Vir Norin se přítomným hluboce uklonil. Ti mlčeli, a nezdáli se ani ohromení, ani rozhořčení.
Zástupce ředitele poděkoval Virovi a řekl, že pozemská moudrost je možná velká, ale on s ní nesouhlasí.
„Já s vámi také nesouhlasím,“ usmál se astronavigátor.
„Znám ještě příliš málo vaši planetu, ale zatím jsem se u vás nesetkal s opravdovou vědou. To, co zde tak nazýváte, je pouze technologie, úzký profesionalismus, který má k obětavé práci při poznávání světa stejně daleko jako řemeslná rutina k opravdovému mistrovství. Soutěžíte v efemérních aplikovaných objevech, jakých se u nás dělají statisíce denně. To je ovšem také důležité a nutné, ale netvoří to celou vědu. Syntetické poznání a lidovou osvětu nepovažujete za nutné komponenty vědeckého výzkumu, a přece i to jsou základní pilíře vědy. O nezralých objevech kupíte plytké informace, získané bez rozmyslu a pečlivého výběru, a to vám brání nahlédnout do širokých prostor světa poznání. Zároveň povýšenost mladých vědeckých pracovníků, kteří ve skutečnosti jsou jen technologové považující se za vědce, jde tak daleko, že sní o přestavbě vesmíru, bez nejmenší představy o jeho složitých zákonitostech.“
„Přeháníte!“ vykřikl zástupce ředitele.
„Zcela správně!“ souhlasil Vir Norin a odmítl pokusy dát se zatáhnout do sporu o hodnocení vědecké činnosti ústavu.
Byl rád, že mohl opustit špatně větranou budovu, a vyšel na ulici. Mezitím nastala časná tormanská noc, v jejíž prázdné bezhvězdné černi se utápěl matný, šedivý měsíc.
Na rohu, nad krychlí kiosku s omamnými nápoji, svítila lucerna. V houfu se tam tlačili muži a bylo slyšet chraptivé nadávky. Slabý vítr přinášel smíšený pach pití, tabákového dýmu a noci.
Vir Norin přišel do hotelu Azurový Oblak, „vzbudil“
devítinožku a postranním schodištěm ji vyvedl na ulici.
Pak naposled přelétl zrakem nepřívětivý útulek a radostně pomyslil na byt s mnoha zámky a na setkání s něžnou Su- Te. V doprovodu robota na opuštěné cestě zakrslým parčíkem vzpomínal na profesorova slova o gitae a rozhodl se podívat do přírodovědeckého muzea. Ale kdy? Příští den ho čeká pravidelná práce s Taelem nad materiály dodanými diskoletem. Pak se musí sejít s vědci Matematickofyzikálního ústavu. Čekají od něho nedočkavě zprávy o neslýchaných objevech, a on zatím nedokáže vyprávět ani o sférách kosmofyziky, které jsou mu blízké. Sblížit rozdílné myšlenkové pochody by snad uměl vynikající pedagog nebo popularizátor, ale ne on, Vir Norin. Kromě toho je jejich touha po vědeckých objevech metafyzická.
Astronavigátor se zarazil jako přibitý. Devítinožka vedle zvířila prach. Napříč alejí stála řada Tormanťanů osvětlených vzdálenou rtuťovou svítilnou. Vir se rozmýšlel, má-li jim jít vstříc, nebo vyčkat. Nebál se ničeho, i kdyby šel docela sám, a v přítomnosti robota mu nehrozilo vůbec žádné nebezpečí. Ale kdyby se musil bránit, mohl by Tormanťanům ublížit, a tomu se chtěl vyhnout.
„Ty jsi pozemský?“ zeptal se trhaně jeden z mladých mužů, zřejmě KŽI, a přiblížil se k Pozemšťanovi.
Vir Norin kývl na souhlas.
„Pak tě potřebujeme. U vás je šíleně krásná žena. Viděl jsem ji v parku za městem. Jmenuje se Eviza Tanet. Eviza Tanet…,“ opakoval či spíše snivě zazpíval Tormanťan.
„Je lékařkou naší výpravy a Mezihvězdného Loďstva.“
„Hele!“ zvolal neurčitě KŽI. „Tak tedy ona mi řekla, abych šel za vaší velitelkou. Má taky hezké jméno, třebas ne tak jako Eviza, ale zní příjemně: Fai Rodis. Řekla, abych s ní určitě promluvil, protože je to důležité jak pro vás, tak i pro nás. Proč, to nevím. Ale slíbil jsem to. A stalo se, že já, všem známý Gzer Bu-Jam, před kterým se třesou KŽI i KŽI, nemůžu svůj slib splnit. Vládkyni Fai Rodis chrání celé vojsko fialových zmetků, a DŽI mi nevěří.
