„Kdo ale ublížil vám? Vám osobně?“ Ženina tvář se zkřivila.
,Ó! Ty čistá, krásná, vševědoucí! Zabte ji, zabte všechny!
Co stojíte, zbabělci!“ zaječela.
— Psychopatka, usoudila Tivisa. Pohlédla do tváří lidí před sebou a zhrozila se, když v nich nenašla ani stopu nějaké myšlenky. Z jejich očí zírala jen divoká zatemněnost a tupý duch zakrnělého dítěte.
Tivisa ustoupila do vrat právě včas. Gen Atal pozorně sledoval průběh rozhovoru s rukou na tlačítku. Zapojil ochranu a odmrštění pronásledovatelé se váleli po dláždění starobylého náměstí.
Dívka ukryla tvář v dlani, jako vždycky ve chvílích zklamání a neúspěchu.
„Co ještě můžeš dělat, Tivi?“ oslovil ji Tor intimní přezdívkou, kterou pro ni vymyslil už v době společných Herkulových činů.
„Kdyby tu místo mě byla Fai Rodis!“ odpověděla Tivisa trpce.
„Bojím se, že by s nimi také nic nepořídila. Snad by využila svou sílu k masové hypnóze… Pak by je zastavila, ale co dál? My jsme je taky zastavili, ale nezabijeme je laserovým paprskem jen proto, abychom zachránili své drahocenné životy!“
„Samozřejmě že ne.“ Tivisa zmlkla a zaposlouchala se do hluku, který k nim doléhal z náměstí přes hřbitovní zeď.
„Možná že potřebují narkotika. Vzpomeňte si, jak se jejich spotřeba ve starověku rozšířila, zvláště potom, kdy je chemický průmysl začal vyrábět levněji než alkohol a tabák?“
„Nepochybuji, že používají omamných drog. Stačí vidět, jak se pohybují. Ale nejpodstatnější je, že přestali být lidmi. Člověka vychovala společnost, ne stádo. A tlupa je stádo…,“ dodala Tivisa. „Přece jen lituji, že s námi není Fai.“
„Co nám brání, abychom ji sem pozvali?“ zeptal se Tor.
„Afi, copak ses nedovtípil, že Rodis musela zůstat jako rukojmí v paláci vládců?“ řekl Gen Atal. „A zůstane tam, dokud se všichni nevrátíme na Temný Plamen.“ Podívejte, přelezli zeď!“ zvolala Tivisa.
Oblehatelům došlo, že ochranné pole kryje pouze vchod, a začali se škrábat přes hradbu. Zakrátko už řvoucí houf běžel po hřbitově. Mačkali se a strkali jeden přes druhého v uličkách mezi pomníky a sochami. U modrých smaltovaných sloupů byli odmrštěni zpátky. Dva roboti v rozích byli spolehliví. Gen Atal nařídil, ochranné pole na minimální napětí, takže bylo propustné pro světlo a silné zbraně, ale ty útočníci neměli.
Hluboký signál hvězdoletu, podobný vzdálenému hřměni, přinesl astronautům nesmírnou úlevu. Místo temně modrého světla zazářilo na robotu žluté. Temný Plamen žádal spojení. Tor Lik vypnul pole u vrat, kde byl na stráži Gen, a třetí devítinožka začala vysílat.
Grif Rift se zeptaclass="underline"
„Jak dlouho vystačíte s kruhovou ochranou?“
„Všechno závisí na tom, jak často budou útočit, odpověděl Tor.
„Počítejte s nejhorším.“
„Pak vydržíme nejdéle osm hodin.“
Grif Rift zkoumal mapu Tormansu.
„Náš diskolet uletí sedm tisíc kilometrů k vám za pět hodin. Raketa by tam byla za hodinu. Ale při nedostatečných znalostech povrchu planety nemůžeme ji zaměřit s patřičnou přesností. Nemohli byste se probít za město?“
„To nejde. Bojím se, že by se to bez obětí neobešlo.“
„Máte pravdu, Tore. Pak nemá cenu posílat ani diskolet.
Ať se s nimi vypořádají Tormanťané sami. Jejich letadlům netrvá cesta do Kin-Nan-Te také víc než pět šest hodin. Hned zavolám Rodis. Zapínám televideofon i paměťový stroj. Dejte mi videokanál pro snímkování, a držte se!“
Tor Lik spěšně předal obraz a vypnul spojení. Byl nejvyšší čas. Gen Atal signalizoval nebezpečí a třetí robot zaštítil vchod ochranným polem.
Čas plynul a tlupa dál tvrdošíjně a tupě běsnila u hranic vymezených čtyřmi modrými sloupy. Gen si vyčítal, že nevzal z hvězdoletu baterie ovlivňující psychiku, jakých se užívalo, když na člověka zaútočilo zvíře. Rozehnaly by zdivočelé Tormanťany, protože by v nich vzbudily pocit panického zvířecího strachu. Podobné zařízení potřebovali teď astronauti jako nikdy předtím, ale nezbývalo jim nic než čekat. Mohli tlupu zničit, podobná myšlenka však nemohla Pozemšťany ani napadnout.
