Fai Rodis pod maskou mahárání zůstávala stejně přímá, otevřená a nebojácná, jako když ji ohromený vládce spatřil poprvé. Měla v sobě vnitřní rovnováhu a dovedla okamžitě najít ztracený klid, což bylo možné jen při nadbytku duševní stability a vůle. Snad právě proto, že její skvělé lidské vlastnosti byly v příkrém kontrastu s pokřivenou psychikou obyvatel Jan-Jachu, nebyla pro Tormanťany přitažlivá.
Trvalá propast zůstávala dokonce mezi ní a Čojo Čagasem, „velikým a všemocným“ — jak rozhořčeně přiznával vládce. Vzpomněl si na úryvek rozhovoru mezi Fai a inženýrem Taelem, o němž mu svého času zvědové referovali.
Rodis vysvětlovala Taelovi, že na planetě Jan-Jach úplně chybí jeden z důležitých pilířů tvůrčího života, totiž vědomí o nekonečnosti vesmíru, o jeho nedosažitelných hranicích a nesčíslných světech, které člověk dosud neobjevil.
Mluvila o tom, že bezedné kosmické propasti existují i mimo poznání Velikého Okruhu, v nejneočekávanějších kombinacích zákonů hmotného světa. Inženýr odpověděl, že Fai sama je pro něho ztělesněním nekonečnosti a její duše se natolik liší od psychiky Tormanťanů, jako nekonečno od uzavřeného a nudného světa Jan-Jachu, jehož hlavní pilíř spočívá na přísné hierarchii.
— Inženýrova poklona byla opravdu chytrá, přemýšlel vládce, ale existuje tu ještě další věc, na kterou, ubožák, nesmí ani pomyslit. Je to žena jako všechny ostatní, a proto se musí nutně podřídit mužově vůli a síle. Ostatně, pochybuji, že ta zdrženlivá, veselá a sebevědomá dcera Země bude stejně dobrou milenkou jako moje Er Vo-Bia. Ale musím to vyzkoušet!
A jako všichni vládci všech dob a světů, předseda Rady Čtyř začal bez průtahů uskutečňovat svůj záměr.
Vstal a současně s ním se zvedli Zet U g a Gen Ši. Er Vo-Bia zůstala sedět, přehodila nohu přes nohu a pohupovala pantoflíčkem, do něhož byla vmontována lucernička ve tvaru hvězdy. Paprsky malých svítilen byly zaměřeny vertikálně, takže zespodu ozařovaly Tormanťančiny štíhlé nohy, které se pod tenkou látkou rýsovaly v celé své délce.
Fai Rodis pokládala večer za ukončený a vstala také.
Myslila na obraz ve svém pokoji. Po rozhovoru s Taelem chtěla se ještě dnes chopit svých barev a štětců. Ale Čojo Čagas prohlásil, že s ní musí bezodkladně projednat důležitý problém. Oba členové Rady se uklonili, a jak se Fai zdálo, zmizeli s velkým potěšením. Er V o-Bia se zvedla a vrhla k Čagasovi pohled s němou otázkou. Dýchala vzrušeně a ve strojeném úsměvu obnažila velké zuby s nádechem do modra. Ale Čojo Čagas dělal, jako by její výzvu nezpozoroval. Er Vo-Bia tedy zamířila ke dveřím, aniž se ohlédla, bez rozloučení, uražená, nádherná a zlá.
Vládce se poprvé ve Faině přítomnosti zachechtal a Rodis udivilo, jak hrubě zněl jeho smích. Odhrnul prostřední závěs a zavedl Rodis do oslnivě jasné chodby, kde na lavičkách proti sobě seděli dva strážní v zelených uniformách.
Čojo Čagas jim nevěnoval sebemenší pozornost, přistoupil ke dveřím na konci chodby a chvilku manipuloval se zámkem. Tlusté dveře se otevřely a Rodis vstoupila do dlouhé, nepřístupné vládcovy komnaty, ukryté v silných zdech.
Za okno tu sloužil gigantický křišťálový hranol, v němž se odrážel hořící horizont při západu slunce. Čojo Čagas pohnul pákou. Hranol se otočil, objevilo se pochmurné tormanské nebe, a zároveň se automaticky rozzářila oranžová osvětlovací tělesa. Velké pětiúhelníkové zrcadlo odrazilo bílou mahárání vedle vládce v černém oděvu pošitém stříbrnými hady.
Čagas chtěl pokročit k široké pohovce, pokryté huňatým kobercem, ale zastavil se za Fainými zády a přes její rameno hleděl na odraz v zrcadle. Pochopila, co musí přijit.
Načatou hru bylo třeba dovést do konce bez komplikovaných rozporů. Rodis odpověděla vládci lhostejným, shovívavým pohledem. Velké Čagasovy ruce objaly její štíhlý pas. Ještě okamžik a Fai se k němu přitiskne zády, položí mu hlavu na rameno… Nic podobného se nestalo. Nepochopitelná síla mu odtrhla ruce od jejího těla, jeho sebevědomí rázem opadlo, a jako by nepociťoval ani milostnou touhu, odstoupil od ní, ať to bylo sebepřekvapivější.
