Zde bylo chladněji a Pozemšťané se dali z kopce do běhu.
Serpentinovitá cesta byla místy přehrazena sesutými kameny. Poutnici běželi celé hodiny a vedle nich, o nic pozadu, spěchaly tři devítinožky. V nižších polohách ležela zóna písků, navátých v dávných dobách větrem na úbočí předhoří. Písečné závěje přetínaly cestu v ohybech jako ostré hřebeny.
Tivisa těžko dýchala, také na Toru a Genovi byla patrná únava. Astrofyzik se znenadání zastavil.
„Proč vlastně běžíme? A k tomu takovým tempem!
K vodě na horizontu máme ještě daleko, a právě se stmívá. Přece jsme nestanovili přesně dobu, kdy přijdeme do Kin-Nan-Te.“
Tivisa se rozesmála a nabrala dech.
„Ano, proč? Zřejmě nás podvědomě žene touha být co nejdál od nepříjemných lesů a jejích obyvatel. Vyhlašuji odpočinek!“
Vertikální pruhy selenitových krystalů přetínaly strž kopce, pod nímž se astronauti utábořili. Kvůli bezpečnosti rozestavili kolem tábora devítinožky. Ochranné pole sice nezapojili, ale z neviditelných paprsků vytvořili bariéru, spojenou s automatickým ochranným relé.
„Pro případ, že se i tady vyskytují požírači lebek,“
usmál se Gen Atal, když seřizoval paprskovou hradbu.
Tor Lik zkusil navázat spojení s hvězdoletem prostřednictvím odraženého paprsku, ale bezúspěšně. Výkonnost robotů nestačila vytvořit vlastní vlnovou trasu, a bez ní vyžadovalo dálkové spojení znalost atmosférických podmínek.
… Tivisu probudil tichý šelest a dívka si hned neuvědomila, že to ševelí vítr, který před svítáním vál z prostorné roviny Men-Zin. Ostnaté keře kolem se podobaly zasmušile skloněným trpaslíkům s pocuchanými vlasy, sahajícími až k písku. Zachvívali se a žalostně pokyvovali hlavami.
Tivisu zachvátil na okamžik stesk, ale hned zase zmizel.
Sama přesně nevěděla, jestli to způsobil vítr, stálý průvodce člověka na Zemi, zde tak dlouho postrádaný, anebo smutné rostlinstvo tormanské pustiny.
Vydali se na další pouť. Cesta se zlepšila. Roboti zatáhli krátké ostré tlapky a nahradili je hřídelíky s měkkými příchytkami vespod, vysunuli stupátka pro nohy a ve středu kovového pláště vztyčili vysokou páku, jež sloužila jezdci k řízení i jako opora. Nadšenci jezdili bez páky, ale vyžadovalo to okamžitou reakci a vyvinutý cit pro rovnováhu.
Pak se ovšem obyčejná jízda stávala sportem. Tivisa ve svém temně granátovém skafandru s růžovými ozdobami, s vlající hřívou černých vlasů, půvabně a obratně balancovala na stupátkách a řítila se pustým krajem. Gen Atal ji okouzleně pozoroval a div neudělal přemet, když jeho devítinožka před zatáčkou přibrzdila.
Dívka udala tak prudké tempo, že za dvě hodiny už všichni sestoupili do širokého říčního údolí. Kdysi tu tekla mohutná řeka. Když po vykácení lesů byla zbavena nepostradatelného vodního přepadu, změnil se její tok s mnoha přehradami v řadu jezer, jejichž odpařování bylo tím větší, čím méně vody v nich zbývalo a čím sušší se stávalo podnebí.
Zakrátko se jen podél nejhlubších míst bývalého koryta táhla ojedinělá jezírka s hustým solným roztokem.
Rudé písky tvrdé jako beton pokrývaly okraje údolí. Blíž k vodě růžověly, byly stále světlejší, a kolem jezer přecházel zrak z oslnivé hry světelných paprsků v pásech tyrkysových, ametystových a nafialovělých krystalů. Stejné krystaly pokrývaly prosolené zbytky mrtvých stromů, trčících v dusném vedru tu a tam z mělké namodralé vody nad nehybnou hladinou jezírek.
Pozemšťané ztratili určitý čas objížděním rozbředlého bahna a přeťali koryto v místech, kde bývalý přítok vyhloubil ve vysoké hrázi úžlabinu, která jim ulehčila výstup na stometrový svah. Smysl pro orientaci ani zde astronauty nezklamal. Sotva se vyšplhali na břeh, uviděli ohromné město. Rozkládalo se pouhých pár kilometrů od řeky. Jen vysoký břeh a nezvyklá refrakce rozžhaveného vzduchu nad slanými jezery zabránily poutníkům, aby největší město Zadní polokoule viděli už z hor. I zdálky zpozorovali, že stará část je daleko zachovalejší než oblasti vystavěné později.
