Za osm dnů se sešlo dostatečně Tormanťanů, aby mohli začít schůzky. K podivu astronautů to byli samí DŽI, technická inteligence, vědci, umělci. Fai žádala, aby pozvali i mladé KŽI. Inženýr zrozpačitěl.
„Nemají dostatečné vzdělání a my se s nimi téměř nestýkáme.
Proto nevím, kdo z nich by byl hoden důvěry…
Ale hlavně, k čemu jim to bude?“
„Vidím, že jsem s vámi zbytečně ztrácela čas,“ řekla Rodis nevybíravě, „když jste ještě nepochopil, že budoucnost může patřit všem, nebo nikomu.“
Tormanťan zrudl, rty se mu roztřásly a jeho fanatické oči zíraly na Fai s takovou psí oddaností a úpěnlivou prosbou, až z toho bylo Čedi nevolno.
„Je pravda, že u nás existují příkré rozdíly mezi lidmi, kteří mohou a nemohou dostat vzdělání. Ale vždyť se přece vybírají podle reálných schopností z celé masy narozených dětí. A mladí KŽI jsou úplně šťastni!“
„Právě tak jako vy DŽI! Sám se věnujete zvolenému povolání, tvoříte, činíte objevy. K čemu tedy vaše hledání a duševní útrapy? Ne, vidím, že jsme se daleko nedostali. Je to moje chyba! Procházky přestanou a budeme se zabývat historickou dialektikou.“
Úlek až k zoufalství nemizel z Taelovy tváře.
On zřejmě čeká nemilosrdný trest za každý omyl,“
dovtípila se Čedi. „Patrně tu s lidmi tak zacházejí.“
Přes všechny překážky uskutečnilo se promítání filmů za šestnáct dnů.
V horské úžlabině, kde jedinou známkou života byla stébla polosuché trávy, kolébaná mírným větrem, objevil se blízký překvapivě reálný svět Země.
Grif Rift a Olla Dez využili zaoblení ochranného pole jako vnitřní stěnu obrazovky. Změnili zakřivení a vytvořili pod svahem kopce veliké jeviště.
Pro obyvatele planety bylo všechno neobvyklé. Tajná plavba na nízkých nafukovacích vorech po temném moři, svítící značky, které se náhle objevily na goniometrech pod vlivem neviditelného ultrafialového majáku, vylodění u pobřežních křovisek i výstup nahoru s orientací na rozmazanou zářící skvrnku jakési hvězdokupy. Pak bylo třeba najít dva nevysoké stromy, mezi nimiž byl vchod do kotliny, která v tuto chvíli byla pro všechny ostatní lidi místem zapovězeným. Zvláštní rozptýlené a ponuré světlo, vycházející z neviditelného zdroje, zalévalo dno kotliny rozbrázděné výmoly, kde se usazovali vzrušení návštěvníci.
Všechno se natolik lišilo od jednotvárného života na Jan- Jachu s otupující prací a primitivními zábavami, že se v improvizovaném hledišti vytvořila neobvykle vzrušená atmosféra.
Z neproniknutelné černi ochranného pole se náhle vynořil kruhový sál hvězdoletu, kde šest pozemšťanů přivítalo hosty v jejich rodném jazyce. Zpočátku připadali cizinci z dalekého světa Tormanťanům velice krásní, ale všichni úplně stejní. Muži vysocí, s rozhodnými rysy v masívních obličejích, vážní až drsní. Ženy s nápadně pravidelnými tahy, ideálně rovnými nosy, pevnými bradami, statné a hustovlasé. Teprve když si obyvatelé Jan-Jachu zvykli na celkové zvláštnosti pozemských hostí, začali rozeznávat jejich individuální rozdílnosti.
Někdo z astronautů — nejčastěji Olla Dez — vždy stručně vysvětlil téma stereofilmu a obraz hvězdoletu opět zmizel.
Před Tormanťany se vlnilo a šumělo neuvěřitelně průzračné moře s temně modrou vodou. Čisté pláže černého, růžového a rudého písku lákaly člověka, aby splynul s vodou a sluncem. Ale nádherné břehy zely téměř prázdnotou, na rozdíl od přelidněných koupališť na Tormansu. V určitých hodinách se objevovali lidé, plavali, potápěli se, a pak zase rychle mizeli a odjížděli v otevřených vagónech malých vlaků, uhánějících podél pobřeží.
Na fantazii obyvatel Jan-Jachu zapůsobila ohromujícím dojmem velkolepá Spirální Dráha. Detailní záběr obrovitého vlaku vzbuzoval v člověku nezvyklém na podobnou podívanou prvotní strach.
Tropické sady, rozložené na nedozírných prostranstvích, stejně jako nekonečné plochy pšeničných polí s klasy jako kukuřičné palice tak výrazně kontrastovaly s ubohými křovinatými zahradami a bobovými poli na Tormansu, že Grif Rift se rozhodl neukazovat déle štědrost rodné planety, aby hosty nezraňoval.
