Za týden se u Rodis objevil mluvčí Čojo Čagase, sám náčelník „fialových“, Jan Gao-Juar, zkráceně Jangar. Byl to hromotluk s krutými rysy v širokém obličeji. Pouhé vyslovení jeho jména stačilo, aby se inženýr Tael úzkostlivě ohlížel na všechny strany.
Pod pokleslými, jakoby unavenými víčky hleděly pronikavě a neomaleně jasné oči, nic neříkající, nebojácné a bezcitné jako u dravého ptáka. Inženýr Tael později vysvětloval, že náčelník stráží se vždycky dívá, jako by mířil.
Byl po celé planetě proslulým střelcem z revolverů, jaké nosili důstojníci hlídkových oddílů a hodnostáři Jan-Jachu.
Jangar si drze prohlédl pozemskou návštěvnici, kterou viděl poprvé zblízka, a vyřídil jí vládcovo pozvání.
Fai slíbila, že přijde za několik minut, ale pohlavár „fialových“
se nehýbal z místa.
„Mám příkaz, abych vás doprovodil.“
„Znám cestu do zeleného kabinetu.“
„Tam ne! A mám rozkaz, abych vás doprovodil!“
— Okolnosti se změnily, pomyslila si Fai. Vešla do svého pokoje a na několik minut úplně znehybněla, aby se soustředila a sebrala energii.
Náčelník stráží šel o krok pozadu a nedával Fai příležitost, aby mohla vyzkoušet jeho psychickou odolnost.
Čojo Čagas je očekával a přecházel sem tam po rudých kobercích. Vysoká úzká okna propouštěla málo světla a vytvářela růžové přítmí, u Tormanťanů velice oblíbené.
Vládce tentokrát Rodis nevybídl, aby se posadila. Když neviděla příhodný nábytek, sedla si Fai na zkřížených nohou rovnou na koberec. Čojo Čagas povytáhl obočí a posunkem Jangara propustil. Chvíli chodil sálem nahoru a dolů, pak stanu1 před Rodis a hleděl na ni z výšky podezíravě a pln hněvu.
„Promítali jsme filmy pouze těm, kdo v touze po poznání podnikli nepohodlnou cestu ke hvězdoletu a riskovali, že je chytí vaše hlídky,“ řekla Fai, aniž čekala na otázku.
„Zakázal jsem promítat filmy na veřejnosti,“ promluvil vládce po malé přestávce. „Varoval jsem vás, abyste nezasahovali do záležitostí naší planety!“
„Veřejně jsme je neukazovali, respektovali jsme vaše přání, abychom je nepředváděli celé planetě. Jistě pro to máte důvody?“
„Zakázal jsem vám promítat je komukoli!“
„Na to nemá právo ani jeden stát, žádná planeta ve vesmíru. A je svatou povinností každého z nás, abychom narušovali tak bezpříkladný útisk. Kdo smí uzavírat před myslící bytostí cestu k poznání? V minulosti Země a mnoha ostatních světů se fašistické režimy dopouštěly podobných zločinů, které byly příčinou nesčetných utrpení. Proto když Veliký Okruh objeví stát, který svým občanům zakazuje přístup k vědění, může ho zničit. Je to jediný případ, který dává právo zasáhnout do záležitostí cizí planety.“
„Copak může nějaký Okruh posoudit, co je v konkrétních případech škodlivé nebo užitečné pro cizí život?“
vykřikl zuřivě Čojo Čagas.
„Nemůže. Ale nedopustíme, aby lidé nesměli poznávat umění, vědu a život na ostatních planetách. Kvůli přátelským vztahům a vzájemnému pochopení jsme udělali ústupek a nežádáme celoplanetární promítání stereofilmů.“
Čojo Čagas vyrazil nesrozumitelný zvuk a začal přecházet po sále rychleji než předtím.
„Je mi líto,“ řekla Rodis tiše, „že jste neocenil stereofilmy, které jsme přivezli. Jsou protikladem pekla, o němž svědčí materiály vašich předků v podzemním sále. Dokazují konečné vítězství lidského rozumu.“
„Ale co kontrola? Kdo mi zaručí, že vaše filmy jsou neškodné?
To je propaganda cizích idejí. Podvod!“
„Země v éře Spojených Rukou nepotřebuje žádnou propagandu ani podvody. Pochopte to!“ Rodis vyskočila. „K čemu by nám to bylo? Jste přece chytrý člověk, ať vás diktátorské poměry omezují sebevíc! Copak necítíte, že je naším jediným přáním, než se vydáme na zpáteční cestu, dát vám co nejvíc, pomoci vašim lidem najít cestu k novému životu? Bez jakýchkoli nároků!“
Rodis v prudkém pohnutí pozvedla ruce s propletenými prsty až k obličeji a nehybně, mírně skloněná kupředu, stanula asi pět kroků od Čojo Čagase, jako vychovatelka nebo matka tupého dítěte.
Vášnivá přesvědčivost jejích slov na vládce zapůsobila.
