Černá galérie se rozšířila. Nad hlavami Pozemšťanky a jejích dvou průvodců se vznášely obludné masky, hrubě a pestře pomalované. Ohromná rozevřená ústa, zkřivená jízlivými úsměšky, cenila nelidským způsobem ostré zuby, podivuhodně živé oči se zlomyslně mhouřily. Pod odporně pitvornými obličeji se táhla řada jiných masek s přirozenými rozměry lidských tváří, v nichž byla vepsána beznaděj a melancholie. Duševní úpadek byl vyjádřen tak reálně, že vyvolal v Rodis tísnivý pocit, který nemohla překonat.
Masky byly vždycky indikátory psychologických životních obtíží, jež nutily člověka i společnost, aby skrývali svou pravou tvář. Alegorie se tu zdála prostá až do krajnosti ale grandiózním záměrem a úrovní realizace si masky nezadaly s freskami v černé galérii. Rodis řekla svůj názor architektovi.
Ten vyloženě ožil a požádal ji, aby chvíli posečkala.
Pak spolu s Taelem přinesli vysokou lavici a sňali z háčků nestvůrné škrabošky, duté, slepené z lehkého materiálu.
Masky totiž přikrývaly vlys, táhnoucí se po celé délce síně, s velkolepými skulpturami krásných mladých lidí.
Měli mužné ušlechtilé tváře a jejich nahá těla nejevila ani stud ani živočišný sex jako postavy z černé galérie.
„Proč je překryli těmi pitvornými grimasami? A kdy?“
zeptala se Fai.
„V době, kdy byla ustavena celoplanetární moc,“ odpověděl Gachden, „aby zničili poslední duchovní oporu člověka.
Ti, kdo sem odedávna chodili, pozorovali skulptury, přemýšleli o nich a začínali se mentálně podobat lidem z minulosti, přejímali jejich sílu, moudrost a logiku. Získávali odvahu, sny a vůli, tedy vlastnosti, které vládci netrpí.
Proto byly vlysy zakryty maskami ze Století Hladu a Vražd… Taele, dáme je znovu na místo!“
„Není třeba. Ať ti, kdo k nám přijdou, uvidí nejen duté přízraky, ale i skutečný život Jan-Jachu.“
Architekt je zavedl do čtvercového sálu, v jehož rozích se masky křečovitě nutily do cynického smíchu. U stěny proti vchodu se zvedaly tři široké stupně a na každém z nich stály dvě řady kamenných lavic. Ve zdi byl výklenek s dlouhým stolem.
„Svatyně Tří Kroků,“ řekl architekt. „Navrhuji, aby se schůzky konaly zde.“ „Místo je příhodné,“ souhlasil Tael a pohlédl na Rodis.
„To musíte rozhodnout vy, kteří znáte život na Jan- Jachu. Mne zajímá jen svatyně. Proč Tří Kroků?“
„Myslíte, že je to důležité?“ zeptal se architekt.
„Ano. Tuším, oč jde, ale potřebuji důkazy. Má to pro mě zásadní důležitost, abych hlouběji pochopila minulost duchovního života na vaší planetě.“
„Dobrá. Zjistím to,“ slíbil Gachden. „Ale teď odejdu.
Musím připravit místnost i průvodce.“
Architekt zmizel ve tmě, ani nerozsvítil. Fai se rozhodla, že podle jeho příkladu také nepoužije svůj infralokátor.
Řekla o tom Taelovi, ten ale namítclass="underline"
„Jaký to má význam, jdete-li se světlem nebo bez světla, když můžete přinutit lidi, aby vás nezpozorovali?“ „A přivést za sebou nepřátele, které přehlédnu, protože se budou skrývat někde v postranním průchodu?“
„Já se určitě nikdy nenaučím myslit jako Pozemšťané.
Mezi vámi a námi je diametrální rozdíl,“ řekl Tael trpce.
„Ale ne tak důležitý,“ usmála se Rodis. „Pojďte se mnou počítat kroky a zatáčky. Nebo také musíte odejít?“
„Ne. Chci zavést signalizační zařízení k vašim pokojům.“
Nějakou dobu šli mlčky. Rodis pomáhala inženýrovi upevňovat tenoučký drát.
„Chtějí se s vámi setkat Šedí Andělé,“ řekl Tael.
„Andělé! A ke všemu šedí?“
„Je to prastará tajná společnost. Myslili jsme, že přerušili svou činnost už ve Století Rozkvětu. Zatím však existovali, ale nejednali. Teď, jak říkají, váš disektor psychologické analýzy je přivádí zase k životu. Musí prý se s vámi sejít.“
„Svatyně Tři Kroků a Šedí Andělé,“ řekla Fai zamyšleně.
„Podivné. Copak to všechno bylo i tady?“
„A co vlastně?“
„Řeknu vám to později, až Gachden získá zprávy o Třech Krocích a já se uvidím s Šedými Anděly.“
Zbytek dne Rodis přemýšlela, jak postupovat dál. Už osmnáct dnů její kolegové zkoumají každodenní život ve Středu Moudrosti. Ještě nějaký čas, a jejich mise skončí.
