V dálce se ozvaly čísi kroky. Inženýr zmizel za podstavcem, zatímco Rodis obcházela starobylý pomník a snažila se vcítit do myšlení obyvatel Jan-Jachu žijících před tisíci lety. Čtyři gigantické mužské postavy, z nichž každá byla otočena tváři na jinou světovou stranu, byly spojeny v jedinou. — Všemocnému Času, — přečetla Fai ohromné zlaté znaky na oblém piedestalu. Čelem k volnému prostranství, kde se sbíhaly úzké ulice vystupující z nižší části města, stál rozkročen kamenný obr s neúčastným obličejem bez jakéhokoli výrazu. Oběma rukama svíral široký štít, přes jehož hoření okraj se přehýbal had tormanské odrůdy s lebkou po obou stranách zploštělou. Z rozevřených čelistí trčely ohromné jedové zuby. — Kdo poruší hrob Času, bude uštknut probuzeným hadem, — hlásal nápis. Z pravé strany měl Čas jinou tvářnost. Úsměvem zakrýval utajované poznání zla a pod vztaženou paží mu procházela dlouhá řada bezvýrazných lidí, vynořujících se z podnoží. Zády k prvnímu obru stál stejný gigant s rozšklebenými širokými ústy a roztaženým chřípím zploštělého nosu. Tlustým kyjem pobitým hřeby bušil do postav, které ovíjely třetí výseč podstavce. Lidé se krčili, zakrývali si před ranami obličeje i hlavy, padali na kolena a svíjeli se, zející ústa ztuhlá v němých výkřicích utrpení. Tam, kam kyj nemohl dosáhnout, ztrácel se celý zástup v propasti, přikryté sotva viditelnou mřížkou.
Čtvrtá strana pomníku, obrácená k oceánu, byla vroubena cestičkou ze skla stejné barvy jako sousoší. Poslední velikánovu tvář ozařoval smutný úsměv, plný útěchy a zvláštního triumfu. S laskavou opatrností se skláněl k davu mladých mužů a žen se silnými a krásnými těly. Všichni se snažili dosáhnout k obru. Zdálo se, že jeho dlaň hladí les vztažených rukou a jako široká převrácená číše se vznáší nad tvářemi, vzhlížejícími k němu s nadějí a radostí.
Tichá a soustředěná se vrátila Rodis do svého příbytku, odděleného od celého světa, spojila se pomocí devítinožky s Evizou a vylíčila ji, jak se zařídila v novém bydlišti. Eviza ji přepojila i na Vira Norina a Fai se uklidnila, že její vyhnanství nemá neblahé následky pro astronauty ve městě.
Zřejmě byla nespokojenost Čojo Čagase namířena jen proti ní.
V dané chvíli neměla Rodis nikoho dražšího než Čedi, Evizu a Vira ztracené v obrovském hlavním městě. O Čedi měla Fai největší starost. Žila mezi nejprimitivnější a nejneukázněnější části obyvatelstva a nemohla předvídat všechny motivy v jednání podobných lidi. Ale Eviza ji ujistila, že Čedi se má výborně a nasbírala spoustu zajímavých pozorování. Fai tedy usnula klidně na novém místě přes vytrvalý praskot dřevěných trámů a podlahových prken. V neprostupné tmě zářilo jenom nepatrné světélko robota, který by okamžitě spustil pop1ach, kdyby se objevil nezvaný host nebo nastala změna v chemickém složení vzduchu…
Ve stanovenou dobu se Rodis oblékla po tormanťansku do širokých kalhot, blůzy z hladké černé látky a pevných střevíců. Místo lampičky si nasadila čelenku, která se ve tmě automaticky rozsvěcovala, a špičkou nohy stiskla jamku ve stěně. Dřív než vstoupila do otvoru, nařídila robota v prvním pokoji na samočinné zapojení pole. Když tak zabezpečila svůj byt, zavřela za sebou desku ve zdi.
Na konci prvního schodiště ji očekával Tael s architektem.
Seznámení začalo jako obvykle dlouhým pohledem a trhanými, skoro bezděčně pronášenými slovy. A nebylo divu, že malému nesmělému architektovi, zvyklému na nezdvořilost hodnostářů a hrubost okolí, připadala Fai, sestupující po schodech v záři diadému, jako bohyně. Tael se jen usmál při vzpomínce na vlastní otřes, když poprvé Rodis uviděl. Klikatý sestup je přivedl do chodby, která kruhem arkád obklopovala ústřední sál s nízkou klenbou. V prostorách mezi arkádami se ukrývaly kamenné lavice.
Taelův přítel vedl své společníky k oblouku, kde stál úplně nový stůl a masívní cylindr se zdvojenou zářivkou.
