„Teď,“ nařídil dispečer. Když motor zabral, vmáčklo mě to do křesla. Motor běžel přesně sedm vteřin a pak umlkl.
Zatímco počítač zpracovával novou trajektorii, díval jsem se na něj. Mluvit už jsme spolu nemohli — záznamy v černé skříňce už byly „opravené“. Udělal to přesně tak, jak jsem předpokládal. Prostě jen položil tlapky na pult… Taky teď seděl ve stále stejné póze, upoutaný tenkým lankem k úchytům na plášti jumperu. Dynamické operace jsou něco jiného než start na cizáckém gravitačním paprsku nebo veleskoky rubem vesmíru. Tady je přetížení nevyhnutelné.
„Ještě jednou, Transaero,“ oznámil mi dispečer.
Změnil se jeho hlas, nebo se mi to jen zdálo?
„Co přistávací trajektorie, Maxime?“
„Je poněkud nestandardní…“ Bylo znát, že váhá. Ještě pořád byl ale čas vrátit se na oběžnou dráhu. „Zatím to korigujeme. Druhý impulz za devět vteřin, doba zážehu tři celé patnáct setin…“
Reptiloid na mě pohlédl. A pak pomalu mrkl šedým víčkem.
Co to má znamenat?
Trup lodi se znovu zachvěl, motor zahučel a za chviličku zase utichl.
„Maxime,“ snažil jsem se dispečera oslovit do nejklidněji. „Mně to tady ukazuje, že impulz trval tři sekundy a čtyři desetiny. Tah motoru byl normální.“
Dispečer asi pět vteřin mlčel.
„Máme tu stejné údaje, Transaero. Teď to počítáme.“
„Jakou mám trajektorii?“
„Klid. Jsi v mezích přistávacího koridoru.“
Aspoň něco… To znamená, že neshořím v atmosféře, ani se neodrazím zpátky do vesmíru. Natáhl jsem ruku a lehce se dotkl reptiloida, aby se připravil. Teď by se nám jeho schopnosti mohly hodit.
„Petře,“ oslovil mě dispečer najednou jménem. „Do atmosféry vstupuješ normálně.“
Hlučně jsem vydechl.
„Ale máš nějaké problémy v plánovacím obvodu. Přistáváš… vedle.“
Plánovací obvod…
Psát o hrdě plachtících raketoplánech přistávajících s plnými nádržemi je práce pro nezodpovědné novináře. Ve skutečnosti tenhle stroj plachtí s grácií litinové žehličky. K pádu je odsouzen dokonce i dopravní letoun, jemuž vysadí motory — a to má přitom normální křídla. Kdežto ty moje malé vysouvací plochy, které jsou schopny směr letu nanejvýš mírně korigovat…
My totiž opravdu padáme. Neletíme, ale, jak se říkalo v jednom starém kresleném filmu, „hezky padáme“. Přímo na ideálně rovné betonové dráhy kosmodromu. Padáme tak, že kinetickou energii orbitálních rychlostí přetváříme v cosi podobající se letu.
„Jaká je odchylka?“
Sotva jsem se zeptal, můj palubní počítač byl zrovna s propočtem u konce. Dispečer jeho výsledek potvrdiclass="underline"
„Tak sto kilometrů, Petře.“
Polkl jsem naprázdno a dostal ze sebe:
„Čekám na další pokyny.“
„Zpátky na oběžnou dráhu už se nedostaneš. Hlavní je zachovat klid, Petře. Neboj, vedeme tě dál.“
„A kam? Do Číny pro suvenýry?“
„Budeš… přistávat nedaleko Blagověščenska.“
„Jo, tak spadnu u Blagověščenska! Nebo že by tam postavili novej kosmodrom?“
„Hlavně zachovej klid, Petře, my zatím vyhodnocujeme varianty.“
„Rozumím.“
Čekal jsem. Přistávací manévr už začal. Sestup na zem je nevyhnutelný, protože zásoby paliva jsou velmi omezené. Všechno, co ještě dokážu, je mírná korekce sestupové dráhy.
„Přebíráme řízení, Transaero. Drž se.“
Znovu se ozval motor, jen nakrátko, ale přišel jsem vlastně o skoro celý zbytek paliva. Zůstalo jen pramaličko, na manévry v atmosféře.
