Naším vítězstvím se kyvadlo vyhoupne ke špičce ekonomické intenzity, a pak…“
„Ale to přece není pravda! Faktický chod historie je jiný.
Kyvadlo je pouze příklad vymyšlený jednostranně uvažujícími lidmi, kteří neznali dialektiku. Vznikl v dobách masového utrpení, kdy místo důkladné přestavby řídicího systému se prováděly jenom drobné úpravy. Vždyť se nic nezmění tím, že uplatníte opačnou doktrínu, než byla předešlá, zvolíte jinou taktiku a přizpůsobíte se. Uplyne nějaký čas, všechno se zhroutí a zaviní spoustu neštěstí.
Vaši ekonomové nedovedou předvídat, aby se ubránili přirozené kvantitativně-kvalitativní pulzaci života. Je povinností člověka, aby odstranil,kyvadlová’ utrpení.“
„Zanechme následků, které jsou v nedohlednu! Copak sám větší počet zábav a rozptýleni nebude pro lidi cenným přínosem?“
„Samozřejmě že nebude! Mezi ubohým životem a zábavami vznikne rozpor tím strašnější, čím silnější bude iluze.“
„Znamená to, že v nás nevěříte, že nepokládáte převrat za nutný?“
„Nevěřím. Slyšela jsem tu jen prázdná slova. Vám i vašim společníkům chybí znalosti, nevypracovali jste si program a nemáte přehled o situaci. Nevíte, odkud začít a oč usilovat, kromě hierarchických přesunů v nejvyšší vrstvě obyvatel.“
„Hadonoš“ vstal s kamennou tváří. Přemohl se však a prohlásil, že má ještě jednu prosbu, kterou, jak doufá, mu Pozemšťané neodmítnou.
„Prozraďte našim lékařům prostředky na prodloužení života. Jakým způsobem dosahujete své síly a krásy a proč žijete dvojnásob déle než my?“
„Proč to chcete vědět?“
„Jak to, proč?“ vykřikl hodnostář.
„Všechno musí mít svůj smysl a cíl. Dlouhý život potřebují ti, kdo jsou duševně bohatší a mohou lidem hodně poskytnout. Když takový důvod chybí, k čemu dlouhý život? Vás, lhostejných parazitů, jsou milióny. Nestaráte se o nic kromě sebe a svých privilegii, neznáte svědomí, morálku ani závazky. Vyhýbáte se svým nejzákladnějším povinnostem, a zároveň si berete stokrát víc, než co dostává kterýkoli jiný člen společnosti. Copak se vám netočí hlava při pohledu na ohromnou propast, která zeje mezi vámi a ostatnimi lidmi?“
„Hadonoš“ vydal nesrozumitelný zvuk, zaťal pěsti, dupl nohou a zamířil náhle k východu.
„Stůjte!“ Neobyčejně ostrý, velitelský tón Pozemšťanky ho přikoval k místu. Poslechl a pokorně se na ni zahleděl.
Rodis mu nepostřehnutelně rychlým pohybem přejela rukama po šatech, našla v náprsní kapse těžkou krabičku a přešla s ní k devítinožce. Následovalo lehké cvaknuti a všechny zápisy byly smazány. Pak mu pouzdro vrátila. Po celou dobu stál hodnostář jako solný sloup a jenom nahlas opakovaclass="underline" „Nic ci nepamatuji, vůbec nic si nepamatuji,“
aniž cítil, že i v jeho hlavě se stírá vzpomínka na předcházející rozhovor. Fai Rodis při svých vrozených schopnostech nepotřebovala ani inhibitor krátké paměti. „Hadonoš“
pomalu vykročil ke dveřím, poklonil se a zmizel. Rodis vypnula zvukovou clonu a v tom okamžiku zazněl volací signál. Objevil se obraz Evizy. Byla rozrušená, a tím ještě půvabnější.
„Čedi utrpěla těžké zraněni. Má roztříštěné kosti. Je u mne v nemocnici.“
Eviza vypočítala léky a nástroje, které potřebuje z Temného Plamene, a oznámila Fai, že s Virem Norinem navštíví ihned starostu města, aby ho upozornili, že z hvězdoletu bude vyslán automatický dískolet, a dohodli se o mistu přistání.
„Čedi je při vědomi?“
„Spí.“
„Přijdu.“
Rodis hranou dlaně naznačila, že končí rozmluvu, a přepojila robota na maják hvězdoletu.
Vir Norin s Evizou přišli do velkého domu na kopci, nedaleko ústřední nemocnice. Stovky lidí pobíhaly po vysokých temných chodbách, kam ústila spousta masívních dveří. Všemocné kartičky zapůsobily. Oba Pozemšťany dovedli ihned k primátorovi, zatimco řadovi DŽI a KŽI z hlavniho města musili vždycky několik měsíců čekat, než se dostali aspoň k některému z jeho tajemníků.