Fai Rodis klidně, beze slova usedla bokem na kraj pohovky.
Zaražený Čagas začal kouřit. Poprvé za celá léta nevěděl, jak si počínat. Má se tvářit, jako by se nic nestalo, nebo propuknout v hněv?
Rodis mu přišla na pomoc. Hra skončila, z mahárání zůstalo jen bílé sárí.
„Copak vládce planety je otrokem stejných instinktů jako nejnevzdělanější KŽI?“
„Podlehl jsem vašemu kouzlu a nevyznal jsem vám lásku, jak by se slušelo, ale tím jste vinna vy sama!“
Rodis celým svým vzezřením vyjadřovala mlčenlivý údiv.
„To vám stačí setkat se několikrát se ženou, která je jiná než ostatní, abyste vzplanul neovládanou vášní?“ nasadila zádumčivý tón, který ze všeho nejvíc na vládce účinkoval.
„To se dá pochopit u lidí, kteří málo viděli, stojí nízko na žebříčku vašeho hierarchického systému a jsou tísněni omezeným životem. Pro ně je to asi nevyhnutelné, ale vy!“
Vládcova tvář dostala na chvíli fialový odstín. Okamžitě se však ovládl.
„Tak mluvíte proto, že neznáte pravé motivy mého jednání.
Chtěl jsem se přesvědčit, jste-li pro mě přitažlivá, dřív než vás požádám o jednu velice závažnou věc!“
„Nu a přesvědčil jste se?“
„Přesvědčil!“ Zlý úsměv pokřivil na zlomek vteřiny vládcovu tvář, ale hned zase zmizel navyklou silou vůle.
„Poslyšte, poprvé v životě jsem v situaci, kdy prosím, nikoli přikazuji…“
„Škoda. Taková neomezená moc člověka zkazí. Copak jste v dětství i v mládí jenom rozkazoval? Vždyť vláda u vás není dědičná?“
„Naneštěstí není. Vzpomínky na ponižování v dětství a mládí, i když s lety vybledly, pálí mě někdy jako oheň!“
„To je přirozené. Komplex urážky a msty je nevyhnutelný u každého, kdo se prodere k moci. Myslíte, že prosba člověka ponižuje? Vy jste nikdy nemusil o něco prosit matku, otce, učitele či instruktory? Nebo první milenku?“
„Uhýbáme od věci. Vraťme se k mé prosbě,“ řekl vládce suše. „Vy se svou nevyčerpatelnou intuicí a milým jednáním se mi zdáte nejgeniálnější ze všech žen, které jsem kdy viděl. A to nemluvím o znalostech, psychické zdatnosti, a konečně o kráse, což je také velmi důležité.“
„Vzpomínám si na rozhovor o lichocení,“ zasmála se Rodis.
„Čím se mě chystáte ponížit?“
„Ponížit? Veliký Hade! Chci vás povýšit nade všechny lidi na planetě Jan-Jach, chci, abyste se mi oddala!“ Fai se napřímila.
Čojo Čagas nevzrušeně pokračovaclass="underline"
„Abyste mi porodila syna. Doufám, že jste se na Zemi naučili ovládat genetiku a můžete porodit dítě potřebného pohlaví?“
„Proč potřebujete syna ode mne? Máte přece k dispozici půl miliardy tormanských žen!“
„Nevyrovnají se vám ani zdaleka zdravím, tělesnou i duševní dokonalostí. Váš syn bude prvním dědičným vládcem planety Jan-Jach, nebo jak se mu zlíbí ji nazvat. Možná že jí dá vaše jméno!“
Červeň rozhořčení nebyla na Faině osmahlé pleti patrná.
„Tak vy sníte o dědičné vládě? Proč?“
„Cíl je jasný. Chci zlepšit život na planetě. Ale to mohu dosáhnout jen upevněním moci až k absolutismu. Vládce musí stát v nedohledné výši nade všemi. Musí být bohem planety i jejího národa.“
„Myslím, že jste v tom ohledu dosáhl svého cíle,“ řekla Fai se zdržovanou nevolí. „Vy i vaši spoluvládci stojíte tak vysoko nad masou obyvatelstva Jan-Jachu, jak to bylo možné jen ve státech nejhlubšího starověku na Zemi!“
Čojo Čagas nachmuřil čelo, pak se náhle důvěrně naklonil ke své společnici a zašeptaclass="underline"
„Chápejte přece, že nemám tak všestranný rozum, aby se před ním bez přetvářky sklonili všichni moji poddaní…!“
„Ale jste dostatečně inteligentní, abyste si to uvědomil!
Abyste pochopil, že jediný člověk není schopen obsáhnout ohromné množství znalostí, jakých je třeba k vědeckému řízení planety. Ale máte vědce, pomohou vám. Škoda že nevěříte jim, a vůbec nikomu.“
„Ano, ano! Nemohu se bez nich obejít, ale nevěřím jim.