Věže, podobné archaickým pagodám na Zemi vypínaly se hrdě nad rozvalinami okrajových částí starobylé metropole.
Osmihranné mnohaposchoďové věže, směrem vzhůru maličko zúžené, byly ozdobeny nádhernými ornamenty, výčnělky i balkóny a zářily pestrým obložením, v němž se opakovaly motivy pokřivených tváří mezi svíjejícími se hady, nebo stylizovaných roset z diskovitých tormanských květů. Jiné pagody se zdály opásány jemně ozubenými hřebínky z černého kovu, vystřídanými pruhy šedých kovových desek nebo mřížkami s křížovou řezbou.
Věže čněly do výše na sloupech s arkádami. Kdysi je obklopovaly parky a bazény, teď ze všeho zbyly jen ztrouchnivělé kmeny a jámy s keramickým obkladem.
Letiště u Kin-Nan-Te leželo z rovníkové strany. Pozemští cestovatelé musili jít přes celé město, ale bylo jim to jen vhod., Starobylé město stálo za prohlídku, i kdyby měli obětovat jeden den navíc. Obtížně se prodírali rozvalinami staveb z posledního údobí Kin-Nan-Te. Bouře či zemětřesení, jichž zůstalo ušetřeno město Čendin-Tot na břehu Zrcadlového moře, zničily zde naspěch vystavěné domy a změnily je v beztvaré haldy kamení, desek a trámů. Jen gigantické železné potrubí starobylého vodovodu, opřené o spirálové pružiny ze železných hadů, přímo a neúchylně přetínalo chaos trosek. Stejně majestátně vyhlížela kolosální brána mezi Starým a Novým městem. Měla osm průchodů.
Těžké portály s černými stříškami spočívaly na čtyřhranných sloupech vysokých asi patnáct metrů. Astronauti prošli hlavním vchodem a jako by vstoupili do jiného světa. Vládla tu stejně neblahá monumentální architektura jako v zahradách Coamu, jenže daleko okázalejší. Každá z ohromných budov měla hlásat malost člověka, aby se cítil bezcennou, lehce zaměnitelnou částečkou společenského mechanismu, v němž plnil svůj úkol bez uvažování a bez nároku na pochopení.
Známky rozkladu se projevovaly ještě zřetelněji v ústřední části města při pohledu na vyschlé rybníky, kanály, zetlelé stromy v parcích nebo vysoko klenuté oblouky mostů, které se bez užitku skláněly nad prázdnými řečišti.
Pravidelné kroky astronautů i lehký cupot devítinožek, jež znovu vysunuly své drsné tlapky, rozléhaly se hlučně po kamenných deskách ulic a náměstí.
Široká schodiště vedla k vysokým budovám uprostřed sloupoví s dosud zachovalými jasnými barvami. Strmé střechy se pyšně nakláněly, dveřní otvory v podobě velkých klíčových dírek vypadaly, jako by skrývaly něco zakázaného. Sloupy místo obvyklých hlavic končily propletenými konsolemi, jejich podstavce představovaly buď spoutané lidi, drcené nesnesitelnou tíhou, nebo klubko šupinatých hadů.
Poutníci minuli hlouček vysokých domů a ocitli se před obrovitou, zřejmě velice starou věží. Část z jejích dvanácti říms se zřítila, takže bylo vidět vnitřní strukturu složitých načernalých průchodů a chodeb za tlustými zchátralými zdmi. Pozemšťany ovanulo cosi tajemného, zmocnila se jich podivná předtucha. Přispívaly k tomu patrně dvě zlověstně vyhlížející sochy z hrubého kovu, jež střežily přístup k věži.
„Je to zde i nepříjemně cítit,“ přerušila Tivisa tíživé ticho.
Přisedla do dřepu a začala prohlížet vystouplé skvrny na desce. „Krev! Úplně čerstvá krev!“
Tajemné mlčení starověkého města začalo být výhrůžné.
Kdo mohl zanechat krvavé stopy na dlažbě náměstí?
Zvířata, nebo lidé?
Náhle k nim odkudsi z dálky dolehly nepochopitelné zvuky. Astronautům připadaly jako lidské výkřiky vycházející z oken věže.
Poslušni stejného impulsu, snažili se proniknout dovnitř, ale nepodařilo se jim to ani na krok. Zborcené vnitřní stropy zatarasily spodní část budovy, nikde nebyla ani skulinka. Pozemšťané se vrátili na náměstí a naslouchali.
Nářek byl ještě zřetelnější.
Zvuky se ozývaly z různých stran, zanikaly, a znovu sílily.
Konečně směrem od brány, kterou trojice vstoupila do města, byly slyšet pronikavé lidské hlasy. Tivisa měla dojem, že rozeznává jednotlivá slova v jazyce Jan-Jachu.