Vědci, to jsou podvodníci, zbabělci a ubozí přisluhovači.
Po mnoho generací klamali vládce i národ Jan-Jachu, a pokud vím, bylo tomu na Zemi ve starověku právě tak.
Slibovali, že planeta může uživit neomezený počet lidí, a vůbec nepočítali s tím, že země se vyčerpá dávno před dobou, již určili. Naprosto nevzali v úvahu škodlivost chemických hnojiv, která otrávila rostlinstvo i půdu, neuvážili, že každý člověk nutně potřebuje určitý životní prostor.
Protože tohle všechno nechápali, nespěchali také, aby vyslovili kategorické závěry. A výsledkem byla strašlivá katastrofa. Osmdesát let Hladu a Vražd! Pravda, za své chyby a opovážlivost důkladně zaplatili. Tisíce vědců pověsili obyvatelé hlavami dolů v branách měst nebo před vědeckými ústavy. Vědci nás, vládce, vždycky podváděli, hlavně matematikové a fyzikové, v jejichž reálných úspěších se nikdo kromě nich neuměl vyznat. Tak si asi počínali velekněží a mágové na Zemi. Ne, nemám rád vědce. Jsou to povrchní a ješitní lidé, zhýčkaní lehkým životem, a myslí si, že znají tajemství osudu!“
Fai Rodis, zaujata jeho otevřeností, se zamyšleně usmála.
„Celá jejich vina je v tom, že jim chybí dialektické myšlení. Nepochopili, že při nekonečné různorodosti světa se matematické metody podobají jazyku. Vždyť řeč je taky jedna z nejlogičtěji utvářených struktur lidského myšlení.
Se slovy je možno si pohrávat, dokazovat, co je libo, ba dají se jimi provádět i matematické důkazy čehokoli. Takovými žerty se často baví i vědci na Zemi.“
„Beztrestně?“
„Kdo by člověka trestal kvůli žertu? Neberte to vážně, nebuďte tak nedůtklivý. Ostatně, vy sám se podobáte matematikům, když vydáváte dekrety a nařízení a věříte, že slova mohou změnit vývoj společnosti a chod historie.“
„A kdo to tedy dokáže?“
„Jenom lidé!“
„Vždyť přece působíme na lidi!“
„Takhle nesmíte! Každé násilí nutně vyvolá protisílu, která bude neúprosně narůstat, a třebaže se neprojeví okamžitě, přijde neodvratně a často ze strany kde to vůbec nebudete čekat.“
„Proto chci upevnit celý systém a začít shora. Hovořil jsem o vědcích, abyste pochopila, jak hrozně toužím dát Jan-Jachu vládce, který by silou rozumu převyšoval současné lokajské vědce. Všichni na mně mámí značné prostředky, slibují vysoké technické úspěchy. Ve skutečnosti se však ukazuje, že každý krok k velkým objevům je příšerně drahý a stává se pro planetu čím dál tím neúnosnější.
Nezakázali jsme kosmické lety náhodou. Věda se dostává do slepé uličky, ale já ji nemohu zničit, ani nedokážu předvídat její omyly a podvody. Mohu pouze držet své učené služebníky ve strachu, že na ně kdykoli poštvu masu KŽI, kteří se s nimi vypořádají tak nelítostně, že se na to po staletí nezapomene.“
„A vy sníte o synovi s vynikajícím rozumem, jemuž svěříte planetu?“ zeptala se Rodis tiše.
„Právě tak! Je to ušlechtilý cíl! Ujišťujete mě, že jste sem přiletěli kvůli blahu mých lidi. Zde máte reálnou možnost vytvořit blaho!“ A Čojo Čagas přejel jazykem rty v upřímném vzrušení.
„Jak jste naivní, vy vládče!“ řekla náhle Rodis hlasitě.
„Cože?“ Fai k němu uklidňujícím gestem vztáhla ruku.
