Výška už klesla na pouhý kilometr. Před sebou jsem při krajnici či za ní viděl malé plechové krabičky aut. No vida, tak mi tu silnici asi opravdu vyčistili…
Mým největším nepřítelem byla v tuhle chvíli rychlost. Něco přes tři sta kilometrů za hodinu není z vesmírného hlediska vůbec nic. Jenže na obyčejnou venkovskou silnici je i tohle přímo trestuhodně moc.
Znovu jsem raketoplánem mírně zahoupal, abych zjistil, jak fungují kormidla. Stroj reagoval až podivuhodně slušně.
Moje reálná dráha, vyznačená žlutou čarou, se od propočtené zelené mírně odchýlila, a tak jsem spirálu vrátil zpátky, přesně do osy vozovky. Šílený sen, že se mi nakonec opravdu podaří přistát, mi najednou připadal o něco méně šílený. Nad tu silnici mě navigovali tak dokonale, jako by si tenhle manévr nacvičili už dávno a dávno.
Reptiloid znovu začal škrábat po jumperu. Teď už jsem se ale ničím rozptylovat nemohl. Silnice byla sotva sto metrů pod námi a výšku jsme rychle ztráceli. Pokoušel jsem se zjistit, zda nalétávám opravdu přesně ve směru vozovky, ale počítač už mi v tuhle chvíli nebyl k ničemu a výhled čelním sklem spirály nikdy nepatřil k nejlepším. V posledním okamžiku jsem přece jen pohnul kniplem mírně doprava.
V okamžiku, kdy se stroj naklonil, jsem zaznamenal hned dvě věci naráz: za prvé mě intuice nezklamala a skutečně mi hrozilo, že jedno kolo by mohlo skončit v příkopě. Zato druhá novinka byla podstatně horší — půl kilometru přede mnou se silnice ostře stáčela doprava, aby se vyhnula malému kopečku, porostlému stromy. A jako by ani toho nebylo dost, přímo proti mně jelo auto!
Ačkoli — jaký je v tom rozdíl, do čeho nakonec vrazím. Za šest vteřin bude po všem…
Jakmile se kola dotkla asfaltu, raketoplán nadskočil a okamžitě šel do smyku jako auto na ledě — levým křídlem dopředu. V záchvatu skoro nesmyslné snahy to zvládnout jsem stroj srovnal. Ten křáp přede mnou se otáčel — byl to obrovitý otřískaný ikarus. Když řidič zahlédl, jak se na něj řítí kosmické plavidlo, neztratil hlavu a pokusil se situaci zachránit.
To je ale šílenství! Raketoplán poskakoval po silnici, ale zatím se mu dařilo neskončit v příkopu, ani se nepřevrátil na některém z nesčetných výmolů. Kousek před ním se pokoušel uniknout autobus, jehož šofér ždímal z motoru všechno, co se dalo. Co to vyvádí? Já jsem přece stejně rychlejší a dohoním ho! Proč nevyskočí sám a nevyžene ven lidi… Ačkoli ne, to by nestihl… Ale snad by aspoň mohl sjet mimo silnici, aby to přežil aspoň někdo…
Ještě jednou jsem se pokusil dostat spirálu mimo silnici; ať klidně roztřískám podvozek v příkopu, nebo ať narazím do toho vršíčku před námi — jenom ne do autobusu! V hlavě mi zničehonic zabzučel naléhavě tragický hlas polozapomenuté zpěvačky: „A lidé si mysleli, že je to jen zlý sen…“
Raketoplán ovšem mé odhodlání obětovat sebe sama nesdílel. Teď už nenadskakoval, ale hnal se po děravém asfaltu, jako by si na něj zvykl. Ruské hvězdolety jsou nejspolehlivější na světě!
Autobus kupodivu dokázal dosáhnout neuvěřitelné rychlosti a vzdálenost mezi ním a raketoplánem se zkracovala tak pomalu, že jsem stihl přečíst i číslo státní poznávací značky — 06-31 — a prohlédnout rezavý výfuk, vyplivující hustý černošedý dým, pomačkaný kýbl pod zadním nárazníkem i varovný nápis KDYŽ SI NEJSI JISTÝ, NEPŘEDJÍŽDĚJ!
