Přistoupil jsem k okraji té olbřímí číše jako uhranutý. Nebylo tu žádné zábradlí, žádná světelná signalizace, žádné ukazatele, zkrátka nic, co by propast oddělovalo od římsy. K neuvěření. Geometři mají přece život opravdu hodně rádi. Co je asi přimělo k tomu, aby zbudovali i něco takového?
Černokamenná mísa s jezerem nepokojného temně rudého plamene dole, odkud vzhůru k nebi, které je zcela zbaveno hvězd, vystupuje sloup horkého vzduchu.
Bylo tu ticho — živé a vysávající veškeré zvuky. Tohle nebyla pouhá nepřítomnost zvuků, tohle bylo Ticho s velkým písmenem.
Dupl jsem do kamene, ale to ubohé a bezmocné dupnutí okamžitě utonulo v tichu.
Otočil jsem se, jenže kromě jiskřivého obrysu kabiny jsem za sebou neviděl nic.
Jako by ta číše, do které kdosi nabral temný oheň, stála mimo čas a prostor. Mimo svět geometrů. Uprostřed věčné noci.
Proč asi v racionálním a správném světě Vlasti vznikl tenhle soumračný oltář?
„Loučení,“ šeptla noc. Byl to hlas odnikud, ale zároveň skutečný hlas, nikoli nějaký telepatický signál.
Otočil jsem se zpátky k propasti — včas na to, abych nad kamenným kráterem, nad ohnivou hladinou na okamžik zahlédl drobné temné zrnko písku. Cosi příliš vzdáleného, než abych v tom alespoň vytušil obrysy lidského těla…
„Hars Enjen, operátor kybersoustav, loučení…“
Zrnko padalo dolů, až nakonec vykvetlo ve věneček bílého dýmu. Ohnivého jezera se mizející tělesnost vůbec nedotkla. Rozplynula se v půli cesty a odlétla vzhůru, do horkého tmavého nebe.
„Loučení… Rini Sakko, vychovatelka, loučení…“
A dolů padá další tělo, další tělo se rozplývá a stoupá ke zdejším geometrickým nebesům.
„Loučení… Dange Krin, operátor kvarkových reaktorů, loučení…“
Stál jsem nad propastí krematoria. Toho největšího a nejpodivnějšího, jaké si člověk vůbec dokáže představit.
Takovýchhle pohřebních vulkánů je tu asi hodně. Dokonce i v takovém pohodlném a bezpečném světě musí lidé umírat.
Mně ale stačí tenhle výjev. Až do konce mých dnů. Tma, přisvícená jen uměle vytvořenou ohnivou henou na dně kráteru, šeříkové obrysy kabin, osiřelé postavičky lidí a lhostejný hlas, prořezávající ticho:
„Loučení… Chati Lene, dítě, loučení…“
Chceme-li pochopit život Cizích, musíme vidět i jejich smrt.
A není to vlastně správné, že se tělo obrací v popel a stoupá k nebi, aby pak znovu kleslo na zem a prorostlo trávou a stromy?
Jenže stejně tu kromě sterilních ohnivých pecí a ochozu pro truchlící přátele a známé musí být ještě něco.
Alespoň hrubý betonový obelisk vedle trychtýře uprostřed hluboké sibiřské tajgy Dočasný pomník, který nakonec nikdy nebyl nahrazen žulovou stélou. A přece tam stojí, v tom jiném světě, v mé vlasti. Takže se k němu dá přijít, přitisknout se čelem k jeho drsnému, drolícímu se povrchu a zašeptat: „Tak jsem tady…“
Aniž by si člověk uvědomil, že mluví sám se sebou…
„Loučení…“
„Pere!“
Otočil jsem se, ale zároveň si uvědomil, že se pomalu předkláním přes hranu kamenné římsy. Ještě okamžik — a stal bych se součástí světa geometrů. Jednoduše, nezáludně a naprosto spolehlivě.
Kattin hlas mě zarazil v pravou chvíli:
„Kdo jsi?“
Stála u kabiny a jednou rukou se opírala o válcovou skleněnou stěnu za sebou. Asi se hodně bála.
Třeba už jen vlastních dohadů.
„Chci být sám, Katti,“ řekl jsem jí Perovým hlasem.
„Kdo jsi?“
Mlčel jsem.
