„Co teď chcete dělat?“ zeptal se.
„Nevím. Nejdřív mě napadlo, abych šla do Chrámu Sladké Smrti, ale tam poznají, že jsem příliš mladá a zdravá, a pošlou mě někam, kde to bude ještě horší než tam, odkud jsem přišla… Zvlášť proto…,“ dívka se zarazila.
„Že jste krásná?“
„Řekni raději, že v mužích budím žádost.“ „Copak je těžké najít v tak velikém městě dobrého člověka a požádat ho o pomoc?“
Su-Te pohlédla na Pozemšťana s náznakem lítosti.
„Jsi opravdu z daleka, možná že až z lesů, které prý ještě rostou na hřebenech Rudých Hor a Příčné Vysočiny.“
Když viděla Virův údiv, dodala na vysvětlenou:
„Muži by mi ochotně dali peníze, ale musila bych si je na místě odpracovat.“
„Odpracovat?“
„Nu ano! Copak to nechápeš?“ zvolala dívka netrpělivě.
„Ano, ano… Ale co ženy?“
„Ty by mě jen urazily, nebo mi poradily, abych šla pracovat.
Naše ženy nemají rády mladé a pro muže přitažlivější dívky, než jsou samy. Žena ženě je vždycky nepřítelkyní, až do stáří.“
„Teď už vám rozumím. Jsem cizinec, odpusťte mi tu hloupou otázku. Ale co kdybyste přijala pomoc ode mne?“
Dívka se celá napjala, přemýšlela a zkoumala Irovu tvář. Pak se její dětská ústa zvlnila slabým úsměvem.
„Co rozumíš slovem pomoc?“
„Teď zajdeme do hotelu Azurový Oblak, kde bydlím.
Tam najdeme pokoj i pro vás, než se zařídíte. Naobědváme se spolu, chcete-li mi dělat společnici. Pak se věnujete svým záležitostem, a já půjdu také po svých.“
„Musíš být asi mocný muž, když bydlíš v hotelu horní části města, a sama ani nevím, proč s tebou tak bez obav hovořím. Možná že sis mě spletl s nějakou jinou? Vždyť já jsem jen obyčejná hloupá KŽI z dalekého kraje. A nic neumím…“
„Co zpívat a tančit?“ „Trochu. Taky kreslit, ale kdo to neumí?“
„Tři čtvrtiny obyvatel ve Středu Moudrosti!“
„To je divné. V našem zapadlém koutě se zpívají staré písně a tančí tam skoro každý.“
„A přece jsem si vás nespletl s žádnou jinou. Neznám ani jedinou ženu v hlavním městě.“
„Jak je to možné? Jsi takový… takový…“
Místo odpovědi vzal Vir dívku pod paží, jak to bylo v hlavním městě zvykem, a rychle ji zavedl do restaurace.
Su-Te byla hbitá, pružná, a hned se přizpůsobila astronavigátorově chůzi. Vystoupili na kopec ke žlutobílé budově Azurového Oblaku a vstoupili do nízkého vestibulu, zatemněného tak silně, že i ve dne tu svítily zelené lampy.
„Su-Te potřebuje pokoj,“ obrátil se Vir na recepčního.
„Ta?“ ukázal Tormanťan na dívku neomaleně prstem.
„Doklady!“
Poslušně a rozčileně zašátrala v malé brašničce u pasu a vytáhla rudý papírek.
Recepční jen zahvízdl a nechtěl ho přijmout.
„Oho, a kdepak je přihláška k pobytu v hlavním městě?“
Zaražená dívka mu začala vysvětlovat, že přihlášku jí měl obstarat bratr, ale že…
„To mě nezajímá,“ přerušil ji hrubě. „Ani jeden hotel ve Středu Moudrosti tě nepustí dovnitř. Ani to nezkoušej, je to zbytečné!“
Vir Norin přemáhal nával rozhořčení, naprosto nevhodný pro pozemského cestovatele, a začal hotelového zaměstnance přemlouvat. Ale ani všemocná kartička hosta Rady Čtyř neměla úspěch.
„Přijdu o místo, když sem vpustím člověka bez dokladů.
A zvláště ženskou.“
„Proč zvláště ženskou?“
„Nebudu přece podporovat neřest!“ Vir Norin poprvé na vlastní kůži ucítil tíživou závislost Tormanťanů na každém bezvýznamném úředníčkovi, který obvykle jako člověk nestál za nic.
„Mohu přece přijímat přátele?“
„Ovšem. U sebe, prosím! Ale v noci mohou přijít fialoví na kontrolu, a pak z toho budou nepříjemnosti. Pro ni, samozřejmě! Ale kde je?“
Vir Norin se rozhlédl. V zápalu sporu si ani nevšiml, že Su-Te zmizela. Pocit nesmírné ztráty ho přinutil v mžiku vyrazit na ulici, takže ohromil i recepčního, který už ledacos zažil. Vytříbená nervová citlivost hnala Vira nalevo. Za chvíli uviděl Su-Te před sebou. Šla se skloněnou hlavou a v malé dlani stále ještě tiskla svůj bezcenný rudý „doklad“.
