Jsi dobrý pilot.
„Má to dvacet tun! A potřebuje to speciální přistávací dráhu!“
Mlč! Mlč!
Umlkl jsem. Raketoplán se otřásal, ale nijak mimořádně, spíš jako obyčejně. Za okny zuřily plameny. V takovýchto okamžicích se člověk necítí zrovna ve své kůži — tepelný štít je sice spolehlivý, ale dva raketoplány už během přistávacího manévru stejně šly k čertu. Stačilo, aby odpadla jedna keramická destička nebo prohořela méně chráněná část trupu — a dovnitř se by vřítil proud žhavého plazmatu…
Mně teď ovšem hrozilo mnohem reálnější nebezpečí.
Za celou historii kosmonautiky se ještě nestalo, že by někdo musel přistávat v terénu k tomuto účelu nepřizpůsobeném. Vždy to byly jen speciální přistávací dráhy, jen nejlepší vojenské letecké základny a pro nouzová přistání výhradně samou přírodou vyhlazené pláně vyschlých solných jezer.
Ale rozhodně ne silnice.
Vzpomněl jsem si na sovětskou komedii ze starých časů, kde na silnici přistávalo dopravní letadlo. Točilo se to samozřejmě na letišti, protože běžný silniční povrch by takový nápor nevydržel.
O čemž se už za chvilku přesvědčím v praxi.
Stejně je zvláštní, co se v tom světě děje. Běžnou realitou se staly mezihvězdné lety i cizí civilizace. Ale jinak se nezměnilo nic! Pořád ty samé děravé silnice, po nichž se kodrcají sklápěčky a žigulíky, v televizi pořád ty samé mýdlové opery, a totéž platí i o kapajících vodovodních kohoutcích či usmrkaných nosech na jaře.
Budoucnost se zkrátka na okamžik dotkla přítomnosti, protektorsky ji poplácala po rameni a zase ulehla k odpočinku.
Dvacet procent obyvatelstva Země pracuje na kosmické programy. Ti lidé staví kosmické lodě, vyrábějí pro ně palivo, budují směšné orbitální pevnosti a pokoušejí se zvládnout ekologickou katastrofu, způsobenou raketovým boomem a hlavně jeho odpady.
A já teď mám přistávat na asfalt rozměklý z letního vedra.
„Sbohem,“ řekl jsem reptiloidovi. Ten nereagoval — nejenže neřekl jediné slovo, ale dokonce mi ani neráčil nic napsat na monitor počítače.
No budiž.
Ohnivá bouře kolem raketoplánu už ustala a my se teď řítili stratosférou v asi dvacetikilometrové výšce, docela jako obyčejné vojenské nadzvukové letadlo, kterému neběží motory. Vypnul jsem automatiku a chopil se ručního řízení. Opatrně jsem pohnul kormidly a zjistil, že loď reaguje docela dobře — dostatečný tlak hodně řídkého vzduchu na nosné plochy a kormidla zajišťovala obrovská rychlost.
Kdybych teď měl v nádržích alespoň normální zásoby paliva, pokusil bych se o pár manévrů, které by mě přivedly až na kosmodrom. Jenže nádrže byly skoro suché.
O deset minut později už jsme sestoupili do mraků a přesně v tom okamžiku se obnovilo spojení.
„Transaero — slyšíte mě…?“ opakoval unaveně dispečer.
„Jsem na příjmu.“
„Třicet šest osmnáct! Vidíme vás!“
„No to mám vopravdu radost,“ zavrčel jsem.
„Vrtulníky už jsou ve vzduchu, Petře, a silnice v místě přistání už je vyčištěná. Letíš přesně ve směru vozovky, takže šanci máš docela slušnou.“
Jaká je pravděpodobnost, že z toho nějak vyváznu, jsem se radši neptal. Na zbytečné láteření teď nebyla vhodná chvíle.
„Co mi doporučujete, řídicí středisko?“
„Petře, teď ti dám Alexandra Danilova,“ řekl dispečer a vzápětí se do našeho hovoru vmísil další hlas, který jsem trochu znal. Nejlepšího pilota v celém Transaeru Danilova jsem viděl tak třikrát v životě. Teď létal na buranech, ale začínal taky na spirálách.
„Kondolencema se zdržovat nebudeme, Petře,“ spustil hned. „A hlavně se budeme snažit, aby se to bez nich obešlo. Asi za deset minut prolítneš nad kosmodromem. Za další dvě minuty, to budeš tak v pětikilometrový vejšce, se ocitneš nad tou silnicí.“
Tenhle aspoň tenhle neříká „nad autostrádou“.
