„Vidíte, město, jak se zdá, má obyvatele!“ zvolala radostně, ale její slova přerušil tak zoufalý nářek, že sebou všichni trhli. Křik slábl, až konečně zanikl ve směsici šumu a volání mnoha lidi.
Tivisa se bezmocně ohlédla. Tor Lik chtěl už už vyrazit kupředu, odkud slyšeli výkřiky, ale pak si to rozmyslil a vrátil se ke svým přátelům. Gen Atal neztrácel čas a vysunul zářič ochranného pole devítinožky. Hlasy se přibližovaly současně ze dvou stran. Byly to jediné dva východy z náměstí do přilehlých ulic.
K věži přiléhala zeď ze šedého kamene s úzkým vchodem mezi dvěma sloupy, ukončenými železnými hady.
Gen Atal navrhl, aby se tam společně ukryli.
Na horní ploše schodiště se objevila tlupa lidí. Pozemšťany nikdo nezpozoroval, ale oni si mohli hlouček prohlédnout.
Byli to mladí lidé, patřící zřejmě k vrstvě KŽI, otrhaní a špinaví, s tupými obličeji narkomanů. Mezi nimi se jako duchem nepřítomné zmítaly nepořádně oblečené ženy s rozcuchanými vlasy.
Mladí hromotluci vpředu vlekli dvojici ztýraných lidí, muže a ženu, nahé, plné bláta, potu a krve. Dlouhé ženiny vlasy skrývaly její tvář, schýlenou k hrudi.
Směrem od brány zaburácel nadšený řev. Nová tlupa zuřivých křiklounů vtrhla na náměstí, kde se patrně odbývaly schůze.
Tivisa pohlédla na Tora s němou otázkou. Položil prst na ústa a pokrčil rameny.
Z druhé tlupy vystoupil po pás obnažený muž, vlasy na hlavě měl svázány do uzlu. Zvedl pravou ruku a něco vykřikl.
Ze schodiště mu odpověděl smích. Ženy zaječely, Jedna překřikovala druhou. Astronauti hned nepochopili strašný smysl toho, co slyšeli.
„Chytili jsme dva! S jedním jsme skoncovali na místě.
Dalšího jsme dotáhli k bráně. Tam taky zdechnul, to bude sousto pro…“ Neznámému slovu cestovatelé nerozuměli.
„A my jsme chytili taky dva, ze stejné výpravy! Máme ženskou! Je pěkná! Měkčí a tlustší než ty naše. Dát?“
„Dát!“ zařval polonahý s uzlem.
Zajatkyni zkroutili ruce, že se shrbila bolesti. Pak ji jeden z mladíků prudkým kopnutím srazil ze schodů a žena se svalila k sochám. Polonahý přiběhl k omráčené oběti a přivlekl ji za vlasy na hromadu písku u věže. Tu se zajatý muž vytrhl svým trýznitelům, ale byl zachycen jiným příslušníkem tlupy, pod jehož rozepjatou halenou bylo vidět vytetovaného letícího ptáka. Bez sebe zuřivostí, muž divoce zaječel, chytil tetovaného za uši a oba se začali koulet ze schodů. Pokaždé když se zajatec ocitl nahoře, udeřil hlavou svého mučitele o stupeň schodiště. Tetovaný zůstal bez hnutí ležet u podstavce sloupu. Tlupa s řevem seběhla dolů.
Muž stačil doběhnout k polonahému, jenž vlekl ženu. Surovec ho zkušeným úderem srazil, ale nezastavil. Zajatec chytil vítěze za nohy, zakousl se mu vší silou do kotníku a povalil ho na zem.
Už ale přispěchali členové tlupy svému vůdci na pomoc, odtrhli ztýraného muže a položili ho tváří k zemi na dlaždice před sochami. Polonahý vyskočil a rozšklebil široká ústa s řídkými zuby. V jeho vyceněném úsměšku nebyl hněv, jen jízlivá vítězosláva, opojení nad poraženým nepřítelem.
Gen Atal se odpoutal od stěny, ale než stačil udělat další krok, polonahý vytrhl z opasku kinžál, ozubený jako harpuna, a vrazil ho až po rukojeť do zajatcových zad.
Tři Pozemšťané, nešťastní, že nezasáhli včas, vyběhli na náměstí. Stovka hrdel vyrazila divoký řev, ale když tlupa postřehla neobvyklý zjev cizinců, zarazila se a ztichla.
Tivisa se sklonila nad smrtelně zraněným a prohlížela kinžál. Čepel byla pokryta pružnými ocelovými plátky a připomínala šišku jehličnatého stromu s dlouhými šupinami.
Podobná zbraň se dala vytáhnout jen s vnitřnostmi.
Dívka se okamžitě rozhodla. Uklidnila muže sugescí, stiskla dva body na jeho šíji a mučedníkův život skončil.
