Stroj byl naprogramován podle tormanťanských norem, nebyl tedy schopen pochopit údaje, které přesahovaly hranici nejvyšší úrovně, a přiřadil je nutně k nejnižšímu stupni. Totéž by se přihodilo i Tormanťanovi s vynikajícími schopnostmi.
Vír Norin rozladěně povzdechl, rozhlédl se a střetl se s pohledem dívky, opřené lokty o výčnělek ve stěně nedaleko kiosku. Měla veliké oči, dětsky tenkou šíji a velmi malé ruce, které nervózně převracely žluté listy papíru, patrně dopisu. Na Vira se přenesl její neklid a stesk. Z dlouhých dívčiných řas kanuly velké řídké slzy. Astronavigátora se zmocnil dosud nepoznaný řezavý soucit. Neodvažoval se s neznámou navázat rozhovor a přemýšlel, jak zmírnit její hoře. Tmavší pleť, než měli obyvatelé hlavního města, svědčila o tom, že dívka je ze Zadní polokoule. Krátké lehké šaty odhalovaly pěkně tvarované pevné nohy.
Zvláštní čerň vlasů s popelavým nádechem se výrazně odrážela od černých, do ruda přecházejících hlav Tormanťanů a ladila s dívčinýma šedýma očima. Návštěvníci pošty chodili kolem ní sem a tam, muži ji občas přejížděli drzými pohledy. Dívka se odvracela nebo skláněla hlouběji hlavu a tvářila se, že je zaujata dopisem.
Čím déle Vir neznámou pozoroval, tím silněji v ní vyciťoval duševní hloubku, s jakou se jen vzácně setkával u Tormanťanů, jimž obvykle chyběla sebevýchova a psychická kultura. Pochopil, že děvče velmi trpí.
Norin věděl, že zdejší zvyky nedovolují, aby přistoupil zničehonic k člověku, který se mu zalíbil, a navázal s ním rozhovor. Srdečné a jemné chování vyvolávalo v lidech na Tormansu jenom odmítavost a nedůvěru. Starší DŽI měli strach, že se z neznámého vyklube státní špión a provokatér, vyhledávající domnělé protivládní spiklence v řadách těch, kteří se nezúčastňovali testů při Schůzkách s Hadem.
Mladší ženy se mužů bály. Vir Norin přemýšlel a znovu se střetl pohledem s cizinkou. Usmál se na ni a vložil do svého úsměvu všechnu sympatii, jež v něm tak nenadále propukla, i ochotu přispět jí na pomoc.
Dívka sebou trhla, osmahlá tvář na okamžik ztvrdla a oči dostaly neproniknutelný výraz. Ale vlídnost zářící z Pozemšťanových zraků ji přemohla. Odpověděla Vírovi smutným a mírným úsměvem, který mu připomněl postavu z historických fresek v muzeu Poslední Hellady na ostrově Cliu. Tormanťanka na něho teď hleděla pozorně a s údivem.
Vir Norin k ní přistoupil tak rychle, že dívka couvla a polekaně vztáhla ruku, jako by se ho chystala, odstrčit.
„Kdo jsi? Jsi docela jiný!“ Znovu na astronavigátora pohlédla a opakovala: „Úplně jiný.“
„Není divu,“ usmál se Vir, „přijel jsem z daleka. Z veliké dálky! Jsem tu však v bezpečí. Ale co hrozí vám? Potkala vás nehoda?“ ukázal na dopis.
„Mluvíš tak směšně, vždyť já nepatřím ke vznešeným lidem ve městě,“ usmála se dívka přes zadržované slzy a dodala: „Všechno se mi zhatilo. Měla bych se vrátit zpátky, ale na to…“ Zmlkla, obrátila se a zvedla hlavu k litinovému vlysu, jako by si prohlížela složité obrazce hieroglyfů a hadů.
Vir Norin uchopil její malou drsnou ruku. Tormanťanka pohlédla na vlastní dlaň, která se ocitla náhle v tak velké ruce.
Brzy věděl Vir všechno. Su An-Te čili Su-Te přijela ze Zadní polokoule, z města, které astronavigátor neznal a kde děvče z vážných příčin, na něž se nevyptával, nemohlo déle zůstat. Do hlavního města přišla za bratrem, který tu pracoval ve slévárně a byl jediným, koho Su-Te na světě měla.