Tu dobu v zahradách Coamu vysvětlovala Fai Rodis inženýru Taelovi situaci a prosila ho, aby okamžitě poslal letadlo na záchranu ohrožené trojice.
„Pro nedostatek pohonných hmot rozhoduje o letech jenom Rada Čtyř.“
„Tak informujte okamžitě Radu, nebo ještě lépe, samotného vládce.“ Tael nerozhodně stál.
„Chápete přece, že máme málo času!“ zvolala Rodis udiveně. „Proč otálíte?“
„Pro mě je velmi těžké podat zprávu vládci,“ řekl chraptivě Tael. „Rychlejší bude, když vy sama…“
„Proč jste to neřekl hned!“ a Fai pospíšila do pokojů předsedy Rady Čtyř.
Čojo Čagas naštěstí ten den nikam neodjel. Za půl hodiny uvedli Fai do zelené komnaty, která se stala už trvalým místem pro její schůzky s vládcem Tormansu.
„Něco podobného jsem předvídal,“ řekl Čojo Čagas, když pohlédl na snímek pořízený hvězdoletem. „Proto příslušní činitelé přemlouvali vaše výzkumníky, aby cestu neriskovali.“
„Ale nevysvětlili jim, o jaké nebezpečí se jedná!“
„Správce každé oblasti se stydí, či správněji, bojí mluvit o těch nelidských tvorech. Nazývají je, rouhači obou blah’.“
„Obou blah?“
„Samozřejmě. Dlouhého života i lehké smrti. Odřekli se jednoho i druhého, a proto musí být zničeni. Stát nemůže trpět podobnou svévoli. Ale oni se skrývají v opuštěných a odlehlých městech. Boj s nimi ztěžuje nedokonalá doprava, a tak zůstávají hanbou pro správce každého pásma.“
„Ztrácíme trestuhodně čas,“ řekla Rodis. „Každá promeškaná minuta může způsobit záhubu našich druhů. Mají sice spolehlivou ochranu, ale baterie nejsou nevyčerpatelné.“
Úzké neproniknutelné oči Čojo Čagase upřeně pozorovaly Rodis.
„Vaše devítinožky mají vražednou sílu. Vzpomínám si, jak rozmetaly dveře v tomto paláci,“ usmál se vládce jízlivě.
„Ovšem, každý robot má řezací paprsek, infrazvuk pro překonávání překážek a konečně laser… Ale nechápu, kam míříte?“
„Žena s tak pronikavou inteligencí a nemůže pochopit, že místo plýtvání energií na ochranné pole je třeba ty padouchy zničit.“
„Oni to neudělají!“
„Ani když jim poručíte?“
„Nemohu vydat tak nemorální příkaz. Ale i kdybych to zkusila, nikdo ho nesplní. Je to jedna z hlavních zásad naší společnosti.“
„Neuvěřitelné! Jak může existovat společnost na tak chabých základech?“
„Vysvětlím vám to později, ale teď neztrácejme čas, a vydejte rozkaz! Mohli bychom poslat vlastní diskolet, ten však neletí rychleji než letadla vaší bezpečnostní služby, a hlavně nevíme, jak jednat s tak divokou tlupou podle zdejších zákonů. Co používáte v podobných případech?
Uklidňující hudbu, nebo plyn dočasné radosti?“
„Plyn radosti!“ řekl Čojo Čagas se zvláštním přízvukem.
„Budiž tedy! Na kolik hodin stačí vašim lidem energie?
Copak jim nemůžete poslat raketu s bateriemi z vašeho všemohoucího hvězdoletu?“ Rodis pohlédla na signalizační náramek se zaznamenaným časem, kdy přišel signál z města Kin-Nan-Te.
„Zásoba energie stačí asi na sedm hodin. Ale s raketou nedokážeme přesně přistát bez korigujících stanic. Zabili bychom své kolegy, protože náměstí, kde jsou obklíčeni, je příliš malé.“
Čojo Čagas vstal.
„Vidím, že vám jejich osud dělá velké starosti. Nejste koneckonců vůbec tak chladní a bez emocí, jak se snažíte představit nám, obyvatelům Jan-Jachu!“ Otočil malinkým diskem na stole a zamířil do vedlejšího pokoje. „Vrátím se za okamžik!“
Čekal ho vysoký hubený „hadonoš“ s vpadlýma očima a širokými žabími ústy s tenkými rty.
„Pošlete dvě letadla z bezpečnostní rezervy do Kin- Nan-Te na pomoc našim hostům ze Země,“ začal vládce a díval se přes uctivě skloněného úředníka. „Jejich ochrana bude fungovat ještě sedm hodin,“ pokračoval Čojo Čagas, „to znamená, že za sedm a půl hodiny bude už pozdě. Slyšíte, za sedm a půl!“
„Pochopil jsem, veliký!“ úředník pozvedl k vládci oddané oči.
„Rouhači musí být do posledního vyhlazeni. Tentokrát už bez všech výslechů a průtahů. Prostě zničit!“