„Petře!“
Pohlédl jsem na monitor. Místo předpokládaného přistání se přesunulo od Blagověščenska ke Svobodnému, ale ne přímo na Svobodnyj.
„Zkorigovali jsme dráhu…“
„No a co?“
Ticho. A pak nelítostná odpověď:
„Přece bys nechtěl žuchnout rovnou do města.“
„Díky,“ zašeptal jsem.
„Už startujou vrtulníky, Petře…“
„Díky…“ zopakoval jsem.
Raketoplán sebou znovu trhl a začal se otáčet přídí ve směru letu. Na tenhle manévr už mě ani neupozornili.
„Budeš to muset posadit ručně, Petře. Pozorně mě poslouchej…“ A dispečer se zhluboka nadechl. „Přímo před tebou je autostráda…“
Zasmál jsem se — a aby taky ne. To mám posadit dvacetitunový „škrpál“ na špatně vyasfaltovanou silničku?
„Je to kvalitní autostráda, Petře.“
Jako bych neznal naše silnice.
„Jiné východisko nemáš, pilote.“
To vím, že nemám. Spirála havarijním záchranným systémem pro posádku není vybavena. Proč loď přetěžovat, když uchazečů o místa kosmických pilotů je tolik a každý kilogram mimozemského nákladu stojí tak nekřesťanské peníze?
„Děte všichni do hajzlu!“
Tuhle poslední, šílenou korekturu letu provedli zcela vědomě. Aby loď nespadla do města. Abych neměl jinou šanci než pokusit se s mezihvězdným plavidlem přistát na děravé venkovské silnici.
„Autostrádu už uzavíráme, za půl hodiny bude čistá.“
Ten neznámý chlápek ze střediska letové kontroly vyslovoval slovo „autostráda“ velice pečlivě. Aby si člověk hned představil naleštěné západní dálnice, rovné jako střela.
„Spojení se ztrácí. Drž se, Petře.“
Kolem lodi už začínal zářit ionizovaný vzduch. Příď se pomalu zvedla, aby hlavní nápor plazmového úderu pohltilo žáruvzdorné břicho stroje. Jenže na superpancéřovém čelním skle už stejně tančili ohniví hadi.
„Tak jsme tady, kamaráde,“ otočil jsem se k reptiloidovi.
Takový už je osud.
A asi je to takhle v pořádku. Osud napravuje mé chyby a mé charakterové kazy. Rozhodl se, že nepřítele, který dokázal zmást hlavu nezkušeného pilota, na Zem prostě nepustí…
Počtář se usmíval. Jako by ho neděsila ani ohnivá bouře kolem, ani nevyhnutelná havárie při přistání, ani děsivá chyba přistávacího programu…
Chyba programu?!
„Ty zrůdo!“ zařval jsem a pokusil se vyskočit z křesla. „Ty dobytku!“
Nejjednodušší způsob, jak se vyhnout kontrolám na kosmodromu, je přistát někde jinde.
Kdybych teď dokázal vstát, roztrhal bych reptiloida holýma rukama na kusy. lenže přetížení už bylo šílené, pásy se mi zařezávaly do těla. Kdybych nebyl připoutaný, hrozilo by, že vší silou narazím do křehkého řídicího pultu.
Takže nic.
Jenže v co vlastně doufá tenhle šupinatý mimozemec Karel? Náraz při přistání bude v každém případě zatraceně tvrdý…
Já ostatně ani nevím, jaké přetížení dokáže tohle tělíčko vydržet.
Spirála se v plápolavém ohnivém hávu řítila k zemi.
Reptiloid na mě pohlédl. Bylo jasné, že je na tom mnohem hůř než já — místo pohodlného měkkého křesla a širokých bezpečnostních řemenů měl jen ocelové lanko kolem pasu…
Monitor oranžově zablikal. Podíval jsem se na něj a zjistil, že přes schéma přistávacího manévru pomalu běží řádky textu:
Všechno je v pořádku, Petře. Můžeš klidně mluvit, ale neoslovuj mě. Podruhé už nebudeme mít čas korigovat záznamy v černé skříňce.
Kupodivu jsem se pokynu podřídil.
„Tenhle krám mimo kosmodrom přistát nedokáže,“ řekl jsem.
Ty to dokážeš.
„Ne, to není možný!“