Kromě Vira Norina a jí samotné. Pro astronavigátora není tak jednoduché vyznat se v intelektuálním výkvětu tormanťanské společnosti. A ona, Rodis, musí ještě napnout vlákna mezi rozdělenými vrstvami obyvatelstva na Jan-Jachu. Mezi lidmi mnohokrát oklamanými v průběhu dějin, popletenými intrikami politické propagandy, unavenými nudným a bezúčelným životem. Bez cíle nemůže existovat uvědomělý boj. Zde se nejvýznamnější slova a nejlákavější ideje proměnily v prázdná zaklínadla bez jakékoli síly. Cesta k budoucnosti se rozdělila na tisíc drobných pěšinek. Ani jedna z nich nevzbuzuje důvěru. Všechny základy společnosti i zcela prostého lidského soužití jsou tu úplně rozvrácené. Zákonnost, víra, pravda, spravedlnost, důstojnost člověka i jeho znalosti přírody, všechno je zničeno nadvládou amorálních, nesvědomitých a nevzdělaných lidi. Celá planeta Jan-Jach se změnila v obrovské spáleniště. A všude lež. Lež se stala základem vědomí i společenských vztahů na nešťastné planetě.
Kdyby se podařilo ukázat obyvatelům správnou cestu, prolomit nedůvěru, pak by se astronauti mohli vrátit domů!
— Nařizuji start! Kolik dnů ještě bude nutno čekat na tato kouzelná slova! Kolik dnů musí ještě strávit v mansardě a v podzemí, než bude moci dát povel ke startu Grifu Riftovi, který se z obavy stává den ze dne netrpělivější. V nejbližších dnech ji znovu čeká smutné setkání s ním na obrazovce.
Rodis potřebuje ještě jednu devítinožku nebo aspoň projektor, který by instalovala ve Svatyni Tří Kroků.
Když usínala, vzpomněla si Fai smutně na svou Míru jako na živou bytost, která zůstala v zahradách Coamu.
Vstala s prvními slunečními paprsky. Sotva dokončila ranní rozcvičku, objevil se „fialový“ a oznámil, že přibyl (hodnostáři nikdy nepřicházeli ani nepřijížděli, jenom „přibývali“) zvláštní zplnomocněnec vládce Jan-Jachu. Rodis, trochu udivena tak časnou návštěvou, uviděla malého tlouštíka. Zlatí hadi na prsou a na ramenou svědčili o vysokém důstojenství bezprostředního pomocníka Rady čtyř.
„Hadonoš“ vyřídil pozdrav od Čojo Čagase. Návštěvnice ze Země si nemá své přesídlení vykládat jako vyhnanství nebo vládcovu nemilost. Veliký a Moudrý usoudil, že v paláci se cítí osamělá a že bude pro ni příjemnější být blíže svým přátelům…
Rodis poděkovala se zdrženlivým úsměvem a dodala, že je tu stejně vzdálená od města, jako byla, v paláci.
Hodnostář vzdechl s hraným rozhořčením. Jan Gao Juar, řekl, učiní opatření, aby dostala ochranu, která by ji nerušila při procházkách hlavním městem. Rodis vyjádřila zdvořilou pochybnost. „Hadonoš“ se zeptal, zda o ni dobře pečují lidé, kteří byli k tomu určeni. Hovořil ještě chvíli o hloupostech a vstal. Jeho znuděná, tupá tvář náhle zpozorněla, bystré a chytré oči zatěkaly kolem. Naklonil se k Rodis a šeptem se jí zeptal, může-li zapojit stroj na ochranu proti odposlouchávání. Fai přikývla, zatočila číselníkem robota, postavila se před křeslo a vytáhla desky zářičů.
Magnetický paprsek oběhl rohy místnosti, drapérie i nábytek pro případ, že by tam byly instalovány nové aparáty.
Uklidněný hodnostář znovu usedl do křesla a s pohledem upřeným na Rodis začal hovořit o tom, že lidé jsou nespokojeni s vládou i se současným životem. Někteří vyšší činitelé to chápou a jsou ochotni změnit dnešní vedení.
Zejména když on sám drží v rukou „fialové“ v čele se samotným Jan Gao-Juarem. Kdyby mu Fai Rodis pomohla, vláda Čojo Čagase i celé Rady Čtyř by se zhroutila.
„Co podle vás bych měla pro to udělat?“ zeptala se Rodis.
„Docela málo. — Dejte nám několik svých strojů,“ pohlédl stranou na devítinožku, „a prohlašte v televizi, že jste na naší straně. Mohli bychom to zařídit.“
„A co se stane po svržení vlády?“
„Vy Pozemšťané se budete moci volně pohybovat po celé planetě. Zůstaňte u nás, jak dlouho chcete, a dělejte, co se vám zlíbí! Až přiletí váš druhý hvězdolet, nebudeme ho také v ničem omezovat.“