Plavidlo na dvou doutníkovitých plovácích klouzalo po mořské hladině. Dlouhý záliv Rovníkového oceánu nedostal zbytečně název Zrcadlové moře. Rozkládalo se v pásmu klidné atmosféry, blíž k pólu Zadní polokoule, a neznalo téměř bouře. Protože do něho neústily velké řeky, zachovaly si jeho vody prapůvodní čistotu, byly temné v hloubkách a oslnivě zářivé v rudých paprscích tormanského slunce.
Gen Atal nadšeně pozoroval hru barev za zádí a Tivisa Henako s Torem Likem se těšili z neobvykle čistého moře.
V trojúhelníkovém výběžku kajuty seděli u řídicích pák dva Tormanťané ve fialových uniformách, hleděli upřeně dopředu a jen zřídka si vyměňovali úryvkovité výkřiky.
Mířili ke strmé stěně sudovité hory, jejíž temně šedá kamenná masa byla prorostlá rozvětvenými žilami rudé horniny jako krvavými tepnami.
Trochu nalevo pod horou byl břeh obložen kamennými deskami. Za nábřežím se rýsovaly budovy, ustupující v nepořádku od moře. Opuštěné město Čendin-Tot stálo blízko chráněné obory, která byla na Jan-Jachu poslední.
Zde byla odedávna oblast „přívrženců přírody“, lidí, kteří nepřijali všeobecnou urbanizaci a přesídlili do zóny s nezdravým podnebím. Neúměrný vzrůst obyvatelstva na planetě přinutil Tormanťany zastavět i přírodní rezervace.
Přívrženci přírody zmizeli a splynuli s masou městských obyvatel. A přece nevelké území pralesa zůstalo zachováno před zhoubnou spotřebou šestnácti miliard Tormanťanů.
Byla to zřejmě náhoda. Katastrofální krize vypukla dřív, než mohla být vykácena poslední obora. Mnoho měst vymřelo, a ti, kdo žili v zónách s méně příjemným podnebím, nikdy už opuštěná místa znovu nezabydlili.
Břeh se přibližoval. Pozemšťané chtěli vystoupit na střechu kajuty, která nahrazovala můstek, ale průvodci se energicky vzepřeli. Mluvili velmi rychle, s přízvukem všech obyvatel Zadní polokoule, a polykali souhlásky.
Astronauti, zvyklí na zřetelnou výslovnost ze státních rozhlasových přenosů a z pomalé řeči hodnostářů, rozuměli svým spolucestujícím jen s obtížemi. Vyšlo najevo, že v Zrcadlovém moři žijí obrovské všežravé příšery, které dlouhými chapadly uchvacují s paluby a stahují do hlubin všechno živé. Je jich nesčíslné množství.
„Podivuhodná analogie s pozemskými moři,“ řekla Tivisa.
„Když lidé v době Rozděleného Světa vyhubili vorvaně, rozmnožili se velcí hlavonožci tak, že se proti nim musila vést skutečná válka. Vyhlazení kteréhokoli druhu vždycky pomalu narušovalo rovnováhu přírody, vytvářenou milióny roků. V důsledku výběrového zaměření zla, které dnes nazýváme Ahrimanovou Střelou, zanikaly rostliny i zvířata, a vždycky druhy nejkrásnější, nápadné, méně přizpůsobené novým životním podmínkám. Odolaly většinou druhy škodlivé, a někdy se množily tak fantastickou rychlostí, že doslova zaplavovaly ohromné rozlohy. Zákon o přežívání škodlivých forem tam, kde přírodu neodbornými zásahy mrzačil člověk, poznali Tormanťané z vlastní zkušenosti.“
„Jaká škoda, že v překrásném křišťálovém moři žije taková havěť! Chtěla bych se tu vykoupat, kdybych neměla skafandr,“ končila smutně Tivisa.
„Copak ty nepozoruješ všude na Tormansu jednu zvláštní zákonitost?“ zeptal se Tor Lik. „Na všech krásných místech, budovách i v lidech je vždycky něco špatného.“
„Milý Afi,“ oslovila Tivisa Tora přátelskou přezdívkou, jakou si na Zemi vymyslili pro astrofyziky, a rozčechrala mu trochu vlasy, „nejvyšší čas, aby ses vrátil na hvězdolet.
Nostalgie tě přepadá stále častěji…“
„Máš pravdu. Vstoupil jsem na tuhle zpustošenou planetu jako do uschlé zahrady, z níž nevede žádný východ!“
„Copak člověk tak změnil celou planetu?“ zeptal se Gen Atal a představil si na okamžik nevyčerpatelnou štědrost Země.
„Zdroje každé planety jsou omezené,“ odpověděl Tor.
„Nelze brát, aniž člověk dává.“
„Ano, viděli jsme mnoho smutných věcí,“ souhlasila Tivisa. „Vybitá zvěř i vyhubené velké ptactvo, vylovené ryby, jedlí měkkýši i vodní řasy. Všechno se snědlo v době katastrofálního Století Hladu. Krátkozraká honba za množstvím, lácí i masovostí výrobků otrávila řeky, jezera, moře.
Řeky vyschly po vykácení lesů a silném odpařování vodních nádrží. Jezera se postupně zanášela zvýšenou koncentrací soli. Pitná voda je skoro všude stejně drahá jako potraviny.
