„Sportovní vzor“ hleděl na Čedi vytrvale a neomaleně, jako už mnoho mužů, s nimiž se tu setkala. V Pozemšťance však jejich pohledy vyvolávaly jenom nepříjemný pocit, jako by si ji prohlíželi blázni.
„Vzor“ se zeptaclass="underline"
„Přijela jsi z daleka? Asi teprve nedávno? Určitě budeš ze Zadní polokoule?“
„Jak jste…,“ Čedi se vzpamatovala. „Jak jsi to uhodl?“
Tormanťan se spokojeně usmál.
„Říká se, že jsou tam krásná děvčata, ale ty…,“ mladík luskl prsty, „chodíš sama, ačkoli jsi ze všech nejhezčí,“
neznámý kývl ke schodům, kudy odcházeli mladí lidé.
„Mně říkají Šot Ka Šek, zkráceně Šotšek.“
„A mně Če Di-Zem, čili Čezem,“ odpověděla socioložka stejným tónem.
.“Divné jméno. Ostatně, vy tamodtud jste nějací jiní.“
„Tys u nás byl?“
„Ne,“ přiznal Tormanťan k Čedině úlevě. „Poslyš, jsi už něčí?
„Nerozumím ti.“
„No, jestli patříš muži, nebo ne?“ Když viděl, že Čedi stále nechápe, Šotšek se rozesmál. „Má na tebe někdo právo?“
„Ne, nikdo!“ dovtípila se Čedi a v duchu si spílala pro svou tupost.
„Půjdeme spolu do Okna Života.“ Tak říkali Tormanťané velkým halám, kde se promítaly filmy, nebo se konala artistická představení.
„Dobře, půjdem!“ odpověděla Čedi. „A co kdybych měla muže?“
„Pozval bych ho stranou a trochu bych si s ním pohovořil.“
Šotšek nedbale pokrčil rameny. Bylo jasné, že podobné „rozmluvy“ končily pro něho vždycky úspěšně.
Šotšek se zmocnil Čediny ruky. Zamířili k šedivé krabicovité budově nejbližšího Okna Života.
Dusno v sále připomínalo Společenský dům. Sedadla byla ještě blíž u sebe. V horké místnosti zářila ohromná obrazovka. Čedi už z hvězdoletu znala mnoho tormanťanských filmů, a ten, který teď viděla, se od nich příliš neliší.
Děj se rozvíjel podle vyzkoušené psychologické šablony.
Když se velice skrovně oděná hrdinka o citla v posteli s nahým hrdinou, ucítila astronautka, jak jí horké a vlhké Šotšekovy dlaně tisknou ňadra a koleno. Čedi litovala, že nemá Fainu zdatnost a psychickou sílu. Pokusila se uhnout.
Ale Tormanťan držel pevně. Protože se chtěla vyhnout násilí, ohnula prudce loket, osvobodila se, vstala a zamířila k východu za zlostných výkřiků diváků, jimž zakrývala výhled. Šotšek ji dohnal na cestičce, vedoucí do široké ulice.
„Proč jsi mě urazila? Co jsem udělal špatného?“
Čedi na něho pohlédla klidně, dokonce trochu smutně, a rychle uvažovala, jak vyklouznout z dané situace, aniž by musila prozradit svoje inkognito.
„U nás mládenci takhle nejednají,“ řekla tiše. „Když hned na začátku známosti začneme s objímáním, co budeme dělat později?“
„Copak ty to nevíš? Kolik je ti let?“
„Dvacet,“ zalhala Čedi.
„Tím spíš! Já myslil, že nejvýš sedmnáct… jdeme!“
„Kam?“
„Ke mně. Mám pokoj s oknem k průplavu. Koupím víno a zákusky, bude nám pěkně.“ Šotšek znovu Čedi pevně objal.
Mlčky se mu vytrhla a pospíšila, aby se dostala z aleje na ulici. Chodci nepřivedli pronásledovatele do rozpaků.
Znovu dívku dostihl a prudkým trhnutím ji přinutil, aby se k němu otočila tváří.
„Proč jsi se mnou šla?“ zeptal se zlostně.
„Nevěděla jsem, že to takhle dopadne, odpusťte!“
„Jaképak odpusťte? Pojď, všechno bude dobré. Nebo se ti nelíbím? Pojď, nebudeš litovat!“
Čedi ustoupila stranou, a v té chvíli jí Šotšek vyťal políček.
Úder nebyl zvlášť bolestivý. Socioložka dostávala při trénincích mnohem silnější rány. Ale poprvé uhodil někdo pozemskou dívku éry Spojených Rukou s úmyslem, aby ji urazil a ponížil. Spíš s údivem než s rozhořčením se Čedi ohlédla na davy lidí spěchajících kolem. Lhostejně nebo bázlivě se dívali, jak silný muž bije děvče. Nikdo nezasáhl, ani když dostala ještě tvrdší ránu.
„Teď už dost!“ rozhodla se astronautka a zmizela. Psychologickou hru „na mizení“ znalo na Zemi každé dítě.