Ještě nikdy v životě nezakusil Vir Norin tak silný pocit studu, že nesplnil slib. A k tomu se mísilo cosi nezřetelného a strašně nepříjemného, snad vědomí pravěké mužské důstojnosti, která byla pošlapána v očích krásné ženy, potřebující pomoci.
„Su-Te!“ zavolal.
Dívka se otočila, tváří jí na okamžik probleskla radost a maličko pozvedla koutky zkormouceně stažených rtů. Pozemšťanovi stačil jediný pohled na ně, aby se mu sevřelo srdce. Podal jí ruku.
„Pojďme!“
„Kam? I tak jsem ti způsobila nepříjemnosti. Vidím, že tu jsi stejně cizí jako já a nevíš, co se smí a co je zakázáno.
Sbohem!“ Su-Te hovořila s naléhavou přesvědčivostí. Velké oči jí zářily tichým smutkem, který byl nesnesitelný pro pozemského člověka, vychovaného od narození pro boj proti utrpení.
Astronavigátor nechtěl použít psychické síly, aby dívku podrobil své vůli, ale neměl, čím by ji přesvědčil.
„Zajdeme ke mně. Jenom nakrátko, než pohovořím s přáteli, abych našel pokoj pro vás, a zároveň i pro sebe.
Předtím mi byl hotel lhostejný, teď je mi odporný.“
Su-Te se podřídila. Znovu vstoupili do vestibulu, kde je recepční uvítal cynickým úsměškem. Vir Norin dostal chuť dát mu za vyučenou, a tak za pár vteřin se Tormanťan přišoural k Su-Te a podával ji klíč od Virova pokoje. Nato s líbeznou tváří políbil dívčinu zaprášenou nohu. Su-Te strnula, div neomdlela, a pak začala utíkat. Vir ji chytil za ruku a zavedl do svého dvoupokojového apartmá, které hosté hlavního města považovali za přepych.
Zde usadil unavenou a do hloubi duše otřesenou dívku do měkkého křesla. Když zpozoroval, že si nervózně olizuje okoralé rty, dal jí napít, položil ruku na její rozpálené čelo, aby ji uklidnil, a teprve potom zavolal devítinožku schovanou pod postelí. Robot tiše zahučel. Su-Te vyskočila a hleděla střídavě na automat i jeho majitele se smíšeným výrazem strachu a úžasu.
Vir Norin chtěl zavolat Taela, ale našel jen jednoho z inženýrových příznivců, který hlídal spojení s Pozemšťany.
Vir ho poprosil, aby mu našel útulek mezi DŽI.
Po skončeném rozhovoru přepojil robota na příjem, sedl si vedle Su-Te a začal se jí vyptávat, dokud nepocítil, že se uklidnila a jen přemáhá těžkou únavu. Bylo maličkostí pohroužit dívku do pevného spánku. Spala v křesle, poslušně stočená do klubíčka. Vir sám trpělivě vyčkával, než se ozve devítinožka, a také odpočíval před návštěvou „ateliéru“
v lékařsko-biologickém institutu. Uplynuly víc než dvě hodiny. Zazněl sotva slyšitelný signál a na obrazovce se objevil poděšený Tael, který stále očekával neštěstí.
Vir okamžitě dostal adresu. V domovních blocích, kde bydlili DŽI, u osamělého profesora z Asociace architektury se našly pro Pozemšťana a tormanskou dívku dva pohodlné pokoje. Čtvrť obývala převážně technická inteligence, z níž mnozí viděli filmy promítané na Temném Plameni a smýšleli stejně jako Tael.
Su-Te se probudila, rozhlížela se a stahovala přes kolena zmačkané šaty.
„Jděte se umýt, půjdeme na oběd, a pak za bytem,“ navrhl vesele astronavigátor. „Pokoj pro vás už máme, jenomže bude vedle mého. Nevadí vám to?“ Su-Te radostí zatleskala.
„Vůbec ne! Tak rychle? Och, jak dlouho jsem spala!
Poslední dvě noci jízdy jsem prostála v uličce, došly mi peníze…“
„Musíte mít hrozný hlad! Tak jdeme!“ Zašli do velkého Paláce Výživy; podle měřítek Jan-Jachu to byla hezká budova se skleněnými dveřmi, zasazenými do kovu, a s ozdobami z leštěného kamene.
Su-Te tonula v rozpacích nad svými lehkými a lacinými šaty, protože v tuto hodinu ženy obvykle nosily kalhoty.
Usadila se v rohu a odtud zvědavě pozorovala nezvyklé zařízení i chování lidí z hlavního města. Vir to ve chvílích volna také rád dělal. Přinesli jim oběd. Sledoval kradmo svou společnici a divil se, s jakou grácií, bez afektovanosti a hltavosti jedla tato bezesporu notně hladová dívka.
Nedaleko od nich, u leštěného sloupu z šedého umělého mramoru, se usadila hlučná a rozpustilá společnost mladých lidí kolem několika sestrčených stolků. Vir Norin a Su-Te si mohli vyměňovat dojmy, aniž vzbudili pozornost.