Vir Norin přemáhal nával rozhořčení, naprosto nevhodný pro pozemského cestovatele, a začal hotelového zaměstnance přemlouvat. Ale ani všemocná kartička hosta Rady Čtyř neměla úspěch.
„Přijdu o místo, když sem vpustím člověka bez dokladů.
A zvláště ženskou.“
„Proč zvláště ženskou?“
„Nebudu přece podporovat neřest!“ Vir Norin poprvé na vlastní kůži ucítil tíživou závislost Tormanťanů na každém bezvýznamném úředníčkovi, který obvykle jako člověk nestál za nic.
„Mohu přece přijímat přátele?“
„Ovšem. U sebe, prosím! Ale v noci mohou přijít fialoví na kontrolu, a pak z toho budou nepříjemnosti. Pro ni, samozřejmě! Ale kde je?“
Vir Norin se rozhlédl. V zápalu sporu si ani nevšiml, že Su-Te zmizela. Pocit nesmírné ztráty ho přinutil v mžiku vyrazit na ulici, takže ohromil i recepčního, který už ledacos zažil. Vytříbená nervová citlivost hnala Vira nalevo. Za chvíli uviděl Su-Te před sebou. Šla se skloněnou hlavou a v malé dlani stále ještě tiskla svůj bezcenný rudý „doklad“.
Ještě nikdy v životě nezakusil Vir Norin tak silný pocit studu, že nesplnil slib. A k tomu se mísilo cosi nezřetelného a strašně nepříjemného, snad vědomí pravěké mužské důstojnosti, která byla pošlapána v očích krásné ženy, potřebující pomoci.
„Su-Te!“ zavolal.
Dívka se otočila, tváří jí na okamžik probleskla radost a maličko pozvedla koutky zkormouceně stažených rtů. Pozemšťanovi stačil jediný pohled na ně, aby se mu sevřelo srdce. Podal jí ruku.
„Pojďme!“
„Kam? I tak jsem ti způsobila nepříjemnosti. Vidím, že tu jsi stejně cizí jako já a nevíš, co se smí a co je zakázáno.
Sbohem!“ Su-Te hovořila s naléhavou přesvědčivostí. Velké oči jí zářily tichým smutkem, který byl nesnesitelný pro pozemského člověka, vychovaného od narození pro boj proti utrpení.
Astronavigátor nechtěl použít psychické síly, aby dívku podrobil své vůli, ale neměl, čím by ji přesvědčil.
„Zajdeme ke mně. Jenom nakrátko, než pohovořím s přáteli, abych našel pokoj pro vás, a zároveň i pro sebe.
Předtím mi byl hotel lhostejný, teď je mi odporný.“
Su-Te se podřídila. Znovu vstoupili do vestibulu, kde je recepční uvítal cynickým úsměškem. Vir Norin dostal chuť dát mu za vyučenou, a tak za pár vteřin se Tormanťan přišoural k Su-Te a podával ji klíč od Virova pokoje. Nato s líbeznou tváří políbil dívčinu zaprášenou nohu. Su-Te strnula, div neomdlela, a pak začala utíkat. Vir ji chytil za ruku a zavedl do svého dvoupokojového apartmá, které hosté hlavního města považovali za přepych.
Zde usadil unavenou a do hloubi duše otřesenou dívku do měkkého křesla. Když zpozoroval, že si nervózně olizuje okoralé rty, dal jí napít, položil ruku na její rozpálené čelo, aby ji uklidnil, a teprve potom zavolal devítinožku schovanou pod postelí. Robot tiše zahučel. Su-Te vyskočila a hleděla střídavě na automat i jeho majitele se smíšeným výrazem strachu a úžasu.
Vir Norin chtěl zavolat Taela, ale našel jen jednoho z inženýrových příznivců, který hlídal spojení s Pozemšťany.
Vir ho poprosil, aby mu našel útulek mezi DŽI.
Po skončeném rozhovoru přepojil robota na příjem, sedl si vedle Su-Te a začal se jí vyptávat, dokud nepocítil, že se uklidnila a jen přemáhá těžkou únavu. Bylo maličkostí pohroužit dívku do pevného spánku. Spala v křesle, poslušně stočená do klubíčka. Vir sám trpělivě vyčkával, než se ozve devítinožka, a také odpočíval před návštěvou „ateliéru“
v lékařsko-biologickém institutu. Uplynuly víc než dvě hodiny. Zazněl sotva slyšitelný signál a na obrazovce se objevil poděšený Tael, který stále očekával neštěstí.
