„Tam můžeme…“
„Pojďme… Taeli,“ řekla Rodis a obdařila ho úsměvem.
Zbledl, otočil se a vyšel napřed. Zasklenými dveřmi sestoupili do parku, mezi úzké aleje, vysázené podobným způsobem jako na Zemi.
Fai se rozhlížela a přemýšlela, kde viděla něco podobného.
Možná že v některé ze škol třetího cyklu v Jižní Americe?
Diskovité květy bez korun, zářivě žluté při krajích a temně fialové uprostřed, ničím nepřipomínaly Zemi. Cize vypadaly i žluté trychtýřovité stromy. Skrze biofiltry téměř nezachytitelně pronikala kořenná vůně modře zbarvených květů, které v hroznech visely z keřů kolem oválné louky.
Rodis přikročila k široké lavici a chystala se posadit, ale inženýr energicky ukázal na druhou stranu, kde na vrcholu kuželovitého kopce byla besídka ve tvaru koruny s tupými výřezy.
„Tohle jsou květy pro bezstarostný odpočinek. Stačí tu posedět jen pár minut a člověk upadne do netečné strnulosti, bez myšlenek, strachu nebo starostí. Zde rádi pobývají mocní vládci, a sluhové je pak v určenou dobu odvedou.
Jinak se tu dá trávit libovolně dlouhý čas.“
Tormanťan a návštěvnice ze Země vystoupili k besídce, odkud byl rozhled do coamských zahrad. Dole v dálce za modravými stěnami obory, rozkládalo se při úpatí náhorní roviny obrovské město. Jeho sklovité ulice se leskly jako povrch vodní hladiny. Ale vody v zahradách Coamu nebylo nazbyt.
V potrubí pod povrchem šuměly potůčky, a tu a tam ústily do malých bazénů. Od vysokánské brány zaléhala až sem nesourodá hudba, slitý šum hlasů, smích i jednotlivé výkřiky.
„Tam se něco děje?“ zeptala se Rodis.
„Kdepak. To jsou jen stráže a zahradní personál.“
„A proč jsou tak hluční? Copak vládci tu nepotřebují klid?“
„Nevím. Ve městě je hluk mnohem větší. V paláci to slyšet není a pohodlí druhých je nezajímá. Ostatně, sluhové vládců se nikoho nebojí, jsou-li vhod svým pánům.“
„Pak jsou ale velmi špatně vychovaní!“
„A proč? Co rozumíte tím slovem?“
„Především schopnost ovládat se, nevadit ostatním lidem.
To je jediná možnost, jak udělat společný život snesitelný pro všechny bez výjimky.“
„Vám na Zemi se to podařilo?“
„Ještě mnohem víc. Dosáhli jsme nejvyšší míry uvědomění a sebekázně, kdy člověk myslí především na druhé, a teprve pak na sebe.“
„To je nemožné!“
„A přece se nám to podařilo už před několika tisíciletími.“
„Chcete říci, že to u vás vždycky tak nevypadalo?“
„Ovšem že ne. Člověk musel překonávat nesčíslné překážky.
Ale ze všech nejdůležitější a taky nejtěžší bylo překonat sebe sama.“
Inženýr neodpověděl. Naslouchal vzdálenému hluku z rádia a směsici lidských hlasů.
„Teď mi řekněte něco o tom, jak se uchovávají informace na planetě Jan-Jach. A pomozte mi, abych je získala.“
„Co vás především zajímá?“
„Historie osídlení planety od okamžiku, kdy sem vaši lidé přišli, až po současnou dobu. Zvlášť důležité je pro mě znát období maximální zalidněnosti, po nichž následoval prudký úbytek obyvatelstva. Ovšem, s ekonomickými údaji a změnou vládnoucí ideologie.“
„Všechno, co se týká našeho příchodu na planetu, je tajné. Stejně tak je zakázáno poskytovat informace o obdobích Veliké Bídy a Moudrého Zákazu.“
„To nechápu.“
„Vládci Jan-Jachu nedovolí nikomu studovat tak zvané zakázané historické epochy.“
„Neuvěřitelné! Myslím, že tu jde o nějaké nedorozumění.
Zatím mě seznamte alespoň s historií, která je povolená, ale s přesnými ekonomickými ukazateli a statistickými daty výpočetních strojů.“
„Údaje výpočetních strojů se nikomu neukazují a nikdy se neukazovaly. Jednotlivé éry zpracovávají specielně vybraní lidé, a tajně. Zveřejňuje se jen to, co je povoleno.“
„Jaký význam pak mají takové zprávy pro vědu?“
„Skoro žádný. Každé období ukázali vládci tak, jak jim to vyhovovalo.“
„Bylo by možné získat skutečná fakta?“
„Jenom nepřímo, v rukopisných memoárech a v literárních dílech, která unikla cenzuře nebo zničení.“
Fai Rodis vstala. Inženýr se také zvedl a stál se skloněnou hlavou. Bylo vidět, že se jako vědecký pracovník stydí za své ponižující a otrocké postavení. Rodis mu položila ruku na rameno.