Automatické závody na výrobu umělého masa, mléka, másla, rostlinných žloutků i cukru jako by neměly žádný vztah k polím, sadům s ovocnými stromy i stádům domácích zvířat. Mělké průzračné číše radiačních lapačů pro výrobu bílkovin tvořily jenom nevelkou část ohromných podzemních zařízení, v nichž při stálých teplotách a tlacích cirkulovaly proudy aminokyselin. Široké věže závodů na cukr tajemně a přidušeně hučely, když jejich jímky nasávaly kolosální množství vzduchu a zbavovaly ho přebytečného kysličníku uhličitého, nakupeného v ovzduší za tisíce let nerozumného hospodaření. Nejkrásnější byly sněžně bílé kolonády továren na výrobu syntetického žloutku, svítící na okrajích cedrových lesů. Teprve když uviděli technický rozvoj potravinářské výroby, pochopili Tormanťané, proč je na Zemi tak málo mléčného skotu, proč tam neexistuje jatečný dobytek, drůbeží farmy a rybný průmysl.
„Když odpadla potřeba zabíjet kvůli potravě, učinilo lidstvo poslední krok na cestě od nutnosti ke skutečné svobodě člověka. Nebylo to však možné do té doby, než jsme se naučili z rostlinných bílkovin vyrábět živočišné. Místo krav máme továrny na umělé mléko a maso,“ vysvětlil Grif Rift.
„A vy jste došli k závěru, že nelze dospět k opravdu vysokému stupni kultury, dokud se zabíjejí zvířata pro spotřebu?“
„Ano!“
„Vždyť zvířat je zapotřebí pro vědecký výzkum.“
„Ne! Hledejte jiné cesty, ale netýrejte zvířata. Svět je nepředstavitelně složitý, a určitě se vám podaří objevit pravdu i jinými metodami.“
Lékaři a biologové planety Jan-Jachu si vyměnili nedůvěřivé pohledy. Ale znovu a znovu před nimi defilovaly nádherné vědecké ústavy, mnohakilometrové labyrinty paměťových strojů, v nichž byly uloženy informace a zprávy o celé planetě. Naplňovala se slova starověkého básníka, který přál člověku, aby byl „prostý jako vítr, nevyčerpatelný jako moře, s pamětí jako má Země“. A dnes paměť celé planety obsahuje nejen v1ast1ú život, ale i tisíce jiných obydlených světů Velikého Okruhu.
Mnohé inženýrské stavby pronikaly stále hlouběji do zemské kůry. Místo dolů, vyčerpaných už v dávných dobách, pracovaly samosytné hydrotermy, spojené s podpovrchovými uzavřenými proudy v oněch zemských vrstvách, kde vyvěrají juvenilní vody. Tytéž hydrotermální stoupající proudy se na povrchu využívaly v energetických a výhřevných zařízeních.
Tormanťané viděli školy, plné zdravých a veselých dětí, velkolepé slavnosti, na nichž všichni lidé vypadali stejně mladě a svěže. Společenská výchova obyvatele Jan-Jachu neudivila, mnohem spíš je překvapovalo, že nikde nebyly žádné stráže nebo lidé, kteří by měli moc nad ostatními a uchylovali se před okolním světem do chráněných paláců a sadů. Diváky udivovalo, že v žádném z pozemských měst neslyší hluk, hlasitou hudbu či hovor, rachotící a dýmající vozy. Ulice a cesty se podobaly tichým alejím, kde jeden člověk nesmí druhého vyrušovat. Hudba, zpěv, tanec a veselí, tu a tam rozpustilé hry na zemi, ve vodě nebo ve vzduchu, to všechno se odbývalo v místech k těmto účelům určených.
Lidé veselí se nemíchali mezi smutné, děti mezi dospělé.
A ještě další rys pozemského života vyvolal v divácích rozpaky a pochyby. Soukromá obydlí Pozemšťanů, zařízená velmi prostě, připadala obyvatelům Jan-Jachu poloprázdná a chudá.
„Proč bychom měli chtít ještě něco víc než to nejnutnější, když máme kdykoli k dispozici veškerý přepych veřejných místností a zařízení?“ odpovídala Olla Dez na nevyhnutelnou otázku.
A skutečně, obyvatelé Země pracovali, přemýšleli, odpočívali a veselili se v ohromných pohodlných budovách s nádherně zařízenými pokoji a sály uprostřed zahrad, v palácích a chrámech umění a věd.
„Naše společenská zařízení, parky a paláce jsou stále plné lidí a hluku,“ říkali Tormanťané. „Pro množství návštěvníků nelze je udržovat v patřičné čistotě, ani uchránit jejich výzdobu a pěkné zařízení. Proto se naše soukromé byty podobají pevnostem, kde se ukrýváme před vnějším světem a kam ukládáme všechno, co je pro nás obzvlášť cenné.“