Snil o tom, že ji nechá cvičit ve zpěvu a tanci, protože kdyby měla úspěch, mohla se stát DŽI. A to bylo jeho dávným snem. Miloval svou sestru bez výhrad, což nebyl v tormanťanských rodinách jev obvyklý. Bratr sám neprojevil nadání k vyššímu vzdělání, nemohl se dostat mezi DŽI, ale z neznámého důvodu toužil ze všeho na světě nejvíc, aby dívka žila dlouho.
Zatímco Su-Te byla na cestě do hlavního města, bratr utrpěl v závodě vážné zranění a byl předčasně odeslán do Chrámu Sladké Smrti. Ubohý majetek, a především úspory, které si dával stranou, když očekával sestru, rozkradli sousedé.
Před smrtí jí poslal dopis na rozloučenou, protože věděl, že po příjezdu se půjde informovat na poštu, kde má bratra v hlavním městě hledat.
„Tady je…,“ Su-Te podala Virovi žluté lístky.
„Co teď chcete dělat?“ zeptal se.
„Nevím. Nejdřív mě napadlo, abych šla do Chrámu Sladké Smrti, ale tam poznají, že jsem příliš mladá a zdravá, a pošlou mě někam, kde to bude ještě horší než tam, odkud jsem přišla… Zvlášť proto…,“ dívka se zarazila.
„Že jste krásná?“
„Řekni raději, že v mužích budím žádost.“ „Copak je těžké najít v tak velikém městě dobrého člověka a požádat ho o pomoc?“
Su-Te pohlédla na Pozemšťana s náznakem lítosti.
„Jsi opravdu z daleka, možná že až z lesů, které prý ještě rostou na hřebenech Rudých Hor a Příčné Vysočiny.“
Když viděla Virův údiv, dodala na vysvětlenou:
„Muži by mi ochotně dali peníze, ale musila bych si je na místě odpracovat.“
„Odpracovat?“
„Nu ano! Copak to nechápeš?“ zvolala dívka netrpělivě.
„Ano, ano… Ale co ženy?“
„Ty by mě jen urazily, nebo mi poradily, abych šla pracovat.
Naše ženy nemají rády mladé a pro muže přitažlivější dívky, než jsou samy. Žena ženě je vždycky nepřítelkyní, až do stáří.“
„Teď už vám rozumím. Jsem cizinec, odpusťte mi tu hloupou otázku. Ale co kdybyste přijala pomoc ode mne?“
Dívka se celá napjala, přemýšlela a zkoumala Irovu tvář. Pak se její dětská ústa zvlnila slabým úsměvem.
„Co rozumíš slovem pomoc?“
„Teď zajdeme do hotelu Azurový Oblak, kde bydlím.
Tam najdeme pokoj i pro vás, než se zařídíte. Naobědváme se spolu, chcete-li mi dělat společnici. Pak se věnujete svým záležitostem, a já půjdu také po svých.“
„Musíš být asi mocný muž, když bydlíš v hotelu horní části města, a sama ani nevím, proč s tebou tak bez obav hovořím. Možná že sis mě spletl s nějakou jinou? Vždyť já jsem jen obyčejná hloupá KŽI z dalekého kraje. A nic neumím…“
„Co zpívat a tančit?“ „Trochu. Taky kreslit, ale kdo to neumí?“
„Tři čtvrtiny obyvatel ve Středu Moudrosti!“
„To je divné. V našem zapadlém koutě se zpívají staré písně a tančí tam skoro každý.“
„A přece jsem si vás nespletl s žádnou jinou. Neznám ani jedinou ženu v hlavním městě.“
„Jak je to možné? Jsi takový… takový…“
Místo odpovědi vzal Vir dívku pod paží, jak to bylo v hlavním městě zvykem, a rychle ji zavedl do restaurace.
Su-Te byla hbitá, pružná, a hned se přizpůsobila astronavigátorově chůzi. Vystoupili na kopec ke žlutobílé budově Azurového Oblaku a vstoupili do nízkého vestibulu, zatemněného tak silně, že i ve dne tu svítily zelené lampy.
„Su-Te potřebuje pokoj,“ obrátil se Vir na recepčního.
„Ta?“ ukázal Tormanťan na dívku neomaleně prstem.
„Doklady!“
Poslušně a rozčileně zašátrala v malé brašničce u pasu a vytáhla rudý papírek.
Recepční jen zahvízdl a nechtěl ho přijmout.
„Oho, a kdepak je přihláška k pobytu v hlavním městě?“
Zaražená dívka mu začala vysvětlovat, že přihlášku jí měl obstarat bratr, ale že…
„To mě nezajímá,“ přerušil ji hrubě. „Ani jeden hotel ve Středu Moudrosti tě nepustí dovnitř. Ani to nezkoušej, je to zbytečné!“