Co jsem jí taky mohl říct? Že jsem člověk z planety Země? Pilot společnosti Transaero? Chlap, který vlezl do Nikova těla? Ten, kdo zabil Patrona Pera?
„Nikki!“ zašeptala. „To jsi ty, viď, Nikki? Já to přece vím! Co se stalo s Patronem, Nikki? A co je to s tebou, Nikki? Nikki!“
Pod pohledem té zmučené dívenky, ostříhané na nehezkého ježka, toho droboučkého, ale živoucího kolečka světa geometrů, se ve mně cosi zlomilo. Ta dívka pro mě byla cizí, ale pro Nika Rimera nejbližší bytost na světě.
Má tvář se znovu roztavila a dala se do pohybu.
„Loučení…“
Vy neumíte žít, geometři. Ve svém vším potřebným vybaveném světě, s potřebami okrájenými na minimum a okleštěnými emocemi, s tou vaší snahou obšťastnit celý vesmír jste vlastně dávno a dávno mrtví. A přestože Patroni zřejmě dokážou ještě dlouho mrtvolu galvanicky rozpohybovávat, život už v ní nezbyl žádný.
Vždycky je něco nepřirozeného v tom, když se smrt mění v podívanou.
„Jsem Petr Chrumov,“ řekl jsem a přiblížil se ke Katti. Tvář mi hořela jako při popálenině — teď to byla tvář Nika Rimera, takže v Kattiných očích se na okamžik mihla radost smíšená s hrůzou. Já už se ale měnil znovu, obracel jsem se naruby, narůstaly mi svaly, ramena se rozšiřovala, lícní kosti od sebe najednou taky byly dál, oči měnily barvu.
„Loučení…“
„Jsem Cizí,“ řekl jsem jí. „Já nejsem Nikki. Promiň. Jak jsem mohl vědět, že ho někdo má rád? Nikki je mrtvý.“
Prudce zakroutila hlavou a začala ustupovat.
„Nikki je mrtvý,“ opakoval jsem. „Tedy — skoro. Jen ve mně z něj ještě něco zůstává… Odpusť.“
Bylo to pro mne totéž jako oblékat si staré, příjemné a navyklé šatstvo. Mé tělo, tělo Petra Chrumova, se mi vrátilo snadno a bez oněch obludných bolestí, které mi přinesla Nikova či Perova podoba. Kdesi uvnitř jsem zřejmě zůstal sám sebou.
Kattiny oči se rozšířily. Dívala se na mě jako na Cizáka, který si během pár minut navlékl a zase vyměnil hned dvě těla lidí, které důvěrně znala. Oděv Patrona Pera mi na ramenou praskal. Asi jsem musel vypadat jako netvor.
Nebo jsem tím netvorem už dávno byl?
Kualkua, který poslušně měnil mou podobu, zatím mlčel. Možná se mi plně podrobil. Nebo že bychom splynuli natolik, že už spolu vlastně ani komunikovat nemusíme?
„Stín…“ zašeptala Katti.
V dívčině hlase zazněl štítivý odpor a děs.
„Odcházím. A ty bys mě neměla následovat.“
Vůbec nevím, v co jsem doufal. Že by v poslušnost, kterou jim tento svět vtloukl až do podvědomí? Nebo v to, že mě právě viděla s tváří Patrona Pera?
Nebo snad v ten krátký okamžik, kdy jsem se Katti zdál být Nikki Rimerem?
Udeřila mě. Přesněji řečeno se o to pokusila… Odrazil jsem útok s lehkostí, jíž mě vybavil Kualkua. Zachytil jsem její ruku, vytáhl ji vysoko vzhůru a vytvořil si tak pohodlný prostor pro protiútok, který by ji možnosti mě pronásledovat nadlouho zbavil.
Dotkl jsem se dlaní její tváře. Bylo to něžné, ale opatrné gesto — milovala přece jiného. A to, že už nežil a že jeho prach se do nebe Vlasti nikdy nevrátí, teď nemělo naprosto žádný význam.
Dívka znehybněla.
„Já nechtěl,“ řekl jsem jí. „Odpusť.“
Už se nepokoušela mě zastavit. S pohledem stále upřeným na ni jsem se dotkl terminálu.
Cílová stanice?
Nejbližší kosmodrom Dálkového průzkumu.
Cílová stanice?