Myslí, že mě podplatili hadonoši. Ale k čemu by mi bylo podplácení?“
„Opravdu, k ničemu,“ usmál se Vir Norin.
„No tak. Můžeš mi uvěřit a zařídit rozhovor s vládkyní?“
„Věřím ti a zařídím to.“
„Kdy?“
„Hned. Pojďme někam, kde nikdo nechodí a kde je nějaká stěna, která zachytí světlo obrazovky.“
„Tohle je přece něco!“ zvolal spokojeně KŽI a vedl Vira stranou od hlavní aleje, kde stála přes cestu dlouhá deska popsaná mentorskými výroky. Podobné desky stály v různých částech města, ale Vir nikdy neviděl, že by nápisy někdo četl.
Norin znal Fain rozvrh. Teď by měla být nahoře.
Opravdu se na výzvu jeho devítinožky ozvala téměř okamžitě.
Neobjevila se na improvizované obrazovce v černých tormanťanských šatech, které obvykle nosila v Památníku Historie, nýbrž v bílém oděvu s bledě modrými ozdobami.
„Hrome!“ vyrazil Tormanťan zpola rozčileně, zpola uchváceně.
Astronavigátor vyprávěl Fai o KŽI, který se s ní chce sejít na žádost Evizy Tanet. Rodis vybídla Gzer Bu-Jama, aby vstoupil do světelného pole vysílače, několik vteřin ho zkoumala, a pak řekla:
„Přijďte!“
„Kdy a jak?“
„Chcete hned? Jděte, aby vás nikdo nepozoroval, k pomníku Všemohoucného Času a zahněte vpravo od něho k osmému domku v ulici Poslední Války. Poprvé přijďte sám. Kolik času k tomu potřebujete? Budu čekat a zavedu vás k sobě.“
Rodis vypnula spojení a Vir okamžitě zhasil devítinožku.
„To je prima!“ zvolal KŽI radostně. „Jak je všechno jednoduché u skutečných lidí! Dobrá, vyřiď můj pozdrav Evize Tanet! Škoda že už ji neuvidím.“
„Pročpak ne? Až přijdete k Rodis, poproste ji, aby vás spojila s hvězdoletem a zavolala Evizu.“
„Myslíš to vážně? Ale o čem s ní budu mluvit?“ polekal se náhle KŽI.
„Můžete se na ni třeba jen podívat.“
„Tak jo. Panečku, děkuju ti, příteli. Musím už jít.“
Tormanťan vztáhl ruku a pevně stiskl Virovu dlaň.
Ten se usmál. Nebylo snadné uslyšet poděkování od obyvatele hlavního města Jan-Jachu.
Teď, i kdyby astronavigátor podruhé zabloudil ve starých uličkách, přivedl by ho k cíli jemný sluch Pozemšťana.
Psí štěkot bylo slyšet zdálky, protože psi tu byli stejně špatně vychovaní jako jejich páni.
Su-Te vyběhla do předsíně, jakmile uslyšela rachot odemykaných zámků. S výkřikem „díky, díky“ se vrhla k Virovi, ale náhle ztuhla jako přimražená, přemožena studem.
Ukázalo se, že už dostala onen kousíček bledě modré plastické hmoty s patřičnými znaky a razítky, a tím i právo na pobyt v hlavním městě.
Vir Norin se zaradoval, když uslyšel osobitý dívčin hlas, nižší než hrdelní falsetové hlasy Tormanťanů, ale vyšší a jasnější než hrudní mezzosoprány žen z hvězdoletu.
Su-Te s odvěkou mateřskou starostlivosti připravila večeři z profesorových zásob a zesmutněla, když zjistila, že Vir večer nic nejí, nýbrž pije jakýsi zvláštní nápoj. Kdyby astronaut věděl, s jakými obtížemi byla na Tormansu spojena příprava jídla na primitivních topných zařízeních, vynasnažil by se něco sníst. Ale protože neměl ani zdání o rozpálených plotnách a věčně špinavém nádobí, klidně večeři odmítl. Dívka požádala, aby k němu směla zajít, jakmile si odpočine. Má prý velice důležitou otázku.