Obyvatelé Středu Moudrosti, a ještě asi dvou či tří velkých měst na pobřeží Rovníkového moře, byli předmětem závisti méně šťastných obyvatel Jan-Jachu.
Podstata takového štěstí byla pro Čedi nepochopitelná do té doby, než postihla, že bohatství nebo chudoba na planetě se měří počtem věcí, které kdo osobně vlastní.
Zároveň však hostitelé udivovali Čedi přirozenou veselostí a láskou ke skromným okrasám svého těsného bytu.
Dva tři květy ve váze z obyčejného skla je přiváděly v nadšení. Když se jim podařilo sehnat nějakou lacinou sošku či sklenku, těšili se z toho celé dny. V každém obydlí měli videoobrazovku s mohutným reproduktorem. A večer co večer se scházeli lidé žijící v párech i jejich děti, jež s nimi zůstávaly pohromadě do věku, který odpovídal začátku prvního cyklu na Zemi, a zírali na malé ploché obrázky.
Řev reproduktorů otřásal stěnami, stropy i podlahami chatrných domů, ale jejich obyvatelé přitom projevovali podivuhodnou lhostejnost.
Na ulici Květů Štěstí byla škola, ohromná budova z červených cihel uprostřed zakrslé zdupané zahrady. Vyučovalo se od rána do večera. Školní zahrada a přilehlá část ulice se čas od času rozhlaholily křikem, pískotem a pronikavým smíchem, když chlapci a děvčata dováděli v přestávkách mezi vyučováním. Daleko silnější hluk nastával ve večerních hodinách. Všude výskání, dupot, hádky a rvačky, jako by člověk prožíval hrůzný sen o lidech, které zlý čaroděj proměnil v opice.
Žáci, odloučení už od rodičů, žili v dlouhé budově za školou po celou dobu, kdy je připravovali na rozmístění do odborných učilišť a k roztřídění na KŽI a DŽI. Strašlivá nevychovanost dětí nikoho nezarážela, a to pozemskou socioložku udivovalo, i když defekty tormanťanské společnosti znala už z dřívějška.
Jednoho dne bledá a vylekaná Casor řekla Čedi, že ji pozvali do místního Společenského domu na „schůzku s Hadem“! Podobná setkání se konala v každé městské oblasti dvakrát či třikrát do roka. Ať se Casor sebevíc snažila vysvětlit Čedi smysl a účel schůzek, podstata věci zůstala astronautce záhadou. Nakonec došla k závěru, že jde asi o starobylý kultovní obřad, který se zachoval jako zvyk u současných nereligiózních obyvatel Jan-Jachu. Hrůza, jakou pozvání, či spíše příkaz, v Casor vyvolalo, vzbudila u Čedi podezření, že něco není v pořádku, a trvala na tom, aby se mohla setkání s „Hadem“ zúčastnit.
Velký, špatně vyvětraný sál se rychle plnil lidmi. Casor a Čedi našly místo v prostřední řadě, ale nikdo si jich nevšímal.
Všichni přítomní seděli v nervózním očekávání. Na opálených tvářích jedněch vystupoval ruměnec vzrušení, jiným prosvítala v obličejích žlutavá bledost. Někteří v rozčilení procházeli širokými uličkami mezi řadami, hlavy sklopené, a něco si pro sebe brumlali. Ale nebyly to verše, jak Čedi zpočátku myslila. Spíš se zdálo, že si opakují nějaké naučné formule nebo poučky.
Sál pojal asi tisíc KŽI, byli zde tedy samí mladí lidé do pětadvaceti let podle tormanťanského kalendáře.
Čtyři údery do velikého gongu naplnily prostor vibrujícím měděným duněním. Lidé znehybněli v napjatých pózách, napřímili záda a upřeli zrak k nevelkému pódiu, kam se sbíhaly zúžené linie stěn, stropu i podlahy.
Z temné chodby za osvětleným jevištěm vyjel krychlový podstavec, ozdobený černými a žlutými propletenými pruhy. Na něm stál „hadonoš“ v dlouhém černém oděvu, s mikrofonem v ruce.
„Přišel den schůzky!“ zakřičel na celý sál, a Čedi zpozorovala, jak se Casor chvějí prsty. Vzala chladné dívčiny ruce do svých teplých dlaní, stiskla je a vrátila Tormanťance duševní klid. Casor se přestala třást a pohledem Pozemšťance poděkovala.
„Vládci velikého a slavného národa Jan-Jachu,“ — „hadonoš“ se uklonil —, „vás dnes prověří pomocí nepřekonatelné jasnozřivosti Hada. Ti, kdo se přikrčí a sklopí oči, jsou tajní nepřátelé planety. Kdo nedokáže opakovat hymnus poslušnosti a věrnosti, je zjevný nepřítel. Všichni, kteří se opováží postavit svou vůli proti vůli Hada, podléhají nekompromisnímu výslechu Jangarových pomocníků!“
Casor se znovu začala chvět a šeptem poprosila Čedi, aby ji držela za ruku, protože teď přijde to nejhorší. V náhlé intuici uvedla astronautka dívku do kataleptického stavu.