Rozsvítil. Silné narudlé světlo ozářilo podzemí. Architekt kousek odstoupil a s úklonou se představiclass="underline"
„Gach Du-Den, čili Gachden.“
Rozestřel souborný nákres podzemí v Chrámu Času, a Rodis byla ohromena jeho rozměry. Dvě vrstvy podzemních průchodů a chodeb se rozvětvovaly do všech stran a vyúsťovaly šesti dlouhými rameny za hranice zahrady i rudé zdi.
„Právě tahle chodba vede pod sochu Času,“ vysvětloval architekt, „ale nechali jsme ji zavřenou, protože je tam příliš frekventované místo. Chodba číslo pět nalevo od ní patří k nejvhodnějším. Končí ve starém pavilónu, kde jsou teď transformátory vysokého napětí a my, DŽI, máme sem volný přístup. Ještě lepší je však čtyřka, pohroužená do skalní stěny na svahu vystupujícím k horám. Na výběžku tam stojí stará chemická laboratoř Zeta Uga. Ze sklepa pod laboratoří sestupuje kolmá šachta, dostupná všem, kdo jsou zasvěceni do tajemství chrámu. Ostatní chodby ústí do otevřených míst a při častém používání mohou být objeveny.
Ale pro případný útěk se hodí.“
„Zet Ug je jeden z členů Rady Čtyř?“ zeptala se Rodis.
„Nevěděla jsem, že je vědcem v oboru chemie.“
„Není vůbec žádným vědcem!“ rozesmál se architekt.
„U nás jakýkoliv ústav, divadlo nebo závod mohou nést jména Velikých, kteří nemají vztah ani k vědě, ani k umění, prostě k ničemu kromě moci.“
„Je to obvyklý mrav,“ potvrdil Tael, jako by se omlouval.
„A mohu přijímat návštěvy zde v sále?“ Fai se rozhlédla prostorným podzemím.
„Napadá mě, že při útoku by nás tu mohli snadno obklíčit.
Pojďme do Svatyně Tří Kroků, to je o podlaží níž.“
Podzemí spodního patra bylo prostornější. Leckde se zachoval nábytek z černého dřeva nebo z vylehčené litiny, jež se na planetě při nedostatku čistých kovů hojně používala.
Na předmětech ležel jemný prach. Pečlivě hlazené stěny pokrývala tvrdá sklovitá vrstva. Pod ní se uchovaly fresky, mistrovsky zhotovené na lesklém černém podkladě ve dvou oblíbených barvách Tormansu, jasně červené a kanárkově žluté. Kombinace barev působila křiklavě, ale zároveň dodávala kresbám prvotní divokost a sílu. Rodis bezděky zpomalila krok a nadšeně si prohlížela díla starověkých mistrů Jan-Jachu. Tael a Gachden nevěnovali nástěnným malbám sebemenší pozornost.
Pokud Fai mohla soudit, zobrazovaly fresky neodvratné spění člověka ke smrti podle neúprosného běhu času.
Na pravé straně galérie životní pocity pomalu narůstaly od bezstarostných dětských her až do věku zkušené zralosti a uhasínaly ve stáří, ve výbuchu zoufalství, po němž následoval ostrý zlom smrti. Byl vyjádřen kolmou čarou, která přetínala vše, co se k ní přiblížilo. Za vyznačenou hranicí byla jen tma. Zvlášť výrazně byl na černém pozadí před linií vykreslen hlouček lidí s těly zakrnělými nebo znetvořenými nemocí. V těsném chumlu si všichni vzájemně překáželi, vzpírali se, ale sotva se někdo z nich dotkl osudového znamení, jako uťaté v černé prázdnotě mizely hlavy, ruce, těla…
I stěna po levé straně byla černá, místo fresek však vystupovaly ze sklovitého materiálu pohádkově reálné basreliéfy.
Umělci tu zobrazili prudký přechod od zasněného jinošství k mládí charakterizovanému narůstáním sexuálních citů. Jako by se celý svět soustředil do rytmu tančících mladých těl, zmítaných v šíleném víru erotiky.
Rudí muži a svítivě žluté ženy se proplétali v důmyslných pozicích. Přesto však těmto výjevům, chyběla božská důstojnost erotických skulptur starověké Indie i démonická hloubka, jakou měly tantrické fresky v Tibetu nebo satanistické obrazy v Íránu.
Zrcadlově lesklá čerň nepřetínala průvod postav teprve v úpadku životních sil, nýbrž v okamžiku nejprudšího vzkypění citů. Byla tu v protikladu k pravé straně vyjádřena koncepce předčasné smrti.
Myšlenka na rychlé střídání generací s výběrem nejnadanějších jedinců, kteří by zajišťovali technický pokrok, vznikla na Tormansu zřejmě už dávno. Současné obyvatelstvo planety sklízelo jen plody idejí zasetých před tisíci lety. Z katastrofy přelidněnosti vznikla nakonec filosofie.