvěřit. Ale Gen Atal aTor Lik prozkoumali atmosféru, odhalili podvod a stačili nás před smrtí ještě varovat.“
Rodis umlkla. Čagasova tvář se zkřivila. Křikl pronikavě na celý sáclass="underline"
„Gen Ši!“
„Poslouchám, velký vládče!“
„Okamžitě zjistit, kdo řídil letadla, kdo hlásil bouři a kdo vedl celou akci. Všichni sem. Vyšetřování povedu sám!“
„Prosím vás, pane předsedo Rady!“ Fai sepjala dlaně a sklonila hlavu. „Není třeba dalších obětí, i tak je jich dost.
Vaše stráže zabily mnoho lidí ve městě Kin-Nan-Te a my,“
Fai se poprvé zachvěla, „jsme ztratili své blízké.“
„Vy to nechápete,“ namítl zlobně Čojo Čagas. „Ti, kdo se provinili, zneuctili mě, Radu, nás všechny. Udělali z nás licoměrné lháře!“
„Co se tím změní, když je popravíte?“ „Všechno! Viníci budou potrestáni a vy se přesvědčíte o upřímnosti a opravdovosti našich úmyslů.“
Rodis pohlédla zamyšleně na Čojo Čagase.
Vládce Tormansu nevydržel její němou výčitku. Klesl shrbeně do křesla a máchnutím ruky rozpustil Radu.
Fai stoupala po schodišti do „pozemského“ křidla paláce a připravovala se na obtížný rozhovor s Grifem Riftem.
Velitel trval na schůzce ve dvou. Rodis chápala, že jeho prosba vyplynula z přání, aby mohl všechnu svou vůli soustředit na ni samotnou.
Ocitli se tváři v tvář, jako by Fai vstoupila do řídící kabiny a usedla mezi stěnou a pultem. Neviditelná hranice kontaktu mezi frontálními plochami stereoprojekce pohlcovala vzdálenost, která je dělila. Rift i Rodis, jako všichni Pozemšťané s rozvinutou a trénovanou psychikou, chápali se vzájemně beze slov. Slova jen potvrzovala, co oba cítili.
Když Rodis zachytila pohled Grifa Rifta, upřený vyčítavě na zelené ohníčky čtyř zbylých „signálů života“, řekla tvrdě:
„To je nemožné, Rifte. Útěk, ústup, říkejte tomu jak chcete, není možný. Poté, co jsme tu zaseli naději, která začala růst ve víru!“ Velitel hvězdoletu ztěžka vstal. S rukama zaťatýma a trochu nahrbený, hleděl upřeně do zelených očí ženy, již nemohl nemilovat. Pak se narovnal a vypjal hruď. Celá jeho bytost vyjadřovala rozhořčení:
„Prokletá planeta nestojí ani za tisícinu našich ztrát. K ničemu dobrému tu ještě nejsou zralí. Nemůžeme si dovolit takové oběti!“ Grif ukázal směrem k vyhaslým světlům.
Rodis přistoupila až k samé stěně projekce.
„Uklidněte se, Grife,“ řekla měkce a tiše a pozvedla k němu smutnou tvář. „Zeptejte se mých tří kolegů, co o tom soudí!“
„Vím předem, jak odpovědí,“ řekl Grif, který se už ovládl a hleděl mimo Rodis. „Řeknou, že jejich přítomnost zde je nutná, že dává lidem na Tormansu naději a víru, a tím je spojuje ve snaze o společný cíl.“
„Sám jste si dal odpověď, Rifte! Víte, že čím déle tu jsme, tím lépe pro ně. Při vší své nedokonalosti jsme jim živým ztělesněním všeho, co dává člověku naše komunistická společnost. Když utečeme, byla smrt Tivisy, Tora i Gena opravdu marná. Ale jestliže se tu vytvoří skupina lidí, vyzbrojených poznáním, silou a vírou, bude naše mise ospravedlněna, i když třeba všichni zahyneme.“
„Legenda o sedmi spravedlivých. Jenže planeta není městečko a nás je příliš málo!“ usmál se velitel hvězdoletu.
„A znovu zapomínáte, že je s námi Země, její vědomosti, její obraz ve stereofilmech, které tak úspěšně promítáte.
Připočítejte k tomu přednášky, vyprávění, i nás samotné.
Bude-li můj rozhovor s vládcem úspěšný, půjdou Čedi, Vir i Eviza už brzy do města.“
„Říkal vám Tael, že členové Rady jsou promítáním filmů rozhořčeni?“ zeptal se Rift.
„Zatím ne. Ale čekala jsem to. Doufám, že dokážu vládce přesvědčit, aby neubližovali těm, kdo filmy viděli nebo budou chtít vidět. A nestůjte tak ztuha, můj milý!“
Grif bezmocně rozhodil pažemi a vyhnul se Fainu pohledu.
Vtom zpozoroval na stěně za jejími zády barevné obrysy jakýchsi obrazců, které tam dříve nebyly. Rodis přehodila paprsek obrazovky a sama ustoupila stranou.
Celá stěna jejího pokoje byla pomalována pestrými, drsnými barvami Jan-Jachu. Právě dokončená freska, jak Rift okamžitě pochopil, symbolizovala výstup z inferna.
Po děsivých srázech s vypětím posledních sil šplhali nahoru lidé. Podpírali druh druha, zatímco dole na bujné trávě se kupil různorodý hlouček a přezíravě ukazoval na potem zalité, ubohé a bledé horolezce. O kus dál stály skupinky vyvolených a tvářily se odcizeně a lhostejně.
Výstup působil dojmem tragické beznaděje. Vysoko nahoře, téměř u hřebene stěny, obklopené rozlehlou nížinou, byl klínovitý výčnělek, poslední stupeň výstupu. Ze stínu proudila namodralá záře a odrážela se na stěně. Na samém kraji výběžku klečela žena spoutaná lesklým řetězem, který obepínal její pravé stehno, břicho a třetí otočkou jí surově svazoval ruce na zádech. Články řetězu se zarývaly do nahého těla, přikrytého jen záplavou černých vlasů.
Spoutaná neměla možnost podat ruku šplhajícím ani jim nemohla povzbudivě pokynout, a přece byla symbolem neochvějné jistoty poznání! Soustřeďovala v sobě všechnu radost útěchy a naděje. Spoutaná Víra působila nezávisle a svobodně, jako by neexistovala pouta, utrpení a smrt.
Ať to byla náhoda nebo záměr, Spoutaná Víra se podobala Čedi…
„Co s tím zde?“ zapochyboval Grif Rift. „Pochopí někdo, co to znamená?“
„Pochopí,“ řekla Rodis určitě. „Chci tu v paláci zanechat upomínku na náš pobyt.“
„Oni malbu zničí!“
„Možná. Ale do té doby se její reprodukce rozletí po planetě.“