Žena nebyla schopna postavit se na nohy. Doplazila se k astronautům a prosebně k nim vztáhla ruku. Polonahý vůdce k ní přiskočil, ale udělal přemet a narazil hlavou o dláždění, až to zadunělo. Tor Lik, který ho srazil vzdušnou vlnou z nenabité narkotizační pistole, vrhl se k ženě, aby jí pomohl vstát. Odkudsi z tlupy vyletěl další těžký nůž, zaryl se ženě mezi lopatky a na místě ji usmrti1. Jiný kinžál narazil na Torův skafandr a odlétl stranou, třetí zasvištěl Tivise kolem obličeje. Gen Atal jako vždy pamatoval na techniku a zapojil ochranné pole svého robota, jemuž naštěstí včas přikázal, aby ho následoval.
Za neutuchajícího řevu rozběsněné tlupy a zvonění nožů odrážených od neviditelné hradby ukryli se Pozemšťané v průchodu ve stěně. Útočníci hned nepochopili, že mají co činit s nepřekonatelnou silou. Ustoupili na náměstí a začali se radit. Když se astronauti rozhlédli, poznali, že jsou v bývalém parku, obehnaném masívními zdmi. Hromady ztrouchnivělých kmenů ležely mezi kamennými sloupy s nápisy, deskami a sochami. Byl to staletý hřbitov z doby, kdy lidé pochovávali své mrtvé ve městech kolem výstavných kostelů. Hřbitovní zeď by nápor útočníků nezadržela, proto Gen Atal vybral místo pro zřízení ochranného pole nedaleko od vchodu. Postavil dva roboty do protilehlých rohů čtverce, který vymezil čtyřmi sloupky z temně modré keramiky. Hranice zakázané zóny se tak stala pro útočníky ještě názornější. Po několika marných pokusech se v nich vytvoří podmíněný reflex, a pak bude občas možné vypnout pole. Stav baterií inženýra kosmické ochrany velmi znepokojoval. Nepočítali s podobnými událostmi a spotřebovali velké množství energie na rychlou jízdu…
Tor Lik vztyčil na devítinožce periskop, sloužící zároveň jako anténa. Nadešla hodina, kdy Temný Plamen vytvoří v horních vrstvách atmosféry odrazové „zrcadlo“ nad městem Kin-Nan- Te. Astronauti požádají o letadlo, a zároveň se mohou poradit o vzniklé situaci.
Spojovací indikátor modře zazářil. Pro úsporu energie se astronauti rozhodli vést rozhovor bez obrazu, s vypnutými roboty.
Otřesená Tivisa bloudila mezi hroby a nemohla se uklidnit. Stále si vyčítala, že přišli zajatcům na pomoc pozdě.
Tor Lik přistoupil k dívce a chtěl ji obejmout, ale ona před ním uhnula a poodstoupila.
„Kdo jsou ti tvorové? Podobají se lidem, a přece to lidi nejsou. Co tu dělají?“ zeptala se zmučeně.
„Tohle je určitě ono nebezpečí, o němž v náznacích hovořili tormanští činitelé,“ řekl Gen s přesvědčením. „Zřejmě se stydí přiznat, že na planetě Jan-Jach existují takové druhy… společností se to nazvat nedá… takové zločinecké bandy, jakoby obživlé z pozemských dob Temna, s nimiž sebepřísnější zákony ani krutost fialových nic nesvedou.“
„Musím s nimi mluvit! Gene, vypněte pole!“ Tivisa zamířila k průchodu ve zdi.
Sotva se objevila, tlupa na náměstí spustila křik. Tivisa zvedla ruku na znamení, že chce mluvit. Ze dvou stran k ní přistoupili oba pohlaváři, polonahý a tetovaný, v doprovodu svých družek. Ženy si byly navzájem podobné jako sestry a při chůzi vrtěly hubenými hýžděmi.
„Kdo jste?“ zeptala se Tivisa v jazyce Jan-Jach.
„A kdo jste vy?“ opáčil tetovaný. Hovořil primitivním nářečím s nezřetelnou výslovností, polykal souhlásky a na konci vět zpěvavě zvyšoval hlas.
„Vaši hosté ze Země!“ Čtveřice se rozchechtala a prsty ukazovala na Tivisu.
Smích zachvátil celou tlupu.
„Čemu se smějete?“
„Naši hosté!“ zařičel polonahý s důrazem na prvním slově. „Brzy budeš naší…,“ a udělal posunek, který nepřipouštěl pochyby o Tivisině osudu.
Pozemšťanka nepřišla do rozpaků, ani se nepohnula a řekla:
„Copak nechápete, že se nenávratně řítíte do propasti, že zloba, kterou v sobě hromadíte, se nakonec obrátí proti vám samým?“
Jedna z žen, vzteklá a naježená jako rozdrážděná kočka, přistoupila znenadání k Tivise.
„My se mstíme, mstíme, mstíme!“ zakřičela.
„Komu?“
„Všem! Jim! Těm, kdo umírají jako němá hovada, i těm, kdo dělají pacholky vládcům, aby si vyškemrali život!“
„Kdo to je pacholek?“
„Hnusný otrok, který své otroctví ještě zdůvodňuje, ten, kdo druhé klame, ale sám se před vládci plazí po břiše, kdo zrazuje a zabíjí potají. Ach, jak je nenávidím!“