„Jak jsem viděl, překvapilo vás, že jsme nesvezli stařenu?“
začal vedoucí lékař a pohlédl na Evizu po svém boku.
„Jste všímavý!“
„U nás nemůže být člověk příliš dobrý,“ řekl Tormanťan, jako by se ospravedlňoval. „Za prvé bychom mohli dostat infekci, za druhé musíme šetřit stroj, za třetí…“
Eviza ho posunkem přerušila.
„Nemusíte mi nic vysvětlovat. Vy zde myslíte jenom na sebe, šetříte stroj, ten primitivní výrobek ze železa a umělé hmoty, víc než člověka. To všechno je zcela přirozené ve společnosti, kde život menšiny se vykupuje smrtí většiny obyvatel. Jen se divím, proč jste se dal na medicínu. Má smysl léčit lidi při vašem systému lehké smrti a rychlé výměny generací?“
„Mýlíte se! DŽI jsou nejcennější část obyvatelstva. Naší povinností je oddálit jejich smrt, léčit je všemi prostředky.
Ideální by ovšem bylo, kdybychom mohli zachovat pouze mozek, oddělit ho od zchátralého těla.“
„Naši předkové upadli do stejného omylu, když se domnívali, že mozek a psychiku lze oddělit od ostatního těla, jako by spolu netvořily nerozlučný celek. Někteří lidé dokonce tvrdili, že celý svět existuje pouze v představě člověka.
Zde vězí kořeny mnoha biologických omylů. Mozek ani psychika se neutvářejí samy o sobě. Jejich struktura a funkce jsou výtvorem společnosti a doby, je to souhrn poznatků v období vzniku individua. Jenom nepřetržitým vstřebáváním nových dojmů, znalostí i vjemů překonává mozek emocionálních lidí nebo těch, kdo mají vynikající paměť, zákonitou konzervativnost, a to jen do určitých mezí. Veliký vědec třicet let po dosažení vrcholu své činnosti se stane konzervativcem, beznadějně zaostávajícím za svou dobou. On sám to ani nepochopí, protože jeho mozek je naladěn na stejnou notu se světem, který už odešel do minulosti.“
„Je přece možno modelovat nové podmínky, umocňovat je…“
„Zatímco modelujete, vzdálenost mezi kondicí mozku a podmínkami prostředí ještě vzroste. Psychická sféra se mění nepoměrně rychleji než biologická transformace.“
„My jsme neteoretizovali, nýbrž bojovali se smrtí, na pokusech jsme si osvětlovali nové možnosti, jak prodloužit život.“
„A připojili jste ke kolosálnímu seznamu přírodních i lidských zločinů další milióny mučedníků. Když člověk sečte všechna zvířata utýraná při pokusech, všechny nemocné usmrcené operacemi, pak musí co nejrozhodněji odsoudit váš empirismus. V historii naší medicíny a biologie byly také periody přezíravého vztahu k životu. Každý žák směl kuchat živou žábu a polovzdělaný student psa nebo kočku. Zde je velice důležité zachovat míru. Přestoupí- li se hranice, stane se lékař řezníkem či travičem a vědec vrahem. Není-li dosaženo potřebné meze, pak se lékaři mění na fantasty či negramotné ouřady. Nejhorší ze všech jsou fanatikové ochotní rozřezat člověka křížem krážem, o zvířatech nemluvě, jen aby provedli nebývalou operaci, zaměnili nezaměnitelné. Nechápou, že člověk není mechanismus složený ze standardních součástek, že srdce není jen pumpa a mozek nepředstavuje celého člověka. Takový přístup k věci nadělal svého času u nás mnoho škod, a vidím, že na vaší planetě je v plném rozkvětu.“
Vedoucí lékař chytil Evizu za ruku a strhl ji z cestičky.
Ocitli se za košatým keřem.
„Sehněte se, honem!“ zašeptal Tormanťan tak naléhavě, že Pozemšťanka uposlechla.
Od brány běželo několik lidí a hnali před sebou tlustého muže s popelavou tváří a vypoulenýma očima. Běžícímu docházely síly. Potácivě se zastavil. Jeden z pronásledovatelů ho kolenem udeřil do obličeje a tlouštík se napůl zhroutil. Druhý podrazil oběti nohy. Pak začali po sraženém muži šlapat.
Eviza se vytrhla šéflékaři, běžela k místu násilí a volala:
„Stůjte, přestaňte!“
Po zdivočelých tvářích přeběhl nesmírný údiv. Pěsti se rozevřely, na zkřivených rtech se mihl náznak úsměvu. V nastalém tichu bylo slyšet jen sténání oběti.
„Styďte se! Šest mladíků tluče jednoho, ke všemu tlustého a starého! Copak nechápete, že je vaše jednání odporné?“
Silák v modré haleně se naklonil kupředu a šťouchl prstem do Evizy.