V hlubokém zamyšlení hleděl chvíli upřeně do jediného bodu na podlaze, pak mlčky odvedl Rodis na obvyklé místo jejich společných schůzek, do zeleného pokoje s černým nábytkem a hadačskou koulí z křišťálu. Vzal svou dýmku a vtáhl do sebe kouř s pronikavou vůní, kterou Fai už dobře znala.
„Lidé jsou stíny,“ řekl Čojo Čagas a přivřel úzké oči, „pro historii úplně bez významu. Žijí jen jejich činy. Čin, to je žula, život jen písek, říká jedna stará sentence.“
„Znám ji, pochází od našich společných předků…“
„Pak mě ale překvapuje, proč se tak staráte o neznámé davy na Jan-Jachu? Vždyť jsou to tvorové, s kterými člověk může dělat, co se mu zlíbí! Okrást je, vzít jim ženy a milenky, vyhnat je z jejich domovů. Je třeba jen užít osvědčený způsob, starý jako náš pozemský svět. Musíte jim pochlebovat. Křičte na ně, že jsou velcí, krásní, udatní a chytří, a dovolí vám všechno. Ale zkuste jim popravdě říci, že jsou nevzdělanci, hlupáci, tupci a bezmocní chudáci — spustí ohlušující řev a nedá se s nimi rozumně mluvit, i když jsou celý život sebevíc ponižováni. Proč by měli žít a vyčerpávat poslední zásoby planety?“
„Dosáhli jste už trvalého poklesu populace mezi inteligencí.
Snažíte se lidi vzájemně znepřátelit, aby z nich byly dobré nástroje útlaku a moci!“
„Informace od inženýra Tollo Fraela!“ zvolal Čojo Čagas, jako by Rodis usvědčoval. „Mimochodem, on přece věděl o promítání stereofilmů?“
Fai s odporem pocítila, že musí lhát. Neúchylné zachovávání pozemských zákonů mohlo vést na Tormansu k těžkým následkům.
„Už dávno jsem se dovtípila, že je povinen vám donášet“ řekla vyhýbavě.
Čojo Čagas v mylně pochopil znechucený výraz, který se mihl na Faině obličeji, a samolibě se usmál. Rodis bylo jasné, že Taelovi už nebezpečí nehrozí. Sklopila oči, aby skryla i sebemenší projev svých emocí před vládcem, který ji bedlivě pozoroval.
„Odpovězte mi otevřeně, mohla byste mě zabít?“ zeptal se náhle.
Fai se už nepodivovala nenadálým skokům Čagasových myšlenek.
„Zabít? Proč?“ zeptala se klidně.
„Abyste mě odstranila a oslabila moc.“
„Odstranit vás! V tom okamžiku se na vašem místě objeví jiný, ještě horší. Vy jste alespoň chytrý…“
„Alespoň!“ vykřikl vládce zuřivě.
„Váš společenský systém nezaručuje, že se k moci dostanou inteligentní a slušní lidé, v tom je jeho největší bída.“
Č ojo Čagas chtěl něco namítnout, ale ovládl se a řekl vemlouvavě:
„Ale technicky — mohla byste mě zabít? A jak?“
„Kdykoli. Prostě bych vám přikázala, abyste umřel.“
„Já vás taky mohu zničit mžiknutím oka!“ Rodis pokrčila rameny s čistě ženskou nedbalostí.
„V tom případě velitel našeho hvězdoletu slíbil, že rozryje povrch planety Jan-Jach na kilometr hluboko.“
„Ale vy přece nevraždíte. Určitě byste mu to zakázala!“
„Když už nebudu naživu…?“ usmála se Rodis.
„A pak, on je velitel…“
Čojo Čagas zabubnoval v zamyšlení prsty do stolu. Jako v odpověď zazněl tiše neviditelný zvonek.
Podle rozčilení předsedy Rady Čtyř poznala Fai, že signál oznamuje cosi důležitého. Zvedla se, ale vládce, který hleděl na přístroj oddělený od Rodis tenkou vyřezávanou stěnou, ukázal velitelsky na křeslo…
„Volá vás vaše kosmická loď. K Jan-Jachu se blíží hvězdolet. Letí ze Země?“
„Ale kdepak!“ zvolala Rodis tak přesvědčeně, že se vládce na ni podezíravě zadíval. „Nečekám ho tak brzy,“ dodala, když pochopila jeho myšlenky.
„A můžete s novým cizincem navázat spojení?“
„Ovšem, jestliže jejich planeta je zapojena do Velikého Okruhu.“
„Chci být při tom!“
Rodis už dostatečně poznala zvyky na Tormansu. Hlavního vládce nemůže nikdo pozvat k sobě, ani na jakékoli místo. Lidé se mohou dostavit pouze k němu, když je zavolá.
Přihnal se Vir Norin s dvěma roboty. S reálností, která Tormanťany vytrvale přiváděla v úžas, vyvstala v zeleném pokoji kabina Temného Plamene s astronauty shromážděnými po vyhlášení poplachu. Olla Dez manipulovala vlnovým selektorem. Signály z blížícího se tělesa ležely mimo spektrum Velikého Okruhu. Olla k sobě přitáhla černou páku v horní části pultu a sešlápnutím rudého pedálu zapojila současně komputer i paměťový stroj pro výpočet nezvyklého vysílacího spektra.