Tak jsme radši nepředjížděli a rovnou to do autobusu napálili…
Letěl jsem okamžitě kupředu, ale do těla se mi zařízly popruhy; raketoplán se na okamžik jakoby vzepjal na zadní. Ostrá příď kosmického člunu, pokrytá keramickými dlaždicemi, byla samozřejmě pevnější než prorezlá karosérie ikarusu. Pronikla až někam doprostřed autobusu, dokud další nezadržitelný postup nezarazila krátká křidélka. Pár vteřin jsme pokračovali v tomto nečekaném tandemu, pak jsme přerazili pár betonových patníků a začali stoupat po návršíčku. Někde u desátého stromu se jak autobus, tak raketoplán smířily s představou, že další překážky už nepřekonají, a zastavily.
Hodilo to se mnou tak, že jsem na okamžik ztratil vědomí. Když se mi podařilo znovu otevřít oči, pochopil jsem, že pořád ještě žiju. Příď spirály byla celá pomačkaná, pilotní kabina zvarhánkovatěla jako harmonika, ale všechna skla zůstala kupodivu celá a vnitřní osvětlení taky fungovalo. Kolem převráceného jumperu štrachal počtář, který si zrovna odvazoval jistící lanko. Jak je ale možné, že ho to lanko nepřekrojilo na dvě půlky…?
Párkrát jsem pohodil hlavou a pokusil se zaplašit z očí krvavý kal.
A pak ve mně všechno naráz vystydlo.
Tu krev jsem neměl v očích. Všechna skla spirály pokrývala jakási nachová břečka.
Panebože!
Strhl jsem ze sebe pásy, vyškrábal jsem se z křesla a odpotácel se k přechodové komoře. Reptiloid, spočívající na plášti jumperu, se přizvedl a pokusil se mě tlapkou chytit za rukáv, jako by mě chtěl zastavit, ale já měl docela jiné starosti. Raketoplán se drobně otřásal, zřejmě sklouzával po svahu zpátky k silnici. Dveře do přechodové komory se otevřely až na třetí pokus a já mohl začít zápolit s pákou nouzového východu. Také jeho poklop nejdřív moc neposlouchal, ale nakonec jsem si poradil i s ním — zoufalství mi zřejmě dodalo sílu.
Vzduch byl chladný a vlhký a z horkého pláště kosmické lodi stoupala pára. Kolem se ježil polámaný borový lesík a z ikarusu před námi bylo cítit pach spáleniny. Seskočil jsem z dvoumetrové výšky, uklouzl po mokré trávě a potácel se k autobusu. Část jeho oken srážku taky přežila, jen se pokryla sítí prasklin, za nimiž bylo vidět tu rudou kaši.
Jen aby to aspoň nebyly děti! Do hrdla mi stoupal knedlík. Třesoucíma se rukama jsem rozepnul pouzdro pistole. Zastřelím se, jak se na důstojníka v podobných situacích sluší a patří…
Dveře autobusu se skřípavě otevřely a na zem z něj vypadl vyzáblý neholený chlápek v teplákové soupravě. Zakroutil hlavou, pak si zběžně prohlédl poničený autobus a nakonec se zadíval na mě. Vstal. V rukou držel železnou montpáku.
„Co tu blbneš, kosmonaute zasraná!“ zaječel na mě. „Lítáte si tu jako pometla, kurvaštelunk!“
„Kolik?“ Víc jsem ze sebe vypravit nedokázal. Sotva jsem se držel na nohou a matička země mě vyčítavě táhla k sobě. „Tak kolik… myslím vevnitř?“
Kývl jsem na zdemolovaný autobus a snažil se nevidět zkrvavená okna.
„Vosumdesát!“ zavyl řidič a ve mně se všechno zhroutilo. No jasně, tak tam byly děti… „Vosumdesát krabic, ty hovado! To se teďka nedoplatím!“
Než jsem pochopil význam těchto slov a uvědomil si, že děti se v krabicích nedopravují, chlap s montpákou už byl až skoro u mě.
„Stůj!“ zařval jsem na něj a sáhl po pistoli. „Jsem major vojenského letectva Ruské federace Petr Chrumov! Mám právo použít zbraň! Nepřibližujte se ke mně!“
Řidič montpáku pustil, dosedl na úbočí, sevřel si hlavu a začal se pokyvovat sem a tam a zničeně úpět. Zaslechl jsem cosi o čínských zelinářích, kteří ta rajčata vypěstovali, o občanech Chabarovska, co už si život bez rajčat prostě neumí představit, i o neštastném ikarusu, který řidič láskyplně krmil a napájel a který se teď hodí akorát tak do šrotu. Já ale neměl sil ho politovat. No bože, rajčata! Osmdesát krabic! I kdyby to nakonec byla celá letošní úroda…
„Proboha a proč vozíš rajčata autobusem?“ zeptal jsem se.