Spočívala v umění odlákat od sebe protivníkovu pozornost a soustředit ji na něco vedlejšího, pak neslyšně ustoupit za jeho záda a nevycházet ze sektoru neviditelnosti. Hra se dala provádět jenom na otevřeném místě, kde člověk mohl předvídat všechny soupeřovy obraty.
Šotšek se divoce a nechápavě rozhlížel, dokud se Čedi neobjevila v jeho zorném poli.
„Tady jsi! Už mi neujdeš!“ zaječel Tormanťan a zvedl pěst.
Čedi se bleskurychle shýbla a zasadila mu paralyzující údery do dvou nervových uzlů. Šotšek se jí skácel k nohám.
Svíjel se v marném úsilí postavit se na neposlušné končetiny a zíral na astronautku v bezmezném údivu. Přitáhla ho ke stěně, aby se mohl opřít zády, než pomine strnutí.
Kolem se utvořil hlouček mladíků a dívek. Bez okolků si prsty ukazovali na povaleného Šotšeka, pochechtávali se a dělali nelichotivé poznámky. Čedi se styděla. Rychle zamířila dolů ulicí. V uších jí stále zněl sprostý smích, před očima měla Šotšekův užaslý pohled. Ovládl ji zvláštní, nový pocit. Podobal se smutku a tížil srdce. Nechápala ještě, že je to lítost, prostý lidský cit. Soustrast, soucit, touha pomáhat připadaly člověku v éře Spojených Rukou jako samozřejmost. Ale lítost pramenící z bezmoci vůči utrpení byla pro ni nová a přinutila ji úzkostlivě zkoumat vlastní jednání. Byla nespokojená sama se sebou, snažila se najít chybu.
Netušila přitom, že oba její přátelé, Eviza i Vir, stejně žalostně klopýtali při prvních krocích v životě hlavního města.
Čedi spěchala domů, aby bez Casor nenadělala ještě další hlouposti. Setkávala se s užaslými pohledy kolemjdoucích a netušila, jak velice se liší od obyvatel Jan- Jachu svou hrdě vztyčenou hlavou a vysokými ňadry. Vydechla úlevou, když překročila práh těsného bytu.
Casor měla z jejího návratu radost a náhle si uvědomila, že nechala Čedi bez peněz. Hned jí vnutila několik ošoupaných čtverečků z plastické hmoty, pomalovaných hieroglyfy a značkami.
Pozemšťanka peníze poslušně přijala a vyprávěla o svých příhodách. Tormanťanka se velmi polekala.
„To je nebezpečné! Urazit muže! Ty ještě nevíš, jak jsou mstiví!“
„Ale urazil přece on mě,“ namítla Čedi.
„To nemá žádný význam. Pro muže není důležité, co my ženy cítíme. Jen když sami uspokojí svou pýchu. Vina je vždycky na nás… Zajímalo by mě, jak je to na Zemi?“
Astronautka jí začala vyprávět o skutečné rovnosti mezi muži a ženami, o lásce, oddělené a nezávislé na ostatních věcech, o mateřství plném hrdosti a štěstí, protože matka nerodí dítě pro sebe, ani jako nevyhnutelný trest za několik okamžiků vášně, nýbrž klade je jako drahocenný dar do vztažených rukou celé společnosti.
Casor poslouchala jako očarovaná a Čedi ji zálibně pozorovala.
Tormanťanka ve všedním oděvu se podobala chlapci. Široký pás přidržoval kalhoty z hrubé látky a šikmo obepínal její úzké boky. Pod ním byla zastrčena bledě modrá halena s vyhrnutými rukávy a hluboko rozepjatým límcem. Tuhé vlasy s nedbalou pěšinkou dosahovaly až k ramenům a padaly jí přes oči pod trpitelsky lomeným obočím.
Pootevřené rty velkých úst svědčily, že Casor naslouchá s krajní pozorností. Se zkříženýma rukama a trochu nachýlená, tiskla svou štíhlou postavičku k obrubni dveří.
Čedi v náhlém dojetí Tormanťanku objala a mateřsky jí hladila vlasy i tváře.
Soumrak na Jan-Jachu byl krátký, skoro naráz nastala v pokojíku tma. Casor rozsvítila a z rozpaků si začala prozpěvovat.
Její písně, plné průzračné melodičnosti i smutku, Pozemšťanku překvapily. Byly úplně jiné, než jaké slýchala na ulicích nebo v zábavních místnostech. Dívka jí vysvětlila že tormanští hodnostáři neschvalují, aby mládež zpívala melancholické písně. Domnívají se, že to snižuje beztak už chabý životní elán. Starodávné melodie, oblíbené u starší generace DŽT, budí zase zbytečné vzpomínky na minulost, a také vyvolávají smutek. Proto v celoplanetárních vysíláních dávají vládci přednost optimistickým a oslavným, třebaže kýčovitým písním. Teď bylo Čedi jasné, proč Tormanťané tak málo zpívají. Rozhodla, že je nutné, aby Casor uviděla ostatní Pozemšťany. Ještě týž večer se astronautka měla prostřednictvím devítinožky vidět s Fai Rodis.