Ohromný pokoj s obrovitým stolem podtrhával význam mohutného pěstěného a nesmirně vlivného hodnostáře, trůniciho v hlubokém křesle. S viditelným úsilím se zvedl, uklonil, mlčky ukázal Vírovi a Evize na sedadla před stolem a znovu těžce dosedl na původní misto.
Vir Norin několika slovy přednesl prosbu. Nastalo dlouhé mlčení. Hodnostář listoval v jakýchsi papírech před sebou, zvedl zrak, a Pozemšťané uviděli známou povýšenost, která byla společná všem „hadonošům“.
Připad je zvláštni. Ještě nikdo nevystřeloval automatické stroje nad město. Nemohu to povolit.
„Takové spěšné zásilky se už tisíc let praktikují na Zemi.
Je to úplně bezpečné,“ ujistil ho Vír Norin.
„Ale co když se najednou něco porouchá? A disk spadne do místa, kde bydlí důležité osobnosti…“
„Pochopte, že se to nemůže stát!“
„Stejně nic podobného v nařízeních nestojí. Je třeba se dotázat Rady Čtyř!“
„Tak se zeptejte! Jedná se o lidský život!“
„I kdybych se odvážil použít přímého spojení, abych mohl podat hlášeni, stejně nemůžete dostat povolení okamžitě.
A kromě toho jsem přesvědčen, že rozhodnutí nebude kladné.“
Eviza vyskočila a oči ji zajiskřily. Vstal i Vir Norin.
Pohlédli jeden na druhého, a náhle se oba rozesmali.
„Je pravda, že vedoucí osobnosti jsou zde proto, aby vydávaly odpovědná rozhodnuti?“ zeptala se Eviza měkce.
„Samozřejmě!“
“ V zákonech nnestojí nic, co by automatickou zásilku polovalo. Ale také nic, co by ji zakazovalo, je to tak?“
Hadonoš“ vypadal trochu roztržitě, ale rychle se vzchopil.
„Zákony s něčím podobným nepočítaly, a tudíž to není dovoleno.“
„Vy máte řešit právě nepředvídané okolnosti, proč byste tu jinak byl?“
„Jsem zde proto, abych hájil zájmy státu,“ řekl „hadonoš“
domýšlivě.
Vír Norin položil Evize ruku na rameno.
„Neztrácejme čas. Vždyť je to jen robot s velmi omezen~ programem. Na jeho funkci by stačil docela obyčejný zvukovy reproduktor.“
„Hadonoš“ se výhružně zvedl. Astronavigátor k němu vztáhl ruku se vztyčenou dlani:
„Na místo! Spěte! Zapomeňte!“ Hodnostář padl do křesla, zavřel oči a sklonil hlavu na stranu. Eviza s Vírem vyšli z kabinetu a řekli dvěma tajemnicím, že starosta hovoří s Radou Čtyř. Posvátný strach na tvářích žen zaručoval, že primátor se dobře vyspí.
„Diskolet bez pilota přistane bez jakýchkoli usnesení,“
rozhodl Vir Norin. „Tael vyhledá místo. Nákladní automat pobere tolik, co do něho stačí na hvězdoletu napěchovat, a taky věci pro Taela! Teď ale rychle k devitinožce! Fai se domluvila s Riftem a Tael už je u ní.“
Tael a jeho přátelé instalovali naváděci maják v uschlé zahradě, asi kilometr od ústřední nemocnice. Diskový robot za sedmnáct minut překonal vzdálenost od hvězdoletu do Středu Moudrosti. Eviza s Vírem vzali, co potřebovali, a uháněli do nemocnice. Taelova skupina začala vykládat zaslané materiály a přístroje. Grif Rift slibil, že v noci pošle ještě jeden disk, a instruoval Taela, jak se s automatem zacházi. Tormanťané mohli ukrýt robota na bezpečném místě nebo ho potopit do oceánu.
Čedi dopravili do nemocnice v bezvědomi. Nejdříve ji položili do chodby zastavěné lůžky. Lékař, který měl službu, neuvěřil hlášeni „fialových“, naneštěstí nejnižší hodnosti, a jen se hlasitě smál, když ho ujišťovali, že ta dívka přiletěla ze Země. Působilo to přiliš neuvěřitelně. Objevila se v noci, v obyčejných šatech KŽI, a ke všemu zraněná při pouliční rvačce. Poslední pochyby, které přepadly lékaře, když prohlížel její podivuhodně dokonalé tělo, se rozplynuly, sotvaže Čedi v mrákotách pronesla několik slov čistým jazykem Jan-Jachu, s jasným přízvukem lidi ze Zadní polokoule.