„Veliký Hade! Že mě to nenapadlo! Ty jsi přece ze Země?“
„Ano!“ odpověděla a poklekla, aby prohlédla zraněného.
„Nech toho mizeru! Ten má tuhý kořen! Dali jsme mu jen trochu za’vyučenou.“
„Proč?“
„Protože je to škrabal. Tihle prokletí spisovatelští lokajové si vymýšlejí báchorky a lži o našem životě, překrucují historii, aby dokázali velikost a moudrost těch, kdo jim dovolují trochu déle žít a dobře jim platí. Za každou napsanou větu, která se líbí vládcům, musíme draze platit my všichni. Takové nestačí bít, ty je třeba zabíjet!“
„Počkejte!“ přerušila ho Eviza. „Možná že jeho vina vůbec není tak velká. Vy zde se nestaráte, odpovídá-li pravdě, co se říká nebo píše. Spisovatelé také nepřemýšlejí o následcích nějaké peprné, efektní fráze. Stejně vědci neuvažují, jaké zlo způsobí jejich objevy. Spěchají, aby o všem nejdříve zpravili svět, a připomínají o překot kokrhající kohoutky.“
Mluvčí hloučku se upřímně a sympaticky zasmál.
„Jsi chytrá hlava, Pozemšťanko! Jenže nemáš pravdu.
Oni dobře vědí, že lžou. Jsou horší než holky, které se v zahradách milují za peníze. Ty prodávají jen sebe, ale tihle nás všechny. Nenávidím je —“ A kopl do své oběti, která se snažila odplazit po čtyřech.
„Přestaňte, nešťastníci!“ Eviza svým tělem zaštítila spisovatele.
„Rychlý Hade! Ty ničemu nerozumíš!“ pohlédl na ni vůdce přimhouřenýma očima. „Nešťastní jsou oni, ne my!
My odcházíme ze života v plné síle, nevíme, co je nemoc, nemáme strach, o nic se nestaráme. Co nás může polekat, když stejně brzy umřeme? Ale DŽI se věčně třesou, bojí se smrti i dlouhého života s nevyhnutelnými nemocemi. Mají hrůzu, že se znelíbí hadonošům, bojí se pronést slovo proti vládcům, aby je nepřevedli mezi KŽI a neodeslali do Chrámu Sladké Smrti. Strachují se jen o své výsady v jídle, bydlení i oblékání.“
„Pak zaslouží politování!“
„To by tak scházelo! Víš, čím si vykupují právo na dlouhý život? Vymýšlejí si, jak přivést lidi k poslušnosti, jak vyrobit jídlo z nejhoršího odpadu, jak přinutit ženy, aby rodily víc dětí pro Čtyři. Vyhledávají zákony, které by ospravedlnily nezákonnost hadonošů, vychvalují, lžou, jen aby si vymohli povýšení.“
„Chtějí tedy dostat obtížnější a odpovědnější práci?“
„Ale kdepak! Čím vyšší má u nás člověk postavení, tím méně pracuje. Proto se plazí, aby dosáhli hodnosti hadonoše, kvůli tomu jsou ochotni zradit celý svět!“
„A vy nezrazujete na schůzkách s Hadem? A nebojíte se Jangara?“
Mluvčí KŽI se zachvěl a rozhlédl.
„Znáš víc, než jsem si myslil… Nu, buď zdráva, Pozemšťanko, už se neuvidíme!“
„Mohla bych vás požádat o něco důležitého? Právě vás,“ Eviza pohlédla na vůdce skupinky.
Zarděl se jako malý chlapec.
„Přijde na to, o co?“
„Abyste zašel do Chrámu Času, kde je památník starých knih, a vyhledal tam naši velitelku. Jmenuje se Fai Rodis.
Promluvte s ní stejně otevřeně a rozumně, jako jste hovořil se mnou. Nejdřív ale vyhledejte inženýra Taela. Je to sice DŽI, ale člověk, jakých je na vaší planetě málo.“
„Dobrá,“ mladík jí stiskl ruku.
„A řekněte, že vás posílá Eviza Tanet.“
„Eviza Tanet… jaké jméno!“
Šestice zmizela v zahradě. Od brány mířila k Evize hlučná skupina lékařů z Ústřední nemocnice, kteří přijeli společně ve velkém voze.
Z křoví vyšel vedoucí lékař, zavolal pomocníky a mlčky táhli postiženého k autu.
„Kdo to je?“ zeptala se Eviza jednoho z nemocničních kolegů.
„Vynikající spisovatel. Ti ho zřídili!“ oslovený se spokojeně usmál, jako by se plně stavěl na stranu KŽI.
Udivená Pozemšťanka vykročila s lékaři k úzkému portálu palácového vchodu.
Uvnitř budovy se opakoval známý tormanský styl. Těžké dveře ústily do prostorné haly. Široké schodiště vedlo do sálu vroubeného dvojitou řadou sloupů. Vestibul byl zaplněn lidmi. Pohledy všech se okamžitě obrátily k Evize.