Vir okamžitě dostal adresu. V domovních blocích, kde bydlili DŽI, u osamělého profesora z Asociace architektury se našly pro Pozemšťana a tormanskou dívku dva pohodlné pokoje. Čtvrť obývala převážně technická inteligence, z níž mnozí viděli filmy promítané na Temném Plameni a smýšleli stejně jako Tael.
Su-Te se probudila, rozhlížela se a stahovala přes kolena zmačkané šaty.
„Jděte se umýt, půjdeme na oběd, a pak za bytem,“ navrhl vesele astronavigátor. „Pokoj pro vás už máme, jenomže bude vedle mého. Nevadí vám to?“ Su-Te radostí zatleskala.
„Vůbec ne! Tak rychle? Och, jak dlouho jsem spala!
Poslední dvě noci jízdy jsem prostála v uličce, došly mi peníze…“
„Musíte mít hrozný hlad! Tak jdeme!“ Zašli do velkého Paláce Výživy; podle měřítek Jan-Jachu to byla hezká budova se skleněnými dveřmi, zasazenými do kovu, a s ozdobami z leštěného kamene.
Su-Te tonula v rozpacích nad svými lehkými a lacinými šaty, protože v tuto hodinu ženy obvykle nosily kalhoty.
Usadila se v rohu a odtud zvědavě pozorovala nezvyklé zařízení i chování lidí z hlavního města. Vir to ve chvílích volna také rád dělal. Přinesli jim oběd. Sledoval kradmo svou společnici a divil se, s jakou grácií, bez afektovanosti a hltavosti jedla tato bezesporu notně hladová dívka.
Nedaleko od nich, u leštěného sloupu z šedého umělého mramoru, se usadila hlučná a rozpustilá společnost mladých lidí kolem několika sestrčených stolků. Vir Norin a Su-Te si mohli vyměňovat dojmy, aniž vzbudili pozornost.
Mezi stoly procházela tanečním krokem dívka v rudohnědých šatech, krásně urostlá, což bylo u Tormanťanek vzácné.
Chodila vzpřímeně a hrdě, chytrá tvář byla vyzývavě namalovaná a měla zamyšlený a smutný výraz. Mezi návštěvníky i servírkami působila dojmem výjimečnosti, ale její vybrané způsoby měly lehký nádech vulgárnosti. Nohy ve zlatých pantoflíčkách našlapovaly lehce a lísavě.
„Podívej se na ty krásné nohy!“ zvolala Su-Te.
Astronavigátor úkosem pohlédl na malá chodidla své společnice v lehkých sandálech s řemínky mezi palcem a druhým prstem. Její nohy vypadaly bosé a bezbranné. Su- Te je schovala pod stůl a řekla:
„Cítím, že vůbec nejsi obyčejný člověk. Že bys byl,“ v očích se jí kmitl strach, „převlečený hadonoš?“
„Slyšela jste už někdy, že by třeba jen jediný hadonoš pomáhal člověku, kterého potká?“
„Proč mi tedy netykáš, jak je u nás zvykem? Proč?“
„Vysvětlím vám to později.“ Konec oběda proběhl v mlčení. Ztichlá Su-Te šla za Virem, když hledali dům, kde měli slíbený byt. Zabloudili ve staré části města s těsnými křivolakými uličkami. Vir zastavil kolemjdoucího KŽI.
„Dej se vpravo,“ řekl KŽI, „tam uvidíš bloky šedivých domů jakoby z cihel. Jak začnou štěkat psi, budeš na místě.“
Ve čtvrtích, kde bydlili DŽI, viděl Vir i dříve mnoho psů, které brávaly na vodítkách ženy na procházku. V ostatních částech města nepozoroval žádná domácí zvířata.
Bylo mu jasné, že sem psi byli zavezeni z rodné planety, jejich dokonalá podoba s pozemskými nemohla být náhodná.
„Zde je hrozně psů,“ divila se Su-Te. „Proč tu jsou?“
„Zřejmě DŽI mají dost času, aby se mohli věnovat zvířatům.
Mně psi vždycky připadali jako zajatci v těsných domech a bytech, vhodných leda snad pro kočky…“
„A pro člověka,“ doplnila Su- Te.
Majitel bytu byl doma. Vysoký starý DŽI se astronavigátorovi hluboce uklonil a stiskl opatrně dívčinu ruku. V tmavé úzké předsíni si Vir všiml masívních vstupních dveří s několika složitými zámky.
„To není proti zlodějům,“ vysvětlil starý. „Když se jim zachce, stejně sem vpadnou.“