Neměli tu ani opravdová muzea s rozsáhlými expozicemi, speciálně sestrojenými optickými diorámami se zvláštním osvětlením, nebo ochranným zařízením proti prachu a tepelným změnám.
V horních poschodích se zachovaly nesčetné pokoje a komůrky s neznámým určením, úzké chodby, vratké balkony a prostory v podkroví.
Když „hadonoš“ vedl Rodis, aby si vybrala svůj příbytek Tael, který pozemskou „vládkyni“ ustavičně doprovázel, stačil jí pošeptat, aby trvala na páté budově od brány.
„Hadonoš“ měl radost, čekal, že Fai bude chtít bydlit poblíž vchodu, ale přece jen se z bázlivé opatrnosti zeptal, proč se jí zalíbil právě pátý chrám.
„Budova je zachovalejší než ostatní,“ odpověděla Rodis bez rozmýšlení, „a kromě toho na odpočívadle schodiště je pozoruhodný had.“
„Skutečně, skutečně!!’ souhlasil „hadonoš“.
Fai Rodis nelhala. Skulptura hada v pátém chrámu se opravdu lišila od dvou typů sochařských děl uplatňovaných na celé planetě. Obvykle tu zobrazovali hada, jak se zvedá ze širokých závitů ve výhružném postoji pozemské kobry.
Nebo stál na špičce ocasu jako vzhůru vymrštěné péro, s lebkou mířící k obloze. Obě pozice vyjadřovaly zlobu a bojovou pohotovost.
V pátém chrámu vytvořil neznámý sochař obrovitého litinového hada v póze zoufalství. Nesymetrické závity jeho těla se doslova křivily v křečích, vrchní část lebky byla trpitelsky zvrácena dozadu, čelisti úzké tlamy rozevřeny v němém výkřiku. Had, stejně jako lidé, cítil své zajetí a snažil se mu uniknout. Tvůrce díla tu nesporně předjal koncepci inferna.
Byt, který Fai dostala, byl v mezaninu a skládal se ze dvou narychlo uklizených malých pokojů, načichlých prachem a starými papíry. Původně si chtěla vybrat dvě poměrně útulné čtvercové místnosti, spojené balkónem obráceným k horám. Ale znovu Tael našel příhodný okamžik a poradil jí, aby se ubytovala ve dvou asymetrických komůrkách, blízko čelní strany ostře zahnuté střechy. Veškeré Fainy svršky sestávaly jen z robota a brašny se zásobními bateriemi. „Hadonoš“ přikázal „fialovým“, aby rozestavili nábytek. Než se odporoučel, prohlásil, že velitelku Pozemšťanů občas navštíví a přesvědčí se, jak je spokojena s bytem a obsluhou.
„Veliký a moudrý,“ uklonil se hadonoš po svém zvyku, „mi přikázal, abych vás upozornil, že z bezpečnostních důvodů se nesmíte z Památníku vzdalovat. Zde mohou stráže snadno odrazit každý útok. Na ulicích města číhá všude nebezpečí, a vládce“ — znovu úklona — „je přesvědčen, že osobní ochranu odmítnete.“
„Odmítnu!“
„Veliký Čojo Čagas všechno předvídal! Ale teď už jdu.
K pomoci vám tu jako dříve zůstane inženýr Chonteelo Tollo Frael.“
„Hadonoš“ přezíravě kývl hlavou k inženýrovi a odešel.
Dřevěná podlaha a schodiště zaskřípěly pod jeho těžkými kroky. Pak se ve starém chrámu rozhostilo ticho.
Tael, stojící dosud mlčky a s nepřítomným pohledem, najednou ožil. Posunkem vyzval Rodis, aby nemluvila, vytáhl tabulku pro zápisy, načrtl několik znaků a podal Fai.
Ta četla: — Může devítinožka sloužit jako detektor pro elektronická zařízení a chemické jedy? — Fai souhlasně kývla a zapnula robota. Devítinožka vysunula blikající nazelenalou svítilnu, jejíž paprsek oběhl oba pokoje, aniž změnil světlo. Zato černá kulička s úhloměrným odečítačem okamžitě pohnula tykadly a zaměřila v prvním pokoji dvě místa, v druhém dokonce čtyři. Tael podle jejich údajů objevil v nábytku, ve skříni i v okenním výklenku šest krabiček z tmavého dřeva. Nato Rodis podle inženýrova návodu probila každou skříňku ničivým ultrazvukem. Operace trvala, všehovšudy několik minut. Tael ulehčeně vydechl a požádal Fai, aby zapojila ochranné pole.
„Teď můžeme hovořit volně,“ řekl a usadil se na pohovce.