A byl nejvyšší čas!
Na podstavci se místo zmizelého „hadonoše“ objevila poloprůsvitná rotující koule a zářila kresbou vlnitých čar, které se při otáčení vzájemně prolínaly. Do víření různobarevných vln se mísil mocný zvuk, jehož tonalita neustále stoupala. Koule otáčela vertikálním sloupcem duhových barev a působila na přítomné jako hypnóza. Čedi musila napnout všechnu svou vůli, aby mohla zůstat nezaujatým pozorovatelem. Zvuk náhle ustal, koule zmizela. Na krychlovém podstavci se s vypočítaným efektem pomalu zvedal gigantický had z rudého kovu a rozvíjel obrovité závity mohutného trupu. V rozevřených čelistích mu žhnul plamen, postranní výčnělky zploštělé hlavy zlověstně svítily fialovýma očima. Lampy v sále zhasly. Had otáčel hlavou na všechny Strany a paprsky jeho oči přebíhaly po řadách Tormanťanů. Čedi se střetla pohledem s kovovým netvorem a pocítila ránu. Vědomí se jí na okamžik zakalilo. Od nohou až k srdci jí stoupala podivná slabost. Jen silná nervová soustava, zocelená speciálním výcvikem, pomohla astronautce, aby si zachovala psychickou nezávislost. Had se sklonil níž a začal komíhat tělem, div hlavou nedosahoval do předních řad. Lidé v sále se ve stejném rytmu pohupovali ze strany na stranu, s výjimkou nezhypnotizované Čedi a strnulé Casor. Když socioložka zpozorovala, že „hadonoš“ v rohu sálu bedlivě sleduje publikum, přitiskla Tormanťanku těsněji k sobě a začala se pohupovat zároveň s ní.
Had protáhle zaječel, a všech tisíc lidí se k němu přidalo.
Spustili slavnostní a tklivou hymnu, v níž vychvalovali vládce planety a svůj šťastný život, zbavený hrozby hladu.
Čedi se zamyslila a na okamžik zapomněla otvírat ústa s ostatními. Prst „hadonoše“ na ni ukázal. Zezadu se vynořila rozložitá postava „fialového“ strážce, jehož bezpříkladnou tupost nedovedla prolomit ani hypnóza rudého hada. Položil ruku na Čedino rameno, ale dívka vytáhla Čagasovu „propustku“. „Fialový“ odskočil s hlubokou úklonou a poklusem přiběhl k „hadonoši“. Vyměnili spolu několik vět, které zanikly v řevu davu. Rozmrzelý hodnostář výmluvně rozhodil rukama. Čedi už nepotřebovala hrát svou roli. Seděla nehnutě a dívala se kolem sebe. Kmity netvorova těla byly stále kratší, pohyby se zpomalily, a nakonec had znehybněl, oči mu pohasly, trojhranná lebka trčela vzhůru.
Lidé ztichli jako probuzení ze sna a nechápavě se rozhlíželi.
— Netuší, co se s nimi dělo! pochopila Čedi. — Naučili se skrývat vlastní pocity při společných schůzích pořádaných bez ustání na pracovištích. Tam, jak se Pozemšťanka dozvěděla, nežádali od KŽI nic jiného, než aby před veřejnosti schvalovali a vynášeli moudrost vládců.
Staletá praxe lidi naučila, že podobným požadavkům není třeba přikládat význam, že stačí, když se člověk podřídí navenek. Tehdy oligarchové vynašli metodu, jak pronikat do psychiky a odhalovat skryté myšlenky.
Čedi nepozorovaně probudila Casor.
„Nemluvte na mě, ani ke mně nepřistupujte!“ zašeptala astronautka. „Vědí už, kdo jsem. Vraťte se domů, dojdu sama.“
Casor, ještě napůl omráčená, chápavě zamrkala.
Čedi pomalu vstala a vyšla. Po dusném vedru v sále dýchala s rozkoší chladný vzduch. Zastavila se u tenkého čtyřhranného sloupu z laciného umělého kamene, a pořád se nemohla zbavit myšlenky na obecné pokání pod vlivem hypnózy. Náhle na sobě pocítila upřený pohled. Otočila se a stála tváří v tvář atleticky stavěnému KŽI v zeleném stejnokroji, s našitým znakem zaťaté pěsti na rukávu. Nevelká skupina obyvatel z řad KŽI dosahovala věku třiceti i více let. Byli to profesionální hráči a zápasníci a říkalo se jim „sportovní vzory“. Nezabývali se ničím jiným než svalovými tréninky a rozptylovali davy na stadiónech scénami, které připomínaly spíš masové rvačky.