„Všechno je v pořádku, Transaero. Předáváme tě Rusům.“
„Mějte se, skobáci.“
Službu konající důstojník mi nestihl odpovědět — nebo to nepovažoval za nutné. Mezitím se ale ozval jiný hlas:
„Tak tě vítáme, Transaero! Tady středisko letové kontroly!“
„Ahoj, Země!“ řekl jsem a pohlédl na bělavě modrou pláň, ubíhající nad mou hlavou. Letěli jsme nad Afrikou, takže spojení obstarávala buď ruská spojová družice nebo americká pozemní retranslační stanice. Spolupráce je dnes opravdu úzká, jinak by to ani nešlo.
„Parametry dráhy máš bezvadný,“ pochválil mě neviditelný operátor. „Jinak já se jmenuju Maxim a povedu tě až ke kosmodromu. Přistáváš na Svobodném.“
„A na Bajkonuru to nejde?“ Pohlédl jsem na navigační obrazovku, kde už se otáčel elektronický glóbus s vyznačením mé trasy. Měl jsem pocit, že při těchhle souřadnicích by to na tom Bajkonuru docela dobře šlo…
„Mají tam přecpáno. Na obou drahách. Kdybychom se hodně snažili, dostali bychom tě i na záložní dráhu v Saratově, ale proč?“
„No tak dobře.“ Hádat se viditelně nemělo smysl. Do Číny nás na přistání jen tak pro nic za nic neposílají, nač zbytečně přispívat do státní kasy jiné země. No a záložní přistávací plocha v Saratově, která bude páteří příštího kosmodromu Jurije Gagarina, ještě vlastně není hotová. Já sám jsem tam ani jednou nepostával, ale kluci, co to zažili, mi o tom vykládali…
„Teď máš pětadvacet minut na sváču. Za chvilku se nám ztratíš ze spojení a znovu se uslyšíme, až budeš v apogeu, to bude nad Aljaškou. Tam rovnou začneme brzdit.“
„Je loď v pořádku?“ zajímalo mě. Telemetrické údaje z paluby se hned začínají automaticky vysílat na letovou kontrolu, která tak má daleko lepší představu o tom, jak stroj přestál jump, než posádka sama.
„Všechno v oukeji,“ ujistil mě Maxim. „Odpočiň si. Za třicet vteřin spojení končí.“
„Vezu dáreček,“ broukl jsem a zašilhal po počtáři.
Operátor se tiše zasmáclass="underline"
„No to doufáme, že neletíš s prázdnou. Vaše společnost už nás zavalila dotazama, zdá se, že smluv…“
Spojení ustalo v půli slova, jako by ho někdo odřízl nožem. Automatika slábnoucí signál zesilovala do posledního okamžiku, ale pak ho rovnou odpojila. Kdybych býval chtěl, mohl jsem se spojit se skobáky, kteří mají pokrytý celý éter, ale k čemu…
„Tys mi s tím dárečkem asi nerozuměl,“ řekl jsem už do prázdna a podíval se na počtáře. „Připrav se na poprask, Karle. Už brzo začnou takový věci…“
„To ne,“ přerušil mě kvapně reptiloid. „Tomu bych se rád vyhnul! Moje mise s nějakými oficiálními kontakty rozhodně nepočítá.“
„Ale prosím tě!“ zasmál jsem se a zakroutil hlavou. „A v co doufáš, počtáři?“
„Já jsem Karel, ne počtář!“ zaprotestoval reptiloid. „Slovo počtář je urážlivé, Petře!“
„Ale proč? To přece není náš vynález, tak vám říkají všichni Cizáci.“
„Lidem zase všichni říkají vozkové,“ vztyčil jeden dlouhý prst reptiloid. „Úzká specializace je cejch! Je to sice pro každou slabou rasu spása, ale taky prokletí. Ten, kdo nedokáže opustit rámec, který mu vymezila příroda, zůstane navždy sluhou!“
„Promiň,“ zrozpačitěl jsem opravdu nefalšovaně. „Ale stejně o tobě musím poslat hlášení dolů.“
Měl jsem pocit, že se zamyslel.