„Vozovka je bídácká,“ informoval mě nelítostně Danilov. „Nedávno jsem po ní jel. Ale zrovna ten kousek, kde bys měl přistávat, je docela obstojnej… Často tudy jezděj čínský obchodníci, tak to tam trochu zalátali. Na automatiku zapomeň. Jakou máš letovou praxi?“
„Dva lety s instruktorem a sedum samostatnejch. Všechno na spirále.“ Polkl jsem naprázdno a dodaclass="underline" „Ale pokaždý jsem přistával na automat…“
„To vím. Co v armádě?“
„Devět letů.“
„A s čím jsi lítal?“
„Měl jsem suchoj — sedmatřicítku.“
„Aspoň že tak. Tak si pamatuj, že spirála se dá řídit i ručně, ale musíš počítat s tím, že kormidla reagujou pomalu. Ale možný je všechno. Já ručně přistával dvakrát.“
„Jak je ta silnice široká?“ zeptal jsem se. Monotónní drsný Danilovův hlas mě dostal ze stavu jisté strnulosti.
„Pět metrů. Ale mohlo to bejt horší. Když to posadíš přesně, tak ti kola ani nepojedou škarpama. Musíš to na tý silnici udržet aspoň tak sto metrů, abys dostal dolů rychlost. Pak už bys měl mít docela slušnou šanci, že to přežiješ, i když ze silnice vybočíš.“
„Jsou tam nějaký lidi?“
„Už ne. Nedělej si starosti, už ti to vyčistili.“
„Sašo,“ ztratil jsem z rozčilení poslední zbytky smyslu pro subordinaci. „Myslíš, že by se mi to vopravdu mohlo povést?“
„Moc pravděpodobný to není, ale možný to je. Jsem teď ve vrtulníku… Už tě taky vidím! Podívej se dolů… Kruci, tam ty se asi moc nepodíváš… Vidíš alespoň kosmodrom před sebou?“
Ten jsem viděl — vpředu a hluboko dole.
Když jsem přistával na Svobodném, tak jsem se takhle vysoko nad ním samozřejmě neocitl…
„Nalítáváš přesně,“ utěšoval mě Danilov, „ten tvůj ptáček si eště zalítá. Už jsi dostal kurz?“
„Jo,“ odpověděl jsem při pohledu na monitor. „Takže eště dvě korekce?“
„Jasně. Jednu potřebuješ, aby ses dostal přesně do osy silnice, a druhou těsně před dosednutím.“
„Jenže mně zbejvá palivo už jen na jednu.“
Danilov se na okamžik odmlčel a pak řekclass="underline"
„Rozhodně udělej první, jinak se na silnici netrefíš vůbec. A pak už budeš jen plachtit.“
„Jasně.“
„To je všechno — a teď makej,“ broukl Danilov. „Rychlost větru je prakticky nulová a viditelnost ideální. Jsem pořád na příjmu, ale už tě nebudu rušit. A zticha budou absolutně všichni!“
Naposledy jsem pohlédl na kosmodrom, který za oknem proplul vpravo dole. Čtyři hlavní startovací rampy pro raketoplány, tři menší pro nepilotované družice. A dvě nádherně široké, poctivě zbudované přistávací dráhy. Na nebi nad kosmodromem jsem zahlédl skvrnku vrtulníku. V duchu jsem Danilovovi zamával.
Počtář mlčel, jen bezděky škrábal tlapkou po plášti jumperu. Ten slabý zvuk mě rušil, tak jsem se po něm vztekle ohlédl a on toho nechal. Zřejmě pochopil.
Na monitoru už planula čísla propočtu poslední korekce. Přísně vzato se užívání pohonné jednotky v atmosféře nedoporučuje, ale já už neměl co ztratit.
Manévr jsem potvrdil a za několik vteřin se motor automaticky nastartoval. V atmosféře fungoval tak nějak dýchavičně, jako by se zalykal, ale to se mi taky mohlo jen zdát… V tom dvousekundovém impulzu raketoplán mírně poskočil, jako by mu došlo, že umí létat, ale pak už zase dál pokračoval v pádu.
Ať už to ale bylo jak chtělo, přinejmenším jsme se skutečně hnali přímo nad silnicí. Panebože, že by se v Rusku konečně naučili projektovat silnice rovně, a ne aby se vyhýbaly každému kopečku? Nebo tady tahle zůstala ještě z carských dob?