„Promiňte mi mou nespravedlivou příkrost. Vy prostě nemůžete vystoupit z duchovní sféry Jan-Jachu. Všechny předsudky, stereotypy a konzervativismus myšlení, který je člověku vlastní, vládnou i nad nejvyšším člověkem ve státě. Já zde u vás přímo fyzicky cítím pichlavé ovzduší hrubosti a zloby. Zřejmě jsou tím vinni i vědci, které tolik nemáte rád. Ve snaze nahradit člověka strojem upadli do nebezpečného omylu a rozšířili v duchovní sféře jednostranné lineárně logické myšlení, které považovali za podstatu rozumu.“
„Budiž! Pak ale tím potřebnější je člověk stojící vysoko nad nimi!“
„Ne! Mozek člověka se fyzicky mění velmi pomalu. I trvání naší pozemské civilizace je nicotné, proto nevnesla do lidského mozku žádné podstatné, změny. Každý vývoj je zcela určen podmínkami.“
„Prostředím?“
„Nejen tím. Milióny schopných lidí zahynuly, aniž daly světu co mohly, jenom proto, že jejich schopnosti nebyly v souladu s úkoly společnosti a s úrovní doby. Proto si také nedovedu představit svého syna v roli vládce při tak nízké úrovni poznání.“
„Jak to, nízké?“
„Ano, touha vládnout, povyšovat se nad ostatní lidi a manipulovat jimi je, jedním z nejprimitivnějších instinktů, projevujících se nejvýrazněji u paviáních samců. Emocionálně je to nejnižší a nejzaostalejší úroveň!“
„Chcete tím říci…“
„Ráda bych ještě dodala, že kdybyste skutečně měl syna, který by se stal dědičným vládcem a měl víc než vynikající intelekt, znamenalo by to určitě pohromu. Podle zákona Ahrimanovy Střely…“
„Jaká zase střela?“
„Je to vlastně kód, jímž označujeme tendenci rozmnožovat zlo a hoře při špatně uspořádané společnosti s tíživou morální atmosférou. Už naši společní předkové objevili zákon nepříznivých náhod, podle něhož se všechny přírodní i společenské procesy — z hlediska člověka — obracejí v neúspěchy, omyly a zmar. Samozřejmě že jde jen o dílčí odraz velikého zákona homogenizace, podle kterého nízké nebo zlepšené struktury během procesu odpadnou. Člověk se však celou dobu snaží dosáhnout zlepšených struktur bez vytvoření nutné báze, chce dostat něco za nic. Rozvoj živé přírody spočívá na slepé hře pokusů. Sto tisíc pokusů na jeden úspěch, jediná výhra při tisíckrát vržených kostkách.
Příroda překonává Ahrimanovu Střelu výběrem za obrovský časový úsek, tím, že vytváří v organismech mnohokrát vyzkoušené ochranné systémy a zásoby odolnosti.
Pro lidskou společnost je Střela utrpením proto, že postihuje hlavně nejušlechtilejší pohnutky člověka, všechno, co usiluje o vzestup, ty, kteří pomáhají pokroku — mám na mysli opravdový pokrok, tedy výstup z inferna.“
„A jak vy na Zemi překonáváte Střelu?“
„Tím, že každou záležitost napřed důkladně uvážíme a promyslíme, vystříháme se hry naslepo. Vy musíte začít výchovou, výběrem lidí, střežit a vytvářet ochranné systémy.“
Čojo Čagas potřásl hlavou.
„To je nemožné. Degenerace lidí na Jan-Jachu zašla už příliš daleko. Poškození genofondu je přivedlo k fyzické slabosti a duševnímu konformismu. V našich podmínkách potřebujeme rychlou směnu generací. Sama jste přece řekla, že čím častěji se vrhají kostky, tím větší je naděje na výhru.“
„Příroda nepočítá oběti, aby dosáhla cíle. Člověk tak postupovat nemůže.“ Fai viděla bezvýslednost rozhovoru a vstala.
„Vy tedy odmítáte?“ V Čagasově otázce zazněla současně vyhrůžka.
„Samozřejmě. Kdyby to mohlo změnit osud lidstva na Jan-Jachu, byla bych ochotna darovat mu syna, jakkoli těžké je pro matku nechat své dítě v cizím a dalekém světě.
Ale porodit příštího vládce, despotu a nešťastného člověka — nikdy!“
Čojo Čagas pomalu vstal, jako by uvažoval, co počít.
Pak se zvrátil na pohovku a začal kouřit dýmku. Fai se k němu otočila zády a přistoupila ke dveřím. Pouhé dvě minuty potřebovala k tomu, aby odhalila tajemství zámku.
Dveře se rozlétly a Rodis zamířila chodbou do zeleného pokoje. Žádný ze strážců se ani nepohnul, oba hleděli mimo ni, jako by byla vzduch.
Čagas ji pozoroval ze svého zšeřelého příbytku. Přímo fyzicky vnímal její kroky. V zářivě bílém sárí, jehož splývavými záhyby jasně prosvítalo její tělo, zdála se mu Rodis nedosažitelná, a sám si připadal ponížený a směšný. Jako bez sebe vyřítil se do chodby. Strážci vyskočili, vytřeštili polekané oči, a to vládce ještě víc rozzuřilo. Začal své ochránce fackovat, dokud ho bolest v dlaních nepřivedla k rozumu. Konečně se ovládl a vstoupil do zeleného kabinetu, teď už navždy spojeného s obrazem pozemské velitelky, usedl ke stolu a podepřel si hlavu rukama. Cítil kolem sebe beznadějnou prázdnotu, jak tomu bývá vždycky, když člověk propusti nebo odstraní ze svého okolí slušné lidi, kteří mají odvahu nesouhlasit s jeho nespravedlností. Neúprosný chod událostí dosadí na jejich místa nicky a nevzdělance, ochotné nadchnout se jakýmkoli vládcovým činem a chválit jej. Poradci, stráže, všechno je to lidský brak. Jejich věrnost si musí udržovat jen úplatky a privilejemi. Je bez přátel, nikdo mu není duševní oporou, a stále častěji ho přepadá strach před možným spiknutím.