Po zvláštním mystickém thrilleru Podzimní návštěvy (Osennije vizity, 1997) přišla další kniha, která se v Rusku stala kultovní. Kyberpunkový román Bludiště odrazů (Labyrint otraženij, 1997, přip. Triton a Argo) vzbudil tak velkou vlnu zájmu (především mezi počítačovými nadšenci), že se dočkal řady dotisků i dvou pokračování Lživá zrcadla (Faľšivyje zerkala, 1998, přip. Triton a Argo) a Průzračné mozaiky (Prozračnyje vitraži, 2000). Děj se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy vedle skutečného světa existuje i masově používaná virtuální realita — Hlubina. Ze všech jejích obyvatel jsou nejzáhadnější Potápěči, kteří se v digitálním neskutečnu cítí jako ryby ve vodě a dokáží dělat věci, o nichž se dnešním hackerům ani nesnilo.
K vesmírným science fiction se autor vrátil v románech Hvězdy, ty studené hračky (Zvjozdy cholodnyje igruški, 1997, Triton a Argo 2006) a Svět Stínu (Zvjozdnaja těň, 1998). Lidstvo se do vesmíru dostalo příliš pozdě. Galaxie je již rozdělena mezi Silné rasy, pro něž jsou rasy nových kosmických cestovatelů pouhými bezvýznamnými služebníky. Nebyli by to však lidé, aby se svému osudu nevzepřeli.
Že mu není cizí ani žánr fantasy, ukázal Sergej Lukjaněnko v knize Zlé časy pro draky (Ně vremja dlja drakonov, 1997), na níž spolupracoval s jiným výborným mladým autorem Nikem Pěrumovem. Originální fantasy je i román Chladné břehy (Cholodnyje běrega, 1998) a jeho pokračování Nadchází jitro (Blizitsa utro, 2000), odehrávající se v alternativním světě, v němž se místo Ježíše Krista objevil Nevlastní syn Boží, který lidem přinesl magii a zcela tím změnil běh dějin.
Konec roku 1998 přinesl knihu Noční hlídka (Nočnoj dozor, Triton a Argo 2005), o které asi není třeba se zvláště rozepisovat. Stačí jen poznamenat, že nesčetněkrát dotiskovaná, zfilmovaná a cenami ověnčená sága o věčném boji sil Světla a Tmy přinesla spisovateli obrovský věhlas doma i ve světě, velké peníze a také obavy z toho, aby u čtenářů nebyl navždy zaškatulkován jen jako „autor Hlídek“. Druhý díl Denní hlídku (Dněvnoj dozor, Triton a Argo 2005) napsal ve spolupráci s Vladimírem Vasiljevem, třetí — Šerou hlídku (Sumerečnyj dozor, Triton a Argo 2005) — opět sám. V roce 2006 spatřila světlo světa kniha Poslední hlídka (Poslednij dozor, Triton a Argo 2006), jež má celý cyklus definitivně uzavřít (třebaže, jak si uvědomuje i sám autor, je definitivně příliš silné slovo).
Lukjaněnkův několikaletý příklon k fantasy však neznamenal, že by autor zanevřel na sci-fi příběhy, odehrávající se ve vzdálené budoucnosti. Patří k ním román Genom (Genom, 1999), v němž je lidská rasa geneticky rozdělena na dva odlišné „poddruhy“ a čelí hrozbě v podobě agresivních mimozemských vetřelců. Tance na sněhu (Tancy na sněgu, 2001), zasazené do téhož pochmurného světa, sice byly napsány později, odehrávají se však sto let před událostmi Genomu.
Román Spektrum (Spektr, Epocha 2005) v Rusku vyšel v roce 2002 a znamenal návrat ke svižným dobrodružným space operám z počátečního období Lukjaněnkovy tvorby. V nedaleké budoucnosti se před lidstvem otevírá celý vesmír — je totiž kontaktováno mimozemskou rasou Klíčníků, přinášející technologii teleportace mezi planetami.
V roce 2004 se čtenáři, čekající na další Lukjaněnkovu knihu, dočkali alespoň povídkové sbírky Gadget (Gadžet, 2004), obsahující celou řadu žánrově odlišných příběhů — starších i těch nejnovějších. Autor se během tohoto období kromě práce na Poslední hlídce a tvorbě filmových scénářů věnoval také psaní povídek, vycházejících v časopisech i v rozličných tématických antologiích.
Kirill, hlavní hrdina knihy Makulář (Černovik, 2005), je doslova vymazán ze světa. Přátelé, sousedé, kolegové z práce, ba i milovaná dívka na něho zničehonic zapomínají, jeho občanský průkaz se rozpadá v prach. Kdo za to může? Kirillovi nezbývá, než aby se to pokusil odhalit.
Sergej Lukjaněnko žije, jak již bylo řečeno, v Moskvě. Je ženatý a má jednoho syna. Chová několik domácích zvířat, rád vaří a kouří svou oblíbenou dýmku. Jeho největším koníčkem je psaní — což je nejspíš dobře, neboť ho právě psaní zaměstnává natolik, že mu už na nic jiného prakticky nezbývá čas. Za své knihy získal řadu cen; je nejmladším držitelem Aelity, nejprestižnějšího ruského SF F ocenění, jež se uděluje za největší přínos do rozvoje fantastických žánrů.
Lukjaněnko je autorem, který nezklame. Jistě, jako každý spisovatel má lepší a horší knihy, žádná z nich však nebyla propadákem, žádná neurazila čtenářskou veřejnost. V jeho dílech snad každý nalezne to své — ať už je milovníkem přímočaré akce, nebo literárním gurmánem, pro nějž jsou nejdůležitější důmyslná podobenství o relativnosti dobra a zla a věčné hledání místa člověka ve světě. Navíc mu není cizí žádný z fantastických žánrů — umí napsat vše od kyberpunku, přes space opery až po hrdinskou fantasy.
Navzdory tomu, že Lukjaněnkova spisovatelská dráha již trvá téměř patnáct let, stále mu neschází chuť do psaní a množství nápadů. Existuje nemálo autorů, kteří psali kvalitně jen do doby, než se proslavili, a kteří ve svých dalších dílech už pouze pilně vykrádali sami sebe. Lukjaněnko se však nenechal zkazit literárním věhlasem ani vysokými honoráři. Stále zůstává spisovatelem, který má rád své čtenáře, a každá jeho další kniha přináší něco nového a originálního. Počkejme si tedy, čím nás překvapí příště. Rozhodně je nač se těšit…
Konstantin Šindelář