„K čemu tolik opatrnosti?“ usmála se Rodis. Ať poslouchají a zapisují.“
„V žádném případě!“ zvolal inženýr slavnostně. Hned všechno pochopíte. Tím, že pro vás vybral osamělé místo, učinil Čagas první velkou chybu. Ve velmi starých chrámech existují labyrinty tajných prostor, na něž se v průběhu doby, zapomnělo a kterých vládci nevědí, protože prozíraví výzkumníci, historikové a architekti dokázali uchovat tajemství pro nás, DŽI. Ve dvou podobných stavbách v Zrcadlové Věži na Zadní polokouli a v Báni Bílých Pláství v hlavním městě se právě rozmnožují disektory psychologické analýzy a inhibitory krátké paměti… Zdejší Chrám Času byl prozkoumán teprve nedávno. Mému příteli, architektu pro obnovu starých budov, se docela náhodou podařilo najít staré plány. Tady jste úplně volná. Můžete kdykoli, před nosem fialových, opustit Památník anebo se tu setkat s kým se vám zachce.“
„Druhá možnost je důležitější,“ řekla Rodis radostně „je to záruka bezpečnosti pro lidi, kteří mě navštíví. Do města teď chodit nepotřebuji. Hlídají mě a mohla bych někoho přivést do neštěstí. Ale jinak mohu přejít kolem fialových strážců, kdykoli budu chtít.“
„Opravdu?“ vzkřikl Tael užasle a s nábožnou úctou „Jak je to možné?“.
„Uvidíte,“ slíbila Rodis. „Ale jak si prohlédneme plány?“
„Zítra přivedu architekta, ale teď vám ukážu podzemní chodbu. A pak musím odejít, abych nevzbudil podezření, že s vámi zůstávám příliš dlouho beze svědků… Tak do toho!“ Inženýr přešel do zadního pokoje, určeného za ložnici, poklekl u silné zdi, uchopil Fainu nohu a postavil ji špičkou proti neznatelné jamce u podlahy. Pak mírně postrčil její patu a přinutil tak Rodis, aby stiskla tajný uzávěr.
Mocná péra odsunula na stranu úzkou a tlustou desku. Ze štěrbiny zavanul zatuchlý vzduch podzemí. Inženýr vstoupil do černého průchodu a zval Fai, aby ho následovala. Za stěnou rozsvítil lucernu a ukázal na zrezivělou páku, jejímž otočením se vchod uzavíral.
„Sem je možno jen vstoupit, ale vrátit se musíme jinou cestou. Tenkrát ještě neexistovala automatika, ale stejně by se za tolik staletí neuchovala,“ řekl Tael.
Sestoupili po úzkém kamenném schodišti v hloubi zdi, dvakrát změnili směr a začali opět vystupovat. Na posledním stupni trčela ve zdi zahnutá rukojeť. Rodis ji stiskla a bezděky přimhouřila oči před světlem. Ocitla se ve své ložnici, jenže z druhé strany.
Tael vyskočil, zachytil se konce římsy nad oknem a celou vahou se na ní zhoupnul. Průchod ve stěně se uzavřel.
„Kdyby kdokoli náhodou otočil rukojetí, stěna zůstane stejně zavřená.“ Tormanťan zářil jako chlapec, který objevil poklad.
„Zítra v tuto dobu na vás budeme čekat za stěnou. Kdyby se vyskytla jakákoli překážka, dejte signál ultrazvukem devítinožky. Jídlo vám budou nosit z Coamského paláce.
Nejezte zde nic, budeme vás živit sami. Vím, že nejste náročná, a nepochybuji, že vám naše strava bude docela chutnat. Dnes ale se musíte postit.“
Fai se jenom usmála.
„Teď se s vámi rozloučím,“ řekl Tael, vzal Fainu ruku a chystal se ji pozvednout ke rtům. Od doby, kdy mu „darovala smrt“, dovolovala mu Rodis tento projev něžnosti a někdy ho sama líbala na čelo. Ale dnes lehce vyvinula svou ruku a řekla:
„Půjdu s vámi.“
„Cože? Proč? A co fialoví?“
Fai se znovu usmála. Sestoupila k soše hada a vyšla na otevřený ochoz pod nočním nebem, na němž zářilo jen málo hvězd.
„Fialoví“ s despektem pozdravili Taela, ale Rodis nezpozorovali.
U hlavní brány stálo několik „fialových“ s velitelem v čele. Aby učinil zadost formalitě, žádal strážce na Taelovi kartičku, ale neviděl Pozemšťanku, která šla vedle.
Konečně Rodis a Tael vyšli na náměstí k pomníku Všemocného Času. Fai ho viděla předtím jen letmo, a teď tedy si ho chtěla prohlédnout. Čtyři vysoké svítilny vrhaly na pomník mrtvolný svit rtuťové barvy.
„Jak se ale dostanete zpátky?“ zneklidněl Tael.
„Stejně, jak jsem přišla.“
„Masová hypnóza!“ dovtípil se inženýr. „U nás ji používají při všeobecném pokání. Biologové sestrojili speciální aparát v podobě hada. Funguje na podkladě hudby, rytmických pohybů a světelné hypnózy.“
„U nás na Zemi je mnoho lidí, kteří tyto schopnosti mají vrozené. Posilují je speciálním tréninkem a věnují se pak obvykle medicíně. Já jsem se však lékařkou nestala. Ale nadání, které pro historičku zůstává bez užitku, mi teď nečekaně posloužilo…“