„Tak to také uděláme,“ řekla měkce. „Nejdřív obecný nástin historie v povolené míře, a pak se pokuste sehnat všechno, co zůstalo nedotčeno minulými cenzurami, nucenými opravami a přímou dezinformací. Nebuďte smutný, na Zemi byly podobné epochy. A co se stalo pak, to brzy uvidíte.“
Inženýr ji mlčky doprovodil do paláce.
KAPITOLA VI
Cena ráje
„Evizo, kde je Rodis?“
„Nevím, Vire.“
„Neviděl jsem ji už tři dny.“
Čedi ji hledala všude, počínajíc Zpravodajským střediskem a končíc komnatami vrchního vládce, ale tam ji nepustili.
„Fai zmizela po promítání našich stereofilmů, sotva Tivisa a Tor odletěli na zadní polokouli Tormansu, a nedočkala se tedy chvíle, kdy nám Evisa dovolí svléknout skafandry,“ řekl Vir.
„Bohužel,“ potvrdila lékařka, „ještě nějakou dobu se musíte smířit s těsným úborem. Já jsem na kovovou pokožku zvyklá, a přece to je vždycky úžasný zážitek, zbavit se trubek a štítků před obličejem. Biofiltry překážejí mnohem méně… Tu je Gen Atal! Nevíte něco o Rodis?“
„Je v Sále Chmur. Vystupoval jsem po černém schodišti a ona šla vedle Čojo Čagase v doprovodu stráží, které naše Čedi má tak málo v lásce.“
„Mně se to všechno nelíbí,“ řekl Vir Norin.
„Proč se vzrušujete?“ zeptal se Gen Atal s naprostým klidem. „Fai vysedává o samotě s Čagasem. Vládkyně s vládcem, jak sama žertem říká.“
„Tihle špatně vychovaní vládci, povznesení nad jakoukoli morálku, se podobají tygrům. Jsou nebezpeční neovládanými emocemi, které je ponoukají k nerozvážnému chování.
A Faina devítinožka tu stojí vypnutá.“
„Hned uvidíme,“ inženýr kosmické ochrany udělal ve vzduchu rukou kříž.
V okamžiku přiběhl k jeho nohám robot s příklopem zlatohnědé barvy, jakou měl i Genův skafandr. V několika vteřinách se z kovového pláště mechanického sluhy vysunul válec na vysoké nožce a zazářil fialově růžovým světlem.
Na stěně pokoje se začala zaostřovat část řídící kabiny na Temném Plameni, která teď sloužila jako místo pro přímé spojení a pozorování.
Milá tvář Neji Cholli vypadala unaveně v záblescích zelených, bledě modrých a oranžových signálů na různých pultech.
Dívka pozdravila Gena vzdušným polibkem, ale hned zbystřila pozornost a zeptala se: „Proč ne ve smluvený čas?“
„Je třeba se podívat na panel života,“ řekl Gen.
Neja přenesla pohled na světlou stěnu, kde jasně a stejnoměrně zářilo všech sedm zelených světel.
„Vidím to sám!“ zvolal Gen, rozloučil se s Nejou a vypnul robota.
„Víme všechno, co potřebujeme,“ řekl Evize a Virovi.
„Rodis je v pořádku, má i svůj signalizační náramek, ale možná, že ji drží…“
„V zajetí!“ doplnil Vir Norin.
„Kdo je, v zajetí?“ zahlaholila zezadu Čedi.
„Fai Rodis! Vir ji viděl v Sále Chmur s Čojo Čagasem před třemi dny, ale my jsme se s ní vůbec nesetkali.“
„Tak pojďme do Sálu Chmur a Gen ať nám ukáže, kam šli.“ Impulzívní Čedi vykročila první.
Na konci srpovitě zahnuté chodby vstoupili na černé koberce uprostřed sloupů a výklenků v Sále Chmur, jak ho nazvali astronauti.
Gen Atal přistoupil ke schodišti s balustrádou, na pár vteřin se zamyslil a zamířil rozhodně k temnému prostoru mezi dvěma blízko sebe stojícími sloupy. Za nimi byly vidět zavřené dveře. Gen se několikrát marně pokusil je otevřít, a pak rázně zaklepal.
„Kdo se opovažuje rušit klid vládce Jan-Jachu?“ vyštěk1 zlostný hlas, zesílený elektronickým zařízením.
„My, lidé ze Země, hledáme svou velitelku!“ zakřičel Vir Norin po způsobu zesilovače.
„Nic nevím. Vraťte se do svých pokojů a čekejte, dokud vládci neuznají za vhodné, aby se vám ukázali!“
Pozemšťané se na sebe podívali. Čedi pošeptala něco Viru Norovi, a astronavigátor se chlapecky zasmál.