Stačí sotva pro zemědělství této ubohé planety. Na odsolení nemají dostatek energie. Výrazné polární čepičky zde nejsou, a tudíž ani zásoby sladkovodního ledu. A dobytkářství?
Viděli jste jejich skot? Biologicky jsou to stejné kozy, které kdysi zachránily biblickou civilizaci, ale zničily veškeré rostlinstvo na březích Středozemního moře.“
„Jestlipak vůbec chápou, co napáchali?“ zeptal se Gen Atal. „Mluvili jste s vědci v biologických ústavech?“
„Myslím, že chápou. Ale jejich biologie je zastaralá a redukuje se hlavně na selekci, praktickou anatomii, fyziologii a její lékařská odvětví. Nestačili dokonce ani prostudovat vlastní zvířenu, než vyhynula. To už je ztraceno navždy.“
„Navždy! Nějak příliš často zde slyším to slovo, pro člověka nesnesitelné,“ řekl Tor Lik a odmlčel se s pohledem upřeným na moře.
Průzračná voda vpředu se rozčeřila. Pozemšťané měli zpočátku dojem, že na povrch vypluly spletené řasy. Ale z neurčité hmoty se vynořila celá houšť svíjejících se chapadel modrozelené barvy. Vzpínala se až čtyři metry nad hladinu, kroutila se a mrskala do všech stran zploštělými rudými konci.
Loď učinila prudký obrat, setrvačnost vrhla astronauty na stěnu kabiny a levý doutník plováku se zvedl nad vodu.
Motory zahřměly a za zpěněnou hradbou příšera zmizela.
Oba Tormanťané se o něco tiše přeli. Kormidelník zřejmě zvítězil a rukou ukazoval někam stranou od břehu obloženého kamennými deskami.
„Nepřistaneme přímo u města,“ vysvětlil svým pasažérům druhý Tormanťan. „Kolem přístaviště je velká hloubka a mohli by nás napadnout limaji. Ještě nikdy se neobjevili tak blízko u města. Stranou je mělčina, kam se nedostanou; tam přistaneme. Ale budete muset udělat značnou okliku pěšky.“
„Z dálky strach nemáme,“ usmála se Tivisa.
„A nebojíme se ani téhle havěti,“ vpadl do hovoru Tor Lik. „Naši roboti je zaženou nebo zničí!“
„Proč zbytečně plýtvat bateriemi?“ namítla Tivisa.
„Gen sice přinesl čerstvé, ale máme před sebou dlouhou cestu.“
„Tivisa má pravdu. V hlavním městě tvrdili, že tu číhají různá nebezpečí. Kromě toho při útoku ve vodě spotřebujeme dvojnásobné množství energie.“
Tor Lik zvedl ruku k čelu na znamení, že se podrobuje.
Pod lodí vystupoval z hloubky svah mělčiny. Průvodci dovolili astronautům vstoupit na palubu. Těžký nehybný vzduch byl cítit kysličníkem dusnatým. Jako by ve zdejší přírodě převládaly neživotné chemické procesy. Ukázalo se, že podivuhodně rovné zelené dno tvoří zpevněné vrstvy jílu. Za zádi se táhnula ohromná klubka zvířených usazenin.
„Jak by ses tu mohla koupat, Tiviso?“ ukázal Gen Atal na dno. „Tady zapadneš až nad hlavu.“
Motory se rozehřměly, kolem zavířila kalná voda. Lodivod plnou silou vrhl plavidlo na pobřežní val z písku a drobných oblázků. Odtud se Pozemšťané po široké desce bez námahy dostali na břeh a převedli tam i své devíti nožky.
„Kdy se pro vás máme vrátit?“ zeptal se trhanou řečí kormidelník.
„Není třeba,“ řekl Tor a oba mořeplavci si viditelně oddechli.
„Zajdeme hlouběji na pevninu a přejdeme hřeben směrem k rovníku, abychom se dostali na rovinu Men- Zin,“ pokračoval astrofyzik a nahlížel do mapy. „Tam pro nás pošlou letadlo.“
„A prohlédneme si největší mrtvé město na Zadní polokouli,“
dodala Tivisa.
„Kin-Nan-Te!“ zvolal kormidelník a zmlkl.
Jeho druh do něho strčil, přitom se ukláněl astronautům a přál jim „neúchylnou cestu hada“.
Potom Tormanťané rozhoupali plavidlo, loď se odtrhla od mělčiny a zmizela v Zrcadlovém moři.
Pozemšťané, odkázáni teď sami na sebe, shodili šaty, sbalili je do pevných ranečků a připevnili k devítinožkám.
Nato se tři postavy v temně granátovém, malachitově zeleném a skořicově zlatém skafandru vydaly dlouhým neúnavným krokem podél břehu k oválnému prostranství u přístavu. Opuštěné město je přivítalo skličující jednotvárností, charakteristickou pro spěšné a ledabylé stavitelství v epoše populační exploze. Svědčily o tom domy, školy, bývalé zábavní místnosti i nemocnice. Zvláštní zvyk, hromadit ve stísněných čtvrtích objekty pro různé účely, odsuzoval děti, nemocné i staré lidi žít v deprimující nahuštěnosti a brzdil hlučnou dopravu v úzkých ulicích podobných kanálům. To všechno Tivisa i Tor pozorovali už v živých městech.