„Na všechno máme deset a půl pozemského dne,“ oznámil mi nakonec. „Během této doby musí naše rasy vykonat hadždž.“
„Cože?!“
„Hadždž. To je pouť. Čin. Hrdinský skutek. A zároveň služba. Je to mnohotvárný pojem, který není snadné jednoznačně přeložit.“
Překotně drmolil a budil dojem, že je velmi nervózní:
„Už jsem ti přece vysvětlil, Petře, že se musím setkat s Andrejem Chrumovem. Ty se té rozmluvy můžeš zúčastnit. Ty to pochopíš. Kdežto oficiální instituce jsou příliš pomalé!“
„No to je jasný, že jsou pomalý! Jenže jak já mám vědět, co opravdu chceš?! Co když tě sem posílaj, abys dědu zabil!“
„Ne! My nezabíjíme! Nikdy!“ Počtář se z takového předpokladu až otřásl hnusem. „Dovolil jsi mi navigovat loď, Petře, a všechno proběhlo naprosto hladce. Tak mi snad můžeš důvěřovat i nadále!“
„Jenže to nejde!“
„Proč?“
„Protože je tu například černá skříňka. A na tu se zaznamenávaj i všechny rozmluvy na palubě. Jakmile si je dole poslechnou, hned budou vědět, že jsem nepřiletěl sám.“
„Ten záznam snadno změním,“ mávl pohrdavě tlapkou počtář. Už jsem mu chtěl začít vysvětlovat, že to nejde, protože ten magnetofon je pevně připoutaný ocelovou strunou uvnitř hermetického kontejneru a zvenčí se k němu nedá dostat… Ale hned jsem se zarazil.
Proč zvenčí? Slabá tlapka už dolehla na stěnu a motorek přístroje se rozbíhá obráceným směrem. Cívky se točí nazpátek, naše dialogy se mažou a místo nich se nahrávají nevinné zvuky a citoslovce, popřípadě rozmluvy nudícího se pilota sama se sebou.
To určitě dokáže.
„A umíš být neviditelnej?“ zeptal jsem se a vlastně to ani nemyslel ironicky. Prostě jsem si vzpomněl na proceduru prohlídek po přistání. Na rentgenový rám, na tepelné detektory, na skenování sítnice a další radovánky, jimiž každý kosmodrom vítá ty, co se vracejí z cizích světů.
I kdyby byl počtář velký jen jako koťátko, kontrolou ho stejně neprotáhnu.
„Neviditelný? To ne. Ale s kontrolou si poradíme.“
Zakroutil jsem pochybovačně hlavou.
„Petře! Má rasa chystala tuto misi tři roky. Všechno dopadne dobře!“
A já mu najednou neznámo proč chtěl věřit…
„Já myslím, že to nepůjde, Karle…“
„Já nikomu žádnou škodu nezpůsobím!“
„Ne. To je zločin, rozumíš? A já půjdu před tribunál — dokonce i kdybys měl pravdu.“
„Pro vítěze není soudce, Petře.“ Počtář se odrazil od jumperu, pomalu doplul ke mně, posadil se mi na klín, natáhl tlamičku až k mé tváři a prosebně zopakovaclass="underline" „Tak uvěř, uvěř mi! Ty teď rozhoduješ o osudech celé Galaxie!“
Znovu jsem prudce pohodil hlavou:
„To jsou jen slova…“
„To je ryzí pravda! Pokud odmítneš, Petře, tak za měsíc už žádná Země nebude! Nebude, a naše planeta taky nebude!“
Kapitola třetí
Nad Aljaškou se spojení skutečně obnovilo.
„Takže začneme, Transaero?“
„Jasně.“
„Všechno v pořádku?“
Než jsem odpověděl, uhnul jsem pohledem od reptiloida:
„Jasně.“
Takhle se zřejmě z našince stává zrádce. Když uvěří Cizákovi. A vlastně je jedno, zda je to člověk nebo mluvící ještěrka. Přitom to všechno ne ze strachu nebo ze zištných důvodů — naopak z těch nejušlechtilejších pohnutek.
Ostatně počtář je stejně bez šance. O bezpečnostním zajištění kosmodromu nemá nejmenší představu, protože tu vlastně nemám ani já. Ale vím tolik, že strážním a kontrolním stanovištím se vyhnout nedá.
Raketoplán se jemně otřásal a otáčel se. Země se nám přestěhovala pod nohy. Spirála teď letěla tryskami